Thomas Pedroli – Rozhovory s Iris Johansson

V roce 2015 a 2016 vedla Iris Johansson semináře o „Čtvrté komunikační dimenzi“. Irisiny postřehy jsou často velmi výstižné a vnáší do mnoha aktuálních témat  zcela nový úhel pohledu. Setkání byla nahrávána a Thomas Pedroli část z nich přepsal zde.

Přeložili: Šárka Hauznerová a Robert Plocek

V poslední době jsi často hovořila o tom, že dnes žijeme ve čtvrté komunikační dimenzi. Mohla bys k tomu říci něco víc? Jak to vypadalo například v první komunikační dimenzi?

První komunikační dimenze se odehrává při setkání mezi dvěma lidmi, při společném pobývání. Ve Švédsku existovala tato komunikační dimenze zhruba do roku 1850. Lidé žili lokálně na jednom místě a k lidem, které znali, mohli dojít pěšky za jeden den. Lidé si žili svým vlastním tempem a od rána, kdy vstali, až do večera, kdy ulehli do postele, se věnovali vlastním činnostem. Protože v této době neexistovalo pohodlí v podobě ústředního topení, začalo se hned od rána topit bez nějakého velkého rozmýšlení. Člověk si nemohl jen tak koupit chleba, tak si ho sám upekl. Zhruba devadesát procent času člověk strávil zajišťováním toho nejnutnějšího. Vědění tedy nebylo slovní, nýbrž spočívalo na tom, že člověk něco uměl. Čím hlubší bylo toto umění a vědění, jak přežít, tím hlouběji byl člověk propojen s vlastní vnitřní spokojeností.

To platí obecně v životě i dnes. Děti jednoduše následovaly rytmus rodičů a byly při všem, co dospělí dělají. A skrz toto „bytí při tom“ se vše naučily. Lidé mluvili méně ve větách a lingvistických konstrukcích, používali někdy pouze jednotlivá slova k nastínění směru. Byli přítomní tady a teď. Mysleli sice na to nebo ono, ale nezaobírali se tím tolik. Byli více přítomní zde, v životě. Setrvávali ve vnitřní spokojenosti a pocitu zabezpečení během toho, co dělali všechno možné, i přesto, že si paralelně dělali starosti s tím, zda jim vůbec vystačí jídlo. Věděli, že v principu umí vše, co potřebují. Novinky se člověk dozvěděl na náměstí před kostelem od kazatele, který se právě vrátil z cest ze světa. Bylo o mnoho méně konfliktů než dnes, protože lidé sdíleli stejné životy, kulturu a jazyk. To však neznamená, že by nebyla nespokojenost nebo urážky, ty byly odjakživa!

Nemateriální a materiální bylo daleko více prožíváno jako jedno. Lidé měli útěchu v Bohu. Ti vnímavější přenechali Bohu veškeré odsuzování a trestání, domnívali se, že lidé na to nemají právo. Mnoho jiných si však již tehdy hrálo na Boha, posuzovali, odsuzovali a trestali.

Je pravda, že druhá komunikační dimenze doprovázela období, kdy se rozšiřovaly dovednosti čtení a psaní?

Pomalu to přecházelo do druhé komunikační dimenze; ta první však nadále existovala. Zde došlo k rozvoji společnosti, který já nazývám sekundární. Ze strany státu bylo potřeba, aby všechny děti začaly chodit do školy, aby se všechny učily to stejné. Povinná školní docházka byla ve Švédsku zavedena v roce 1842, vlastně to trvalo až do roku 1910, než byla zavedena úplně všude. Mnoho rodičů však vůbec nechtělo, aby jejich děti šly do školy, protože se jim tam v hlavě zabydlí mnoho nesmyslů a začnou myslet jinak. Povinná školní docházka byla zavedena, aby donutila rodiče posílat děti do školy. Když se podíváš na dnešní situaci, tak je to zcela jinak! Dnes je vyvíjen tlak na žáky a rodiče jsou zcela zklamáni, když své děti nemohou přimět k chození do školy. V první dimenzi byli lidé velmi zaměstnáni Bohem a vírou. Ale ti, kteří zemi vedli, chtěli oddělit profánní od náboženského. Proto se měly děti naučit profánní vědění ve škole odděleně od náboženského vědění.

Ve druhé dimenzi se lidé naučili číst a psát. Na tomto základě se vyvinulo zcela jiné myšlení, zcela jiné nazírání světa, nazývám to sekundárním myšlením. Více vnějškové. Rozšířením a zlepšením tisku bylo docíleno toho, že se k lidem denně dostávaly novinky z celé země a několikrát týdně i novinky lokální. Elektřina byla používána k osvětlení. Přišlo rádio. Na začátku tomu nebylo tak, že někdo v rádiu hovořil, nýbrž bylo předčítáno. Zprávy, počasí, knihy. Klasická hudba byla nahrávána a vysílána rozhlasem, bylo to nepředstavitelně fascinující. Na počátku byla elektřina tak slabá, že se musely vypínat všechny lampy, aby bylo z rádia vůbec něco slyšet. Seděli jsme potmě a s úctou naslouchali, co v rádiu hlásí. Toto „módní” vědění člověk neintegroval za každou cenu do každodenního života, zůstalo jaksi vně. Bylo prostě jen zajímavé poslouchat, co se v dalekých končinách děje. První dimenzi to však ovlivnilo nejprve jen málo. To se stalo teprve až za několik generací, neboť člověk byl stále ještě spojen s životem v první generaci. Pro to, co představuje informace zvenčí, jsme si museli nejprve vypěstovat porozumění.

Všechny dimenze existovaly vždy ve společnosti současně. Osobnosti jako Koperník či Archimedes dokázali pochopit něco nového. A když toto pochopení zvládl jednotlivec, mohlo by to platit i pro ostatní. Všechno, co lidé mohou vymyslet nebo objevit je již ve vesmíru obsaženo. Je to tu přítomno, i když nic hmatatelného přítomné není.

Většina dnešních dospělých, narozená před rokem 1990, žije ve třetí komunikační dimenzi. Co to znamená?

Mějme na paměti, že ostatní dimenze dále existují a k nim přibývají nové. V první dimenzi máme náš domov v naší vesnici, ve druhé dimenzi jsme si vědomi toho, že žijeme v určitém státě. Ve třetí komunikační dimenzi se stáváme občany světa. Nastupující technologií je televizní vysílání. Díky němu můžeme uchopit obrazy z celého světa a prohlížet si je v našem obývacím pokoji. Tím získáme přehled o různých geografických končinách, divoké přírodě, různých městech a tak dále. I o oblastech, které pro nás předtím na mapě představovaly jen bílá místa, jako například Afrika, si můžeme nyní také udělat obrázek. K tomu se přidala možnost cestovat daleko dál, nejprve v rámci hranic státu, později také do jiných částí světa. Celnice na hranicích zmizely a rozšířily se dopravní prostředky, kterými se člověk mohl pohybovat daleko dál: auto, loď, letadlo. Toto, ve srovnání s první a druhou dimenzí, velmi změnilo naše myšlení a naši řeč. Mohli jsme si koupit luxus, čas a pohodlí. S lidmi se v důsledku toho stalo něco pozoruhodného.

Když využíváme devadesát procent času k tomu zajistit to nejnutnější, nejsme zároveň zaměstnáni různými jinými myšlenkami, posuzováním, odsuzováním, trestáním, nemáme žádné psychické problémy. Ale pokud potřebujeme jen dvě až tři hodiny na obstarání toho nejnutnějšího, a těchto pár hodin bychom si ještě k tomu mohli koupit, pak potřebujeme určité množství času, které vynaložíme na to, abychom si zajistili peníze, za které si toto pohodlí koupíme. Tím se určitým způsobem přizpůsobíme a cítíme se po jisté době vyčerpaní a nespokojení. Máme dojem, že nedostáváme patřičnou odměnu za naše úsilí. Máme nekonečně mnoho času, který nazýváme volný čas, a ve kterém můžeme rozhodovat o tom, co chceme. To pak nazýváme „štěstí”. Za tím se však skrývá mnoho chybných myšlenkových přístupů, které jsou tak rozšířené, že pomocí nich přemýšlí většina lidí, tím se však stávají celospolečenským omylem.

Zkoušíme pak problém vyřešit tak, že si zajistíme vnější zajištění, protože věříme, že to je štěstí. Pořizujeme si stále více věcí, domy, auta, lodě, chaty. Stávají se z nás dobří konzumenti. Zvyšujeme růst. Ekonomizujeme bytí. Děje se to, že se pak musíme starat o více a více věcí, na které musíme pořád myslet a o které musíme pečovat. Vidíme, že nás to omezuje. Současně dostáváme zprávy o bídě ve světe a to nám vadí, vytrhává nás to z naší vnitřní spokojenosti, pokud zcela vědomě neporozumíme tomu, že s tím nemůžeme nic dělat. Zajistili jsme si zabezpečení prostřednictvím vnějších věcí a mysleli jsme si, že s více věcmi toto zabezpečení roste. Tím jsme však napálili sami sebe.

Existuje ještě jedna myšlenka, kterou jsme sami sebe balamutili: “Vědění nikdy nenosíme v hlavě zbytečně!” To jsme však vedle. Vědění, které používáme, opravdu nikdy nepřijde nazmar. Ale všechno to vědění, které nepoužíváme, se neustále dožaduje pozornosti a chce být užíváno. Takové vědění je velmi těžké nosit stále při sobě. Dobrou věcí ve třetí dimenzi je, že se vede méně válek než dříve. Vlastně jsme teprve ve třetí dimenzi zjistili, kolik válek se již vedlo. Třetí dimenze změnila celou civilizaci daleko více než obě předchozí dimenze. Jak myslíme, jak vidíme sami sebe a jak nahlížíme na svět.

Skoro to vypadá, jako by při přechodu z druhé do třetí dimenze bylo ve hře spoustu manipulace!

Ano, tak to bylo! Byl za tím určitý záměr. Člověk měl být novými informacemi osvícen. Neboť v první dimenzi měli lidé spokojenost v sobě, bez ohledu na to, jak se měli. Kvůli tomu nebyli vhodnými osobami pro to stát se konzumenty. V ekonomice růstu jsou potřební lidé, kteří konzumují. A proto byli manipulováni a člověk viděl, jak sekundární překrývá primární. Celá myšlenka růstu je na tom založena a sestává z toho, že se celou dobu předkládají lidem obrazy toho, co by vše mohli mít, po čemž oni pak touží, ale s čímž se následně nespokojí. Pak se to tedy vyrobí a má být koupeno. Při přechodu mezi první a druhou dimenzí šlo daleko více o to nakrmit všechny lidi v době, kdy se počet obyvatel tak bouřlivě zvyšoval. To by postaru nešlo. Když to již došlo tak daleko, že všichni měli co jíst a měli střechu nad hlavou a tak dále, bylo by bývalo možné přestat s růstem a přejít na zvykové hospodářství. Ale tady vznikla touha po ještě větším luxusu a s ní teprve začíná první opravdová manipulace. Tady se ukazuje taktéž neúplnost života. Věci, které jsme na začátku shledávali konstruktivními, byly v průběhu času destruktivně využity.

Kdo vlastně tehdy manipuloval?

Byli to představitelé státu, církve a vědy. Když utváříme novou dimenzi, abychom porozuměli světu, jsme jí buď okouzleni a vrhámese do ní, anebo dostaneme naopak veliký strach a snažíme se ji vytěsnit. V obou případech jsme otevření manipulaci. A vždy, když je tu někdo, kdo vidí, že lidé jsou ve stavu, kdy mohou být manipulovatelní, vznikne velké pokušení mít z toho vlastní užitek. Je to též jedna z forem psychologické hry. Vychází vždy z jednotlivců. Vždy je zde možnost z něčeho vytřískat peníze. Příklad: Organizace sesbírá velké množství ošacení, aby je poslala do nějaké chudé země, aby tam nezmrzli. Též se postará o jejich přerozdělení. Rozdělili ošacení podle jejich hodnoty a prodávali. Tím byl vytvořen určitý status. Některé kousky byly hodnotnější a byly prodány dráž. Tím bylo vytvořeno napětí, lidé by si chtěli pořídit ty drahé věci a dělali vše pro to, aby peníze našetřili, i když kvůli tomu museli hladovět. To co vlastně bylo dobře míněno, se stalo problémem růstu. Tato příležitost k manipulaci se vytvoří, jakmile vznikne trh. V dobrém i ve špatném.

Pomalu začínám výt zvědavý, jak popíšeš čtvrtou dimenzi! Jak vypadá tato nová komunikační dimenze, ve které žije nová generace?

Čtvrtá dimenze. Je potřeba mít stále na paměti, že předchozí dimenze stále existují a k nim přibývá něco nového, co naše myšlení velmi mění. Dostávám se tímto na tenký led, protože svým rokem narození jsem čtvrté dimenzi velmi vzdálená. Ať mě neváhají mladí lidé opravit!

To, co nyní ve čtvrté dimenzi přichází, je opravdová komunikace. Součástí tohoto je i fakt, že existuje jeden jazyk, který stále více a více zahrnuje celý svět, a tím je angličtina. To vede k tomu, že se lidé na celé zeměkouli učí anglicky, více a více prostřednictvím počítače. Čím dříve jsou děti vtaženi do světa počítačů, tím dříve si osvojí způsob myšlení a komunikace čtvrté dimenze. Vlastní kultura a jiné kultury jsou interpretovány zcela jiným způsobem. Ve čtvrté dimenzi je člověk čím dál více globální, mizí hranice. Na této úrovni často vyrůstá zeď mezi myšlením ve třetí a myšlením ve čtvrté dimenzi.

Jsou hry Pära Ahlboma typické pro čtvrtou dimenzi?

Rozvoj smyslů má větší význam než dřív. Ve čtvrté dimenzi rozumíme daleko lépe než dříve tomu, že bohatství se nachází uvnitř nás. Že to souvisí s tím, jak myslíme, co děláme, co umíme, co uvnitř sebe nosíme, je jedno, kam cestujeme, nikdo nám to totiž nemůže vzít. V tom Pär se svým talentem předčil dobu. Porozuměl tomu, že komunikace souvisí s rozvojem smyslů.

Ve čtvrté dimenzi existuje zcela nová možnost rozvíjet jeho koncept. Kromě toho nejsou ti, kteří se ve čtvrté dimenzi narodili, uzpůsobeni k tomu věřit, že bohatství je spojeno s hodnotou peněz. Daleko více se zajímají o rozvoj svých schopností, něco málo z nich prodat tak, aby se mohli zaopatřit, a jinak žít život kvalitně. Lidé z třetí dimenze si kvůli tomu dělají starosti, protože to ohrožuje ekonomiku růstu. Zřídka si myslívají, že ekonomika by mohla fungovat jinak. Ale to může! Je těžké naučit staré psy novým kouskům! Je mnohem lehčí mluvit o možnostech změny s mladými lidmi než s lidmi přes 30.

Není to zkrátka normální konflikt generací?

To samozřejmě také. Ale jde i o něco víc. Společnost třetí dimenze je založena na tom, že si na svůj chléb lidé vydělávají v potu tváře a produkují přebytek, ze kterého může žít celá země. To je nyní ve čtvrté dimenzi stále na ústupu. Lidé se více zajímají o propojování na lokální úrovni se sebou samými a ostatními, aby tím měli vytvořenou základnu, ze které by se mohli dále rozvíjet. Proto jsou děti ve škole tak hodně stresovány, protože jsou nuceny do něčeho, co s nimi vůbec nesouzní. K tomu zkouší dosáhnout toho, co je od nich očekáváno. Proto se školní výsledky tak prudce zhoršují. Vlastně se jen zhoršují výsledky třetí dimenze. Jejich vlastní životy mezi sebou nejsou horší, ale zhoršují se v tom, co třetí dimenze na nich vymáhá.

Ti, kteří jsou narozeni po roce 1987/1990, mají zcela jiné vidění a utváření obrazů světa než lidé před nimi. Jejich obrazy mají větší možnost pohybu. Tento nový způsob vidění oproti tomu starému si můžeme představit tak, jako když někdo fotografuje, aby měl obrazovou vzpomínku, zatímco jiný fotografuje, aby zachytil a vyjádřil náladu a pocity. V první dimenzi bylo společné bytí a sdílení v životě základem uchopování skutečnosti. Dnes existuje Instagram, kde jsou stále produkovány a prezentovány obrázky, které něco zprostředkují, které mohou být vytvořeny kdekoliv na světě a kdekoliv také shlédnuty a mohou zprostředkovat pocity. Tímto způsobem můžeš vidět, jak na tom lidé jsou, jaké pocity chtějí vyjádřit. To je již něco ze 6. dimenze, kde se vyjadřujeme bez jazyka. Tam se to opět napojuje na první dimenzi, ve které měl člověk svůj pocit domova – jenže nyní má pocit domova na globální úrovni.

Ve čtvrté dimenzi můžeme na velké změny, které naši celou civilizaci provázejí, nahlížet z pohledu globální i lokální perspektivy. A především se můžeme osvobodit ze systému strachu, ve kterém vězíme, a namísto toho můžeme pozorovat fenomény, ve kterých se právě nacházíme.

To, co můžeš sledovat na dětech, které jsou narozeny v devadesátých letech a později, je, že jsou propojeni na lokální úrovni a přitom žijí v globálním světě. I když nejsou propojeni na lokální úrovni, hledají celou dobu nějaké takové propojení, aby mohli být v této globální úrovni bez toho, aby ztratili vědomí sebe samotných. Rozdíl mezi čtvrtou a třetí dimenzí spočívá v tom, že se člověk ve třetí dimenzi přizpůsobí veřejnosti namísto orientace na lokální perspektivu. To je velký rozdíl, protože děti čtvrté dimenze se nezajímají o přizpůsobení se nějakému společenskému systému – nedává jim to smysl. Ve škole, která je ještě z větší části organizovaná podle principů třetí dimenze, to vede ke střetu s dětmi, které jsou orientovány úplně jinak. Tady zatím ještě nejsou ani střípky porozumění.

Co podle tebe znamená zasvěcenost?

Zasvěcenost je všechno to, co umíš ve vztahu k tomu, co člověk v životě nezbytně potřebuje. Důležité je, jak jsi byl veden svou matkou, otcem, babičkou a tak dále. V důsledku se jedná o to, že umíte přežít, protože víte, jak máte jednat. Dítě má vždy v sobě zakódovány strategie přežití, které právě v životě uplatňuje. Může přiměřeně svému věku vědět: „Mohu si tuhle a támhle opatřit jídlo, mohu se obléknout, mohu si vlézt sem do rohu a usnout.” Když umíš zacházet s tímto zabezpečením sebe samotného, pak můžeš tuto jistotu pro sebe pěstovat po celý život. Víš-li: „Když jsem v lese, dokážu si tímto nebo onakým způsobem zajistit jídlo”, pak můžeš  žít v jistotě úplně jiným způsobem, než když toto vědění nemáš.  Přemýšlíš jiným způsobem! Pak jsi autonomní, nikoliv přizpůsobivý! Pak nehledáš odpovědi u ostatních, hledáš je v sobě samotném, vycházejíc z toho, kde se právě nacházíš. To jediné, co u ostatních hledáš, jsou alternativy k tomu, co jsi sám zjistil. To je vzájemnost. Tu je možné rozvíjet v bezpečí domova, ale i doma tam, kde bezpečí nepřevládá. Souvisí to s tím, kolik toho víš o sobě samém a svém životě. To primární je celou dobu zde, umění spočívá v tom to přijmout, neupnout se jen na to sekundární a primární nepoložit na oltář sekundárního.

Člověk může mít dojem, že v mnoha rodinách (například matka samoživitelka s pěti dětmi v malém městském bytě v dnešní intelektuální době) vůbec nejsou podmínky pro nabytí tohoto důvěrného zasvěcení, protože existuje velmi málo příležitostí přijít do kontaktu se skutečným konáním. Jak může i přesto vznikat?

Když je to matka samoživitelka s pěti dětmi, tak ty přicházejí do kontaktu samy se sebou, takže nejsou v první zóně ohrožení. Ty bývají často obeznámeni s tím, co je nutné, aby život fungoval. Získají do určité míry vyvinuté sebevědomí. Jedináček s matkou samoživitelkou to má v tomto ohledu mnohem horší, nedostane totiž skoro žádnou šanci toto zasvěcení získat. Stejně se to má s jedináčkem se dvěma rodiči, kteří oba budují kariéru. Nemá také možnost rozvíjet cokoliv jiného než přizpůsobení.  A také děti příliš starostlivých a hýčkajících rodičů, kteří se neustále zabývají tím, jak ochránit děti od všeho možného a zachránit je před čímkoliv, ty získávají málo zkušeností. Když děti ochraňujeme před tím, vyzkoušet si nedokonalost světa, do nějž se narodili, a jsme natolik obratní, že děti nikdy neprožijí nic špatného, pak to pro děti není dobré. Je to jednodušší a pohodlnější pro rodiče, protože děti jim potom nedělají žádné potíže. Celé je to založeno na omylu, který zastává většina lidí ve třetí dimenzi: Člověk by měl být s věcmi „hotov”, a to co nejrychleji, jak jen je to možné. Vše má být rychle, efektivně, racionálně a pohodlně vyřešeno, aby měl člověk poté volno. To je jedna velká myšlenková chyba!

Jak mohou děti čtvrté dimenze tuto zasvěcenost znovu získat?

To, co nazývám primárním, je to, co je přítomné, když nic jiného hmatatelného přítomné není. O tom nepotřebujete nic zvláštního vědět, protože to tu prostě je. Když jsi přítomný tady a teď v životě, který žiješ, pak máš vnitřní jistotu v sobě, kterou jsi okusil prvních 14 dní svého bytí. Až budeš starší, budeš stále více sám přebírat funkce, které vykonávali tví rodiče. Například, že máš střechu nad hlavou, oblečení a jídlo a tak dále. Dítě se učí tím, že nasává, jak věci okolo fungují. To není pedagogické vědění a umění – ty jsou až sekundární. Malé dítě se učí obouvání bot tak, že mu je maminka několikrát obuje a pak to chce dítě umět samo. Když matka krátce vyjde ven, cítí, jaké je počasí, a podle toho vybere oblečení. Tento způsob, jak to dělá, zůstane ve tvém těle jako určitý druh povědomí. To pak vede k tomu, že když povyrosteš a začneš se o sebe starat sám, tvé tělo ví, jaké oblečení si máš obléknout do jakého počasí. To zmenšuje možnosti výběru a je to tak správně. Všechny potraviny, které tvoje matka užívala k vaření, způsob, jakým prostírala stůl, to je něco, co jako dítě nasáváš, ukládáš do míchy a máš k dispozici jako zasvěceností. Když jsi jako dítě nemohl být u toho, jak tví rodiče vařili, zařizovali nezbytné práce v domě nebo organizovali své finance, možná protože to vše dělali v době, kdy jsi byl v posteli a nemohl jsi nasávat, pak to u tebe vypěstovalo určitý druh strachu, pak se ti bude stýskat po něčem, čemu se můžeš přizpůsobit. Ve Švédsku to začalo v šedesátých letech, děti přestaly mít možnost toto vše prožít, protože byly umisťovány do mateřských škol a tam nemohly být seznámeny s těmito základními činnostmi tím samým způsobem jako doma. Pak začaly chodit do školy, zde to také nešlo a tak získaly velmi málo z této zasvěcenosti. A rodiče zpozorovali nesamostatnost, která se u dětí vypěstovala, a cítili se tím velmi stresováni, protože vůbec nemohli dělat všechno to, co si naplánovali. Atmosféra spolubytí, ve které člověk získává z prostého pocitu společného bytí v rodině, se zhroutila. Je to právě tato atmosféra spolubytí, ve které v nás vyrůstá zasvěcenost. Namísto zasvěcenosti má dnes mládež velkou virtuální síť, aby si osvojila jinou cestou něco, čím si vybudovat vnitřní důvěru. Od devadesátých let existuje u mládeže velká poptávka po vědění. Daleko větší v porovnání s dobou hospodářského růstu po druhé světové válce. Čtvrtá dimenze mění mnoho ve směřování třetí dimenze. Mění se to však velmi ztuha, protože lidé čtvrté dimenze jsou ještě mladí a lidí třetí dimenze je ještě tolik a k tomu jsou ještě tak tvrdohlaví. Inklinují k tomu myslet si, že mají vždy pravdu, i když to tak není. A také si myslí, že by mladí lidé měli uznat, že mají pravdu, bez ohledu na to, zda ji opravdu mají či nikoliv. Lidé třetí dimenze se tedy také mají co učit.

Když byl člověk jako dítě málo zasvěcen do tohoto vědění, dá se to později dohnat?

Ano, to se dá. Je spousta pěkných způsobů, jak zasvěcenost dohnat. Například letní dětský tábor, který zde každý rok organizujeme. Zde si děti celý týden hrají. Rodiče dělají to, co je nejvíc baví a pak do toho vtahují své děti. Spočívá to v tom, že dospělí si po celou dobu, když něco dělají, také hrají. To se dělo nezvykle málo od dob industrializace do devadesátých let. Většina dětí, které se tábora účastní, je silně formována hrami a mohou celý život navazovat na to, že si umí v životě hrát. Mnoho z nich přijde poprvé, když je jim sedm, a přichází znovu a znovu, i když jsou dospělí. Pokud jste tu byli po mnoho let, začnete sledovat, že máte silnější důvěru než vaši kamarádi ze třídy. Vždy se najde ten nebo onen ze třídy, který zasvěcenost a s ním spjatou důvěru má. Ale i když je člověk nemá, dá se to vždy dohnat. Když je člověku padesát, existuje již jistá setrvačnost, ale i přesto to jde.

Je tato zasvěcenost v dnešní moderní době ještě vůbec důležitá?

První dimenze je založena zcela na zasvěcení pomocí zkušenosti. Ve druhé dimenzi je toto vědění stále ještě všude dostupné, je však přehlušeno informacemi, které přicházejí zvenčí prostřednictvím novin a rádia. Ve třetí dimenzi je ztraceno mnoho z této důvěry, kterou má člověk sám v sebe, protože věří svým zkušenostem. To je důsledek celkové změny, kterou prochází společnost. Ve čtvrté dimenzi nestavíme na tomto vědění již vůbec. A z toho důvodu se velmi lehce objevují vnitřní konflikty. Zda se máme přizpůsobit poslušně nebo vzdorovitě.

Co se děje při stkání s uprchlíky, kteří přicházejí nyní do Evropy?

V první dimenzi se jedná o obeznámenost s lidmi v nejbližším okolí a s kouskem země, na kterém člověk žije. Lidé, kteří právě nyní přicházejí do Evropy, jsou první dimenzi ještě mnohem blíže než my. Co se dnes často děje, je, že se rozpustí to, co s sebou tito lidé přinášejí, aby se přizpůsobili myšlení třetí dimenze. To se děje namísto toho, abychom se vzájemně obohatili tím, že se vzájemně obeznámí s první dimenzí. Protože mnoho lidí v Evropě cítí malé spojení s věděním první dimenze, cítí se ohroženi, když uprchlíci právě toto přinášejí. A tak vlastně jednají proti tomu, co hledají. Když ale umíš o zasvěcenosti mluvit tak, že se mohou cítit v bezpečí, pak tento rozpor zmizí.

Někteří mladší lidé umí ještě navázat na třetí dimenzi jiní ne. Čím to je?

Když můžeš žít v sebedůvěře, protože je ti jasné, že tvůj život není ohrožen, když máš tento existenční pocit bezpečí v sobě, pak pro tebe nebude situace, kdy ostatní chtějí, aby ses přizpůsobil, tak ohrožující. Pak zjistíš, že jsi svobodný v tom, buď jednat tak, jak to od tebe chtějí ostatní, anebo opačně a nebo ještě jinak, totiž po svém. Rozdíl spočívá ve tvé důvěře a nedůvěře v sebe samotného.

Když nedůvěřuješ sám sobě, dojdeš k omylu, který většina lidí třetí dimenze zastává. Ten spočívá v tom, že si myslíš, že schopnost přizpůsobit se tomu, co si ostatní myslí a chtějí, je to nejvyšší, čeho můžeš dosáhnout. Myšlenková chyba spočívá v tom, že přizpůsobení je vhodné jen tehdy, pokud je můj život ohrožen a patří tedy mezi reakce systému obrany a strachu, a je tedy vhodné jen k jejich řešení. Když při rozhovoru s někým skončíš v pochybnostech o sobě, tak jde o to zastavit se a zeptat se: „Je můj život ohrožen?” Pokud je odpověď ne, můžeš myšlenky na přizpůsobení volně nechat plynout. Pak si můžeš myslet: „No jo, to vůbec nezní tak hloupě, tak bych to vlastně také formuloval, tak bych to vlastně také rád měl.” Pak to předěláš podle svého, nepřizpůsobíš se, ale přijdeš náhodou na to samé jako jiní. Pak nejsi pro ani proti tomu, co jiný říká. Jsi s ním za jedno. To znamená být autonomně sám za sebe, ale přitom ve vztahu vzájemnosti. Namísto toho, aby jeden podmínky diktoval a ty se jim přizpůsoboval. Proto jsou také mnozí lidé z třetí dimenze oběťmi diktátu, který ve třetí dimenzi vznikl. Ve čtvrté dimenzi existuje velká potřeba právě o tom diskutovat, aby byl tento omyl uveden na pravou míru.

Jak to myslíš? Můžeš uvést příklad?

Když například někoho požádáš o něco, co bys mohl udělat sám a myslíš si, že by se to mělo udělat, ale nemáš na to čas, a přitom nejde o život. Pak bys to měl přiznat tím, že řekneš: „Chci, abys to udělal místo mě!” Jinak začneš ostatní manipulovat. Pak říkáš například: „Je nutné, aby bylo umyté nádobí.” Samozřejmě, že by bylo dobré, aby bylo umyté nádobí, pokud chceš potom opět jíst, ale není to existenční otázka! Můžeš přizvat ostatní k mytí nádobí namísto sebe samotného, a oni se pak mohou svobodně rozhodnout bez toho, že by se museli přizpůsobit. Při tom je důležité být od začátku spokojen s tím, že druzí mohou říct jak ano, tak i ne.

Jaké jsou významné znaky toho, že jsem zapadl do přizpůsobení?

Často se to pozná podle toho, že se člověk snaží být spořádaný anebo že se snaží to dát ostatním najevo. Často se člověk dostane do pozice, kdy si sám pro sebe říká: ”To, co jsem udělal, je nevhodné!” A to často pochází z toho, že je tělo zmatené, když se s tím člověk nesžil a nezpracoval to ke své spokojenosti. To je bolestné, a této bolesti se člověk snaží uniknout tím, že si namlouvá: „Měl bych se stydět, že jsem nedělal to nejlepší. Měl jsem tomu dát víc!” A příště, když se někdo znovu zeptá, reaguje člověk s odporem vůči tomu říct ano. A to je druhá strana mince: namísto toho, aby se člověk podvolil a dělal, co od něj jiní požadují, je člověk vzpurný a zkouší jít proti tomu, co jiný říká. A časem se jedná o stále větší odpor. Člověk má pocit, že jeden druhému krade čas i sílu. V nejlepším případě se to dá kompenzovat tím, že člověk dostane peníze za to, co dělá, nebo tím, že za to dostane protislužbu. V horším případě člověk uvízne ve stresu a skončí se syndromem vyhoření. Ve čtvrté dimenzi existuje určitým způsobem alergická reakce na přizpůsobení, protože se člověk při tom cítí, jakoby mu na krk uvázali mlýnský kámen, když dostane odpovědnost, namísto toho, aby jednoduše prožíval a žil v odpovědnosti.

Můžeš říct trochu víc o této alergii na přizpůsobení ve čtvrté dimenzi?

První dimenze je obsažena i ve všech ostatních dimenzích. Ale ve třetí dimenzi je vše silně postaveno na hodnotách, soudech a organizaci. Proto existuje ve třetí dimenzi tak neuvěřitelně mnoho přizpůsobení. Zčásti to souvisí s tím, že přírodní věda si klade požadavek na vysvětlení všeho, a kdybychom vše věděli, pak by neúplnost světa zmizela. A pak ve třetí dimenzi vzniklo ještě něco, a to že štěstí se stalo cílem. Pokud člověk udělá všechno správně, dostane se k cíli a od toho okamžiku bude žít šťastně až do konce života. A proto všichni žijí pro „později”. Až dodělám školu, až se dostatečně vzdělám ve svém oboru, až budu osvícen, teprve pak budu možná žít šťastně. V první dimenzi lidé vůbec takto nepřemýšleli. V druhé dimenzi se některé z těchto myšlenek dostaly k lidem prostřednictvím novin a rádia, ale lidé vůči nim byli tak skeptičtí, že se neuchytily. Ale ve třetí dimenzi byli lidé tak okouzleni přírodními vědami, že věřili, že se dá vysvětlit všechno na světě. Pak se ale stalo, že když lidem bylo 42,5 let, tento obraz se rozdrolil. Dostali se do krize a psychicky onemocněli. To se stávalo poté stále v dřívějším a dřívějším věku. Dnes dokonce existují žáci, kteří pociťují vyhoření už v osmé třídě. Švédsko, které žilo velmi silně v souladu s tímto modelem, má najednou nejvyšší míru pokusů o sebevraždu mezi mladistvými. A to proto, že mladí lidé pochopili, že je nemožné dosáhnout cíle. A když cíle stejně nelze dosáhnout, nemá ani smysl žít. A když pak přišly ekonomické krize, dostaly právě tyto děti možnost prohlédnout ideály dospělých a nahradit je jinými. Dostaly velkou volnost ve vztahu k přizpůsobení, protože systém přizpůsobení byl svržen ekonomickou krizí a idea hospodářského růstu se zdála méně a méně pravdivá. K tomu přišla ještě velká technická revoluce, kterou se čtvrtá dimenze vyznačuje.

Když mluví mladší lidé se staršími, pokud s nimi tedy vůbec mluví, vždy se dozvědí, že starší lidé si myslí, že jistota mladých lidí se dá zajistit pouze dostatečným množstvím peněz. Pokud však člověk postaví vnitřní bezpečí na vnějším zajištění, spadne okamžitě do pasti přizpůsobení! Pokud máš vnitřní pocit, že život je vždy tak dobrý, jak jen může být, potom se můžeš starat pouze o to, co je v daném okamžiku důležité. A pak to vždycky nějak půjde. To je docela odlišný výchozí bod. Moje matka pro to měla rčení, které však není moc vhodné říkat na veřejnosti: Představ si, že máš všechny peníze na světě, ale nemůžeš se čtrnáct dní vysrat. Pak si je stejně neužiješ.

Jak souvisí současný stav světa s přechodem ke čtvrté dimenzi?

Čtvrtá dimenze je postavena na té první a i ostatní dimenze v sobě mají část té první. Ve druhé dimenzi převládá pořád ještě dimenze první. To, co je k ní zvenčí přibráno skrze informace přes média, jako jsou knihy a noviny, je bráno jako přidaná hodnota. Pokud by lidé ve třetí dimenzi viděli hodnoty, které tvoří základ dimenze první, nedošlo by ke katastrofě přizpůsobení. Na druhou stranu, kdybychom nepřekonali první dimenzi, potom by nebylo možné nazírat na peníze jako na mamon. A právě kvůli tomu, že byla první dimenze tak potlačena, dospěla naše civilizace tak rychle k zániku. V současné době jde tedy především o to, aby byla první dimenze znovu objevena a rozvíjena. Nebezpečí čtvrté dimenze spočívá v tom, že nijak nerozvíjí to, co přinášela první dimenze, ale vztahuje se ke třetí dimenzi a s ní spojenými úsudky a hodnoceními.

Kde leží podstata chybného uvažování o ekonomickém růstu?

První věc, která je důležitá, pokud jde o naše hodnoty, je následující. Jakmile produkuješ víc, než ty a tvoje rodina potřebuje, řečeno jinými slovy, pokud je ti luxus měřítkem a máš víc, než skutečně potřebuješ, potom škodíš Zemi a znečišťuješ tím nebo oním způsobem životní prostředí. Pokud děláš jen to, co nezbytně potřebuješ a zbytek času využiješ k hraní, pak škodíš sobě i svému okolí nejméně. Smysl života je přece v žití samotném. Čím víc děláš to, co je nezbytné a pomáháš při tom těm, kteří jsou v tvém okolí, tím víc můžeš žít dle vlastních hodnot. Od okamžiku, kdy ráno vstaneš až do okamžiku, kdy jdeš večer spát, můžeš celý čas využít k dělání toho, co je skutečně nezbytné. Pokud je to vyrovnáno tím, co potřebuješ, pak je všechno v nejlepším pořádku. Ale ten čas, který potřebuješ na to nutné, můžeš i různými způsoby zkrátit a potom ti zbyde dost času na skutečný luxus: hraní! Asi tak jako Číňané, kteří když vynalezli střelný prach, tak ho nepoužili na střílení, ale na ohňostroj, kterým sobě dělali radost. Až o několik tisíciletí později ho jistý Švéd použil ke střílení, a to už tak dobré nebylo!

Nejlepší je žít takový život, ve kterém můžeš dělat to, co máš ze všeho nejraději a k tomu něco, čím si vyděláš peníze, aby ses mohl dosyta najíst, měl střechu nad hlavou a měl co na sebe a nezmrznul a nad rámec ještě malé množství luxusu. Nezbytné je to, co potřebuji k životu. Např. jídlo, oblečení, bydlení. Pokud si to nedokážu zajistit sám, potřebuji někoho dalšího, kdo to pro mě udělá. A k tomu potřebuju peníze. Jako rentiér může člověk využít veškerý svůj čas k hraní a k péči o druhé. Celý systém růstu, ve kterém musí vznikat stále více a více peněz, které jsou uctívány jako nějaký druh božstva, není prospěšný.

Co dělá život hodnotným?

Život je tak zařízen, že je dost dobrý sám o sobě – i když je třeba horší než ten nejlepší. Nemůžeme být lepší než dostatečně dobří, je lepší se s tím radši hned smířit. Pokud jsi spokojený s tím, že jsi dostatečně dobrý, potom svoji vlastní hodnotu dokážeš cítit, aniž bys pro to něco musel dělat. Potom stačí, když budeš dělat jen to nezbytné a zbytek času budeš trávit jako součást společnosti a hrát si.

A proč je často tak těžké být spokojený?

Když dostaneš strach, že nejsi dost dobrý a vyvineš si nedůvěru v sebe sama, pak skončíš v jisté formě vlastnického egoismu, abys měl aspoň trošičku pocit vnějšího bezpečí. Pak přestaneš důvěřovat v to, že když někam odložíš svůj hrnek, tak že když ho bude chtít použít někdo další, nechá tam stát další hrnek, který můžeš opět použít. Radši hrnek schováš, abys měl jistotu, že ho nemůže použít nikdo další. A tím je tok přerušen. Hospodářství, které je zaleženo na toku, přestane fungovat v momentě, kdy lidé ze strachu něco zadrží a nemají důvěru, že o ně bude vždy dobře postaráno. Tato nedůvěra v sebe sama vede k tomu, že všichni ostatní kolem mě budou mít těžké mi něco dát a být velkorysí. Existuje kniha, která o tom vypráví: „Hledání ztraceného štěstí“. V ní se píše o tom, jak se člověk z třetí dimenze dostane na místo, kde převládá první dimenze a trochu té druhé. Je tam cítit jasný rozdíl v přístupu k bezpečí a nedůvěře spočívající v tom, že si člověk bere více, než potřebuje, aby se cítil bezpečně.

Zdá se, že společnost míří do velké krize.

Rozpoložení světa je už takové. Všichni, kteří se nacházejí ve třetí dimenzi a vylezli vysoko na pomyslný žebřík, se pokoušejí zoufale držet vlády. Amerika se snaží udržet Spojené státy, Evropa Evropskou unii, Rusko a Čína chtějí zůstat v pozici velmoci. Všichni ale vědí, že je to naprosto proti přesvědčení těch, kteří teď vyrůstají. A dělají vše pro to, aby to fungovalo, ovšem nedaří se jim to. Tento systém se rozpadne na malé lehce pohyblivé lokální jednotky, které se o sebe samy postarají v souladu a s důvěrou k místu na zemi, ve kterém žijí, a jeho možnostmi. Národní a regionální systémy bude stále těžší udržovat. A proto všichni, kteří chtějí systém udržet, hledají vnějšího nepřítele. Tak, aby se celý stát sjednotil v boji proti společnému nepříteli. Vzniká ale zároveň víc a víc lokálních jednotek, ve kterých lidé fungují tím nebo oním způsobem současně, lokálně i globálně. A ti se nebudou chovat dle státních systémů. Mnoho mladých lidí poznalo, že hranice současných států byly ustanoveny na základě válek. A mladší generace nemá žádný zájem na tom, udržovat něco na základě válek. Stát potřebuje lidi, kteří se přizpůsobí ideálu, že je dobré vlastnit zemi jako stát. Mladší generace v tom ale nevidí žádný smysl. Celé se to rozpadne zevnitř, ne zvenčí. V jisté rovině to lze skutečně nazvat krizí. V Evropě, v USA, na východě, všude je tato krize. A to protože mladí lidé mají peníze stále méně jako mamon. To měli ve druhé dimenzi, ve třetí dimenzi to bylo tvrdohlavě zdůrazňováno, ale mladí lidé tomu již nedůvěřují. Vědí, že peníze nejdou jíst, vědí, že to jsou jen čísla v bance. Celý bankovní systém je založen na důvěře v peníze. Pokud v ně nikdo věřit nebude, celý systém se rozpadne. A co se stane potom?

Jaké nové možnosti mají děti nové generace?

Na dětech, které se narodily v devadesátých letech a později, se dá pozorovat to, že jsou ukotveni lokálně a přitom žijí v globálním světě. A i když nejsou lokálně ukotveni, tak alespoň hledají lokální orientaci, aby mohli žít v globálním světě, aniž by ztratily sebevědomí. Umějí se na všechny ty velké změny, kterými naše civilizace prochází, dívat současně z lokální i globální perspektivy. A hlavně se umějí osvobodit od pocitů strachu, ve kterých jsme uvězněni, a místo toho pozorují fenomény, ve kterých se nacházíme. Rozdíl oproti třetí dimenzi je v tom, že v ní se člověk přizpůsobí vnějším vlivům místo lokální orientace. V tom je velký rozdíl, protože děti čtvrté dimenze neláká představa přizpůsobení se společenskému systému – to pro ně nemá žádný smysl. Ve škole, která je ještě plně řízena na základě principů ze třetí dimenze, to nutně vede ke kolizi s dětmi, které jsou orientovány jinak. V takových případech se těžce hledá porozumění.

Existuje rozdíl v tom, jak se učí třetí a čtvrtá dimenze? Je to např. přizpůsobení, které je charakteristické pro třetí dimenzi?

Učení funguje na základě určitých principů a schopnost k němu máme už od začátku. Pokud jsme spokojeni s tím, že jsme zvídaví, bereme si ze svého okolí do svého nitra to, co nás zajímá a spojujeme to dohromady s onou zvědavostí, kterou v nitru máme. Tak zůstávají vědomosti a dovednosti uvnitř v našich buňkách a můžeme je použít při budoucích příležitostech. K jejich znovunalezení je potřeba bezpečí. Pokud jsme v bezpečí, máme důvěru v sebe sama. Je to jako most, který nám pomáhá naučené znovu načíst do paměti. Tento proces je stejný ve všech komunikačních dimenzích.

Rozdíl leží především v tom, že celý školský systém je založen na nedůvěře v to, co umí ostatní lidé. Tento systém je udržován právě proto, že je požadováno, aby se všichni přizpůsobili. Být dovedný v přizpůsobení, to je to, co ve škole představuje nejvyšší ideál. K němu se všichni chtějí dostat nejblíž jak je to jen možné. Pomocí tohoto systému se postupně zbavujeme chaosu a neúplnosti a přibližujeme se něčemu „ukončenému“ či „bezvadnému“. To vede k nedůvěře k nám samotným, i když od počátku je nám vrozena důvěra! Ale to, co je nám vrozené, nepředstavuje významnou hodnotu. Znalostní vědění nemá žádný význam v kultuře, ve které žijeme. Myslíme si, že to, co je každému vrozené, nemůže mít žádnou hodnotu. V tomto bodě existuje mnoho zaujatých hodnocení, které nás staví do polohy, která vůbec není přínosná.

Co se stane, pokud lidé ze třetí dimenze, např. učitelé, chtějí naučit něco mladé lidi ze čtvrté dimenze?

Pro lidi ze čtvrté dimenze je to často velice nezajímavé. Ve čtvrté dimenzi jsou ale samí milí lidé, takže to vydrží a zabývají se pod stolem jinými věcmi. Pokud se však učí podle zásad třetí dimenze, je to pro čtvrtou dimenzi nuda. Pokud já chci někoho něco naučit, vždy se nejdřív přesvědčím o tom, že mám důvěru ve své vlastní dovednosti a jsem spojena se svými vlastními zkušenostmi. Na tomto základě znázorním danou věc dynamicky, tedy nikoliv staticky! Celý školský systém je ale založen na statickém vědění. Někdo něco vyzkoumal, napsal o tom knihu, to se několikrát zopakuje a žáci se to pak naučí. Dá se to poznat i na tom, jak dnes fungují univerzity se svými moduly, studijními obory atd. Když to všechno absolvuješ, dostaneš titul. To, co se tímto stylem dá získat, nazývám papouškování. Papoušek se dá rovněž naučit mluvit, bohužel však nerozumí tomu, co říká! Pro ty, kteří se narodili ve čtvrté dimenzi, je tento způsob učení neuchopitelný a nesnesitelný. Proto tolik studentů končí předčasně, odchází ze školy nebo zažívá syndrom vyhoření a nedostane žádné závěrečné vysvědčení. Smutné je, že učitelé získají vyšší status, pokud toto papouškování ovládají a umí ho předat. V tomto bodě nastává střet mezi třetí a čtvrtou dimenzí.

Existuje nějaké pojítko ke čtvrté dimenzi např. pro učitele, kteří vyrostli ve třetí dimenzi?

Všechny dimenze existují vždy paralelně a současně pro všechny. Jde jen o to, že lidé ze třetí dimenze nejsou propojeni s první, druhou nebo čtvrtou dimenzí, ale většinou vynášejí úsudky a hodnocení a intelektuálním statusem se nacházejí ve třetí dimenzi. Když někdo ze třetí dimenze položí otázku, většinou se ptá na něco, co se dá diagnostikovat, co se dá zařadit do nějaké škatulky, tedy na něco, co má nějaký status. Pokud problematizuješ něco, co je zcela přirozené, potom se nedá nic jiného dopovědět než: je to tak i tak. Jediné, co jako zástupce třetí dimenze můžeš udělat pro to, abys uměl využívat všechny dimenze, je, že jsi spokojen sám se sebou před tím, než něco řekneš nebo se na něco zeptáš, a nebudeš předem očekávat žádný výsledek. Jen zvídavost, otevřenost a přítomnost v tom, co je teď a tady. Tak se můžeš nechat překvapit odpovědí a nejsi zabetonován ve třetí dimenzi tak výrazně.

Jakou roli vlastně ve čtvrté dimenzi hraje náboženství?

Čtvrtá dimenze nemá nic proti systému jediného boha, není na něj ale tolik vázána jako ta třetí. Společnost třetí dimenze je založena na tom, že si musíš svůj chléb zasloužit v potu tváře a musíš produkovat nadbytek, ve kterém může žít celá země. Tento náhled se ve čtvrté dimenzi stále více a více rozpadá. Dnes se lidé více zajímají o to, jak se lokálně propojit sám se sebou a s druhými a tím vytvořit základnu, ze které se mohou rozvíjet všemi směry. Proto jsou děti ve škole tak neuvěřitelně vystresované, protože jsou nuceni do něčeho, co jim vůbec není přirozené. Přesto se pokoušejí dosáhnout toho, co je od nich vyžadováno. Proto se školní výsledky tak rapidně zhoršují. Ve skutečnosti se však zhoršují výsledky třetí dimenze. Jejich vlastní život se nezhoršuje, pouze to, co od nich třetí dimenze vyžaduje.

Jaký je ve čtvrté dimenzi vztah k nehmotnému světu: Co se změnilo

Tím, že mnoho ze systému jediného boha bylo odstraněno a věda nabízí tolik nových poznatků, otevírá se mnohem širší pole ve vztahu k nehmotným hodnotám. Vzhledem k tomu, že můžeme být ukotveni v první dimenzi, můžeme se zároveň více rozvíjet a obohacovat své životy. Ve třetí dimenzi jde tak moc pouze o materiální svět! Člověku ze třetí dimenze jde určitým způsobem o to, být bohatý a moci si koupit mnoho věcí, kterými by se mohl obklopit a které spotřebovávají všechen čas, protože je nutné se o ně starat. A v tomto světě peníze znamenají totéž co bůh. Neustále jde pouze o to, aby mohl člověk vydělat peníze, utratit je nebo vyměnit. Stále jde pouze o peníze. V důsledku toho se člověk nestará o to, jak kvalitní život žije, jak žít život právě teď a tady. Pokud vyjdeme z toho, že lidé mají teď a tady dostatek jídla, střechu nad hlavou a oblečení, aby nezmrzli, pak se mohou začít zabývat tím, co je v jejich nitru, zda jsem s tím spokojen či nikoliv. A to každopádně do té doby, dokud to neohrožuje život, tedy mými slovy: dokud se to odehrává v sekundární rovině. Potom mám veškerý prostor pro to moci se zabývat imateriálními hodnotami. Pak můžu rozmýšlet: co je to, co nelze vidět! A také: jak fungujeme jako lidé v hloubi duše a co je vlastně pro mě podstatné! Už jen to, co kvantový výzkum objevil v nedávné době, přináší tolik stimulů k přemýšlení a objevování!

Mluvíš o tom, že každý si svůj pocit bezpečí nese v sobě uvnitř a nepotřebuje ho zvenčí. Jak tomu můžeme rozumět?

Lidský život začíná v určitém okamžiku.  Vajíčko matky a spermie otce se setkají a pojí v jedno. V tomto okamžiku přicházejí do styku informace z nemateriálního světa, které později tvoří naše vědomí. Tehdy život začíná. Předpokladem pro život je pohyb a předpokladem pro pohyb je neúplnost. Začíná to tím, že se dělíme a hojíme, dělíme a hojíme. Vytváříme kmenové buňky, které programují naši konstituci. Prvních deset až čtrnáct dní jsme pouze sami sebou, naprosto odděleni od okolí, jsme zde pouze pro sebe a v sobě. Jsme jako kuře ve vajíčku. Máme vše, co potřebujeme a jsme v prostředí, které je pro nás prospěšné. Tehdy dostáváme povědomí o tom, co znamená být autonomní, být pouze sám se sebou. A je pro nás zážitkem být ve společenství. Ve vzájemném společenství. Nejsme smíšeni s ostatními, jsme autonomní ve vztahu k druhým. V tento moment je přítomna důvěra ve schopnost být spokojený, být sami se sebou a důvěra ve svůj vlastní vývoj. A tuto schopnost, být sám se sebou a přitom spokojený, máme po celý život. K tomu přichází ještě prožitek bezpečí.

Bezpečí, společenství a spokojenost, tyto tři věci jsou v nás stále přítomny a máme na ně utvořeny vzpomínky uložené v každé jediné buňce našeho těla. Zároveň zůstane v paměti, jak moc se těmto věcem v našem životě vzdálíme, jak dalece jsme zlákáni myslet jinými způsoby, jak dalece sklouzneme k něčemu jinému a manipulujeme sami sebe i druhé – vždy však existuje možnost se znovu s těmito třemi věcmi propojit, pořád jsou v nás. Po tomto prvním období se dostaneme do dělohy. Tam zůstaneme usazeni u stěny a tam také začíná komunikace. Abychom dostali to, co chceme, vysíláme impulzy k našemu nositeli. Nositel zajistí to, co potřebujeme, ať už je to výživa, teplo nebo kontakt. To samo o sobě nestačí. Nyní je potřeba, abychom to, co je nám zprostředkovaně dodáno, do sebe sami dostali a přeměnili to v naši spokojenost. Potom zažíváme pocit klidu a svobody. Po určité době přijde další potřeba, můžeme vyslat další signál, dostat co potřebujeme, vpravit to do sebe a zůstat ve vnitřním bezpečí. A tak probíhá osobní rozvoj neustále po celý život. Když se narodíme, vyvineme si schopnost řeči. Začíná to křikem, ale postupem času to přechází ve slova a věty. Komunikace pak probíhá stejným způsobem tak, jak je popsána výše. Ale díky neúplnosti života postupně přicházejí situace, kdy poznáváme i prožitky strachu.

Společenství je přítomno, i když nic jiného přítomného není. Společenství vznikne samo od sebe, pokud jsme s někým dohromady. A když prožívání bytí ve společenství zmizí, jde o to zjistit, co se mi staví do cesty, že to již neprožívám. Ale společenství je přece zde vždy samo od sebe. Může jít o věci, které jsou málo rozvinuté, mohou to být věci, které jsou zamotané a mohou to být i věci, které jsou příliš rozvinuté. A často je to strach – ne pocit strachu, který cítíme, ale soustava obranných reakcí, tedy systém strachu, který nás ovládá místo toho, abychom byli sami sebou, a to tady a teď.

Co má stres společného se systémem strachu?

Pokud necítíš vnější bezpečí a octneš se v situaci, která se podobá té, ve které jsi byl jako malé dítě vystaven pocitu strachu, když jsi dostal strach a neměl příležitost ho zpracovat, pak uvedeš v chod svého autopilota. To je tvůj systém strachu, obranná soustava. Pokud si nejsi vědom ničeho, co by zrovna ohrožovalo tvůj život a můžeš se uvolnit, uvolní se tvoje tělo ze zajetí systému strachu. Ne ze strachu, který pociťuješ, nýbrž ze systému strachu. Většinou lidé nazývají to, co z toho vznikne, stresem.

Proč se tak často vyhýbáme bolesti?

Bolest je řečí těla. Pokud bolesti nejdeš z cesty, pak se dostaneš velice hluboko do vlastní intimity. A to jde pouze tehdy, pokud v takový moment nemáš žádné hodnocení sebe samého, prostě jenom „jsi“. Pokud máš sám v sobě konflikt, který neřešíš, budeš se snažit bolest potlačit, aby ses nedostal k této intimitě se sebou samým. V intimitě se může konflikt vyřešit.

Může být tato bolest i potlačovaný pozůstatek  z předchozích časů?

Je to tak. Pokud neřešíme konflikty, které přicházejí, potom tělo vyvolá bolest na těch místech, kde máme slabiny. To mohou být místa, která jsou nám vrozená, mohou to ale i být místa, kterých jsme dosáhli až během života. Pokud se nenacházíme v rovnováze, používá tělo svůj imunitní systém k tomu, aby znovu rovnováhu obnovilo, a tato energie pak v té chvíli nemůže být použita pro nic jiného.

Jak se dá naučit odpoutat se od hodnotícího myšlení?

Hodnotící myšlení pochází z toho, že je tělo rozčarováno. Jde tedy o to, abys uměl žít v souladu se svými pocity, které vyprazdňuješ, dokud nedojdeš k prázdnému prostoru v sobě samému, odkud se dá něco změnit. Když v tomto prázdném prostoru dokážeš vydržet, i když to může být chaotické a nenalezneš nic, proč v něm zůstávat, potom můžeš vyjít ze svého nitra jako ty sám a můžeš dostávat impulzy zevnitř. Pak už není potřeba hledat problémy ve věcech, kde problémy nejsou! Pokud začneš hodnotit, věz: Teď nejsem v souladu se svými pocity, nezbavil jsem se jich a nejsem v prázdném prostoru, z kterého může vzejít něco jiného.

Určité obrazy sebe sama mě brzdí. Pak si myslím, to určitě nedokážu!

To je velmi ženský způsob myšlení. Většina žen toho umí velmi mnoho, ale nevěří tomu, že to umí, myslí si, že by to mohly zvládnout ještě lépe. Proto si samy udržují určitý odstup, ke svému vlastnímu neprospěchu. Muži naproti tomu mají často opačnou pozici. Přemýšlí zhruba jako Pipi Dlouhá punčocha: „To jsem ještě nikdy nedělal, to mi určitě dobře půjde, to určitě umím!“ V obou případech je ale všechno to, jak to ve skutečnosti je, pouze napůl pravdivé. Není tedy skutečně rozdíl v tom, jak o tom přemýšlíš. My ženy přijdeme o mnoho věcí jen proto, že je „neumíme“. Často přenecháme místo mužům, i když třeba nejsou šikovní. Potom ženám chybí dovednosti, které by mohly mít, kdyby určité věci prostě dělaly. A protože to praktikují muži, mají lepší sebevědomí. Už jako dítě jsem často vnímala situace, které jsem nechápala a ve kterých ženy něco nezkusily jen proto, že neměly zkušenosti. A taky jsem nechápala, proč se muži o něco hlásili a něco chtěli zkusit, ačkoliv neměli ani trochu talentu – připadalo mi to bez významu. Myslela jsem si, že třeba v tom celém existuje nějaký smysl, který jsem jenom nechápala. Čemu jsem však opravdu nerozuměla, bylo to, že jsem vidím něco, co ostatní nevidí a nerozumí tomu.

Jakou roli v komunikaci hraje zaměřenost?

Náš přirozený život spočívá z určité části v zaměřenosti. Sandra Seagal ve své knize popsala různé způsoby učení i vyučování. 80% lidí z našeho kulturního okruhu provádí zaměřenost emocionální. Dalších 15% lidí fyzickou a 5% mentální. V tomto ohledu neexistují žádná hodnocení, jde prostě o rozdílné věci. Ať už je člověk inteligentní či nikoliv, tato zaměřenost přesto funguje. Nefunguje, když mají lidé problémy. Zaměřenost má význam pouze ve funkční komunikaci. V takovém případě poznáš, že u emocionálně zaměřených lidí je informace vytvářena v rámci procesu s ostatními. Nepomůže, když takovému člověku je dán čas k přemýšlení, protože z něj stejně nic nevyleze. Naproti tomu mentálně zaměřený člověk provádí emocionální proces kompletně sám v sobě a vůbec nechápe, proč ostatní lidé celou dobu spolu o něčem mluví. A fyzicky zaměření lidé zachytí všechno, co je v prostoru a pak potřebují pět minut pauzu, ve které z tohoto prostoru vyjdou a všechno si přeberou. To jsou tři rozdílné způsoby získávání informací a rozšiřování vědomí. Všechny tři jsou naprosto přirozené – pouze rozdílné.

Jak se dá podpořit komunikace, když jsou přítomny různé způsoby zaměřenosti? Když např. pozoruji, že můj způsob dotazů a odpovědí neodpovídá způsobu mého komunikačního partnera. Co můžu pak dělat?

Nejdůležitější je načasování! Mentálně zaměřený člověk je rozrušený, pokud se mu dostane víc než jedna otázka zároveň. Zde tedy je nutné nejprve počkat na odpověď a pak položit další otázku. Tedy vždy pokládat ve stejný čas pouze jednu otázku. Emocionálnímu člověku se dají položit nejlépe tři, čtyři otázky najednou tak, aby si sám mohl vybrat, kterou z nich chce zodpovědět, tím lze rozhovor vést dobrým způsobem. Pokud položíš fyzicky centrované osobě tři otázky najednou, potom pravděpodobně odpoví: „Počkej!“ Pak je nejlepší vzdát se všech očekávání a v klidu počkat. Pak můžeš očekávat dobrou a obohacující komunikaci. Emocionální lidé mohou říct: „Teď budu nejdřív nějakou dobu mluvit nesrozumitelně, dokud si neujasním, na co se vlastně chci zeptat.“ To působí uklidňujícím dojmem na ostatní dvě zaměření, neboť nemusí hledat něco, co stejně ještě neexistuje. To přijde teprve po nějaké době nesrozumitelné řeči.

Jak můžeme zapojit mladší generaci do lokálně-globálních projektů?

Většina mladších lidí hledá mentora, staršího člověka, který umí přinášet otázky, na základě kterých lze vytvořit společenství. Hledají to, co se ve všech generacích vytváří jako to primární. To, co hledají, je důvěrnost. Být v bezpečí tím, že vím, že si vždy vlastníma rukama a vlastní inteligencí zajistím přežití a tomu ještě mohu zaopatřit svoje děti. Neboť přizpůsobení se systému, který by je měl zaopatřit, jim pouze nahání strach. A pak úplně ztrácí v tom celém svůj směr a chtějí pouze pryč. Jakmile však dosáhnou důvěrnosti a pocitu bezpečí, potom se můžou uklidnit a žít společně. A to je přesně to, co chtějí. Skupina, které mohou být součástí, to vnímají jako kvalitu života. Potřebují mentora, který jim nastavuje zrcadlo, jaké zájmy máš? Nebo na co máš v životě talent. Nebo co můžeš používat tak, abys měl vždycky co jíst a měl střechu nad hlavou. Potom říkají ano! To je přesně to důležité vědět! Pomoz nám s tím. Přátelé jsou to nejdůležitější, také milostné vztahy, mít děti, které jsou obklopení opravdovými dospělými. Pak se dá dobře získat i nějaké vzdělání, aby se daly vydělat nějaké peníze. Nebo najít například nějakou houbu na stromě, s pomocí níž by se daly peníze vydělat. Ve Švédsku se nemusí platit daně za to, co najdeš ve volné přírodě. Právě mladí lidé potřebují vydělávat jen tolik peněz, kolik zrovna potřebují. Civilizace je založena na tom, že jsou lidé nespokojeni a věří, že spokojenost jim přinese, když budou vlastnit hodně věcí. Peníze a majetek však pro lidi ze čtvrté dimenze již nepředstavují magickou sílu. Tito lidé nejsou již programováni pro systém neustálého růstu. Postačí, když mají dost na to, aby nehladověli, nemrzli atd. Oproti tomu vztahy jsou to nejdůležitější na Zemi.

Co můžu dělat, když potřebuji něco nebo někoho k tomu, abych byl spokojený, např. chci, aby tu někdo byl.

Od chvíle, kdy dosáhneš věku 10 let, dozraje v tobě bohatství v podobě schopnosti nosit v sobě ostatní lidi. Když se podíváš kolem dokola a zeptáš se, které lidi bych rád nosil v sobě a s kterými bych rád komunikoval, pokud bych měl potřebu být spokojen zvnějšku? Pak si uložíš tohoto člověka na místo ve svém nitru, kde ho budeš moci kdykoliv vytáhnout. Pokud dostaneš tuto potřebu, zůstaneš sám v sobě a dáš pozor na to, zda to není životu nebezpečné a že to tedy může nějakou dobu trvat. Odpoutáš se od toho, že to musí být zrovna teď. Pak vytáhneš tuto postavu, o které si myslíš, že by tě mohla tím nebo oním způsobem podpořit, ze svého nitra. Někdy postačí jen jméno, někdy potřebuješ fotku nebo něco, co voní jako ten člověk, nějaký předmět. Když to máš, soustředíš se na to, co si přeješ. Pak vypozoruješ, že vnitřní spokojenost se zvedla, i když potřeba nebyla uspokojena. To je schopnost, kterou jsme měli od začátku, často jsme ji ale poztráceli. Můžeš na ni znovu navázat.

Jak mohu činit rozhodnutí?

Když potřebuješ učinit rozhodnutí, potřebuješ k tomu několik kritérií. Nejdřív se podíváš, jestli jde o přirozené pořadí, nebo jestli jde o rovnocenné možnosti. Pak si řekneš: rozhodnutí není existenční. Může být existenční, ale není v tomto okamžiku.

Často se používá ještě další kritérium: je možnost dělat to i v budoucnu nebo je právě teď jedinečná příležitost?

Abys zůstal ve vlastní vnitřní spokojnosti, která je založena na důvěře a pocitu bezpečí, musíš promyslet: „Co mám v sobě nebo ve své hlavě za schopnosti a vědomosti, které zaručí, že se mohu kdykoliv zabezpečit? To potřebné, jídlo, spánek, střechu nad hlavou.“ Pokud máš tuto důvěru, pak můžeš být spokojený, ještě než přijmeš rozhodnutí. Pokud nejsi vnitřně v bezpečí, pak je to při tvé volbě první priorita. Pokud si zajistíš tím nebo oním způsobem vědomí vlastní důvěry, pak budeš mít v sobě důvěru. Pak budeš opravdu rozumět tomu, co je bezpečné a co je nebezpečné. Čím více budeš poznávat, co je bezpečné, tím více budeš dostávat cit sám pro sebe. Tak můžeš být spokojený a mít vnitřní bezpečí ještě předtím, než něco učiníš, během toho, co to činíš a i po tom, až to učiníš.

Jak mohu jako člověk třetí dimenze vůbec komunikovat s někým ze čtvrté dimenze? Jak mu mohu porozumět?

To, o čem chceš hovořit, si musíš nejprve utřídit a uvědomit si, co o tom všechno víš. A pak to přeformuluješ tak, že se z toho stane tvrzení, které je zároveň i otázkou. Tedy bez jakéhokoliv hodnocení. Když lidé ze třetí dimenze něco formulují, stane se to velmi rychle jakýmsi produktem. Je to potom pouze informace a ne něco, o čem se dá hovořit. Teprve pokud to přeformuluješ a stane se z toho určitý úkaz, fenomén, je to něco, o čem se dá mluvit. Třetí dimenze chce často diskuzi, ale čtvrtá dimenze chce rozhovor! Nepotkávám však mnoho lidí přes padesát, kteří by to dokázali!

Jak poznám, že jsem moje téma přece jenom předělal na produkt?

Pokud poznáš, že se chce druhý člověk přizpůsobit. Pokud si ta osoba myslí, že musí být pro nebo proti vůči tomu, co jsi řekl. Potom můžeš říci: „Počkej chvíli, řeknu to ještě jiným způsobem!“ Pak to můžeš zkusit vzít zpět a přeformulovat to znovu jako fenomén. A najednou vznikne rozhovor, prostě tu najednou je!

Ve čtvrté dimenzi jde celou dobu o komunikaci. To, o čem se nedá vzájemně mluvit, ztrácí svoji hodnotu. Při komunikaci je člověk ve své vlastní intimitě, zároveň však v otevřenosti, ve které je silný, slabý a zranitelný současně. Je také otevřený oboustrannosti. Téma hovoru se jako míč pinká ze strany na stranu a může několikrát změnit i barvu. Tímto způsobem se odehrává vývoj u všech zúčastněných.

Vývoj ke čtvrté dimenzi na globální úrovni je již v chodu. Různé země jsou v něm různě daleko. V některých zemích jde o přechod z první rovnou do čtvrté dimenze bez okliky přes druhou a třetí dimenzi. Před nedávnem jsem navštívila Bolívii, vysoko nad Andami, kde se nachází celá řada izolovaných vesnic, ze kterých se lidé dostanou do města pouze jednou ročně. Ve vesnici zahájili výuku ve škole čtvrté dimenze. To bylo nařízeno ze strany vlády. Tamní prezident je indián ajmarského původu a pochází z tohoto regionu. Do této školy žáci docházejí jeden týden v měsíci a učí se teorii. Ostatní tři nebo čtyři týdny jsou žáci ve svých vlastních komunitách spojených s lokálními činnostmi, jako je např. práce s lamami atd. Tímto způsobem získávají zasvěcenost. Když nezískají práci ve velkém městě, umějí i tak žít dobře a vyznají se v životě na vesnici. Každá vesnice teď dostala jeden počítač s připojením na internet. Tento počítač dostal svůj vlastní dům, přímo uprostřed vesnice. Je o něj pečováno jako o nejzranitelnější dítě. Když přijdou děti ze školy, stanou se z nich učitelé pro všechny ostatní ve vesnici, kterým zprostředkují znalosti práce s počítačem i jiné věci. A to je právě přechod z komunikace první dimenze přímo do té čtvrté. Nikdo zatím neví, jak toto ovlivní společnost, ale už teď je jasné, že děti, které tímto prošly, si lépe poradí s univerzitním vzděláním než ty, které pocházejí z velkých měst. Důvod je zřejmě ten, že získaly velkou motivaci a chuť chodit do školy po čtyřech týdnech manuálních činností. A k tomu vše, co je s tím spojeno: sejít dolů do vesnice, potkat znovu přátele, naučit se plno nových věcí. K tomu ještě si všechno smět donést domů a předat to ostatním! Do školy se tam chodí od 6 do 16 let. Žáci, kteří chtějí poté dále pokračovat, jsou ubytováni u příbuzných v La Pazu nebo dalších velkých městech. Ve vesnici, v které jsem byla, byl profesorský pár. Nechali si postavit dům a k tomu ještě observatoř nahoře na kopci. Po večerech děti vždy utíkaly nahoru a sledovaly hvězdy.

A teď obráceně, jak mohu jako mladý člověk přijít do rozhovoru s někým ze třetí dimenze? Tak, aby to celé neztroskotalo na rozdílných základech?

Pokud si plně uvědomíš, že je nutné zůstat sám v sobě a není to pro tebe nebezpečné. A pokud pak někdo řekne něco, s čím nesouhlasíš, můžeš nějaké slovo nebo větu od té osoby přeformulovat do fenoménu. Přibližně nějak takto: „Myslíš tím tohle…?“ A potom to formuluješ tak, že to bude znít jako tvrzení, které v sobě obsahuje otázku. Komunikační partner bude potom zřejmě trochu rozhozený a možná řekne: „Ale to je přece to, co jsem říkal!“ Potom můžeš říct: „Aha, pochopil jsem tedy správně, že…?“ a pak to řekneš znovu. Následně budeš tak dlouho pokračovat, než bude možné mluvit s tou osobou ve fenoménech. Mnoho lidí, kteří jsou sice ve třetí dimenzi, ale používají počítač jako komunikační prostředek, určitě dokáže tento typ komunikace rozpoznat. Mnoho lidí však používá počítač pouze způsobem třetí dimenze: sledování televize, sledování filmů, čtení zpráv.

Jaký význam vlastně ve školách mají výkonnostní hodnocení (známkování)? Mohou se používat i jako hra o konečné pořadí?

Ano, to jde. Neboť hodnotit mladé lidi, dokud se ještě vyvíjejí, nedává žádný smysl, protože to, co zrovna umějí, závisí na jejich vývoji. A proto je to u každého jiné. Může to dojít k tomu, že pokud hodnotíme někoho příliš brzy se závěrem, že např. nezpívá dobře, může se to táhnout až do bodu, kdy se umění zpěvu teprve vyvine. A potom takový člověk těžko uvěří tomu, že umí dobře zpívat. Je v něm usazená jakási blokáda. Většina lidí si samo od sebe myslí, že nejsou dobří v matematice. Pochází to z toho, že před 16. rokem věku lidé ještě nemají vyvinutou schopnost, která je pro matematiku potřeba. Ta se prostě ještě nevyvinula. Proto je nesmyslné žáky hodnotit. Lidi lze hodnotit až poté, co jsou dospělí. Co vlastně s tím hodnocením mají dělat? K ničemu to není! Je to daleko lepší tak, jak se to dělá ve čtvrté dimenzi, ve které se individuálně odráží to, co člověk umí v konkrétní moment!

Můžeš říci také něco o páté dimenzi?

Moje náhledy na 5. a 6. dimenzi jsou spíše spekulace, protože nejsou ve společnosti tak zastoupeny, jako ostatní čtyři. Je to ještě budoucnost. Co ale mohu vnímat, pochází především z toho, že uvědomění lidí narozených po roce 1990 se značně rozšířilo. Na základě toho, že komunikace dnes vypadá tak, že můžeme dostávat informace odkudkoliv na Zemi, můžeme také vnímat to, když se věci dějí nebo vznikají zároveň. Z toho můžeme rozpoznat věci, které se budou dít v 5. dimenzi. A i v našem vlastním životě poznáváme, jak malý náš svět je, když jsme např. na křižovatce dvou cest, zároveň je však i nesmírně velký. O moc víc o páté dimenzi říct neumím než to, že se jedná o synchronizaci. Jak se to však všechno bude projevovat, je pouhá spekulace. Když jsem byla malá a často se pohybovala ve světě, kterému jsem říkala „venku“, často jsem v éteru viděla davy lidí, které se vzájemně protínaly. Velmi mě to bavilo, ale nerozuměla jsem tomu, proč to ostatní lidé nechápou. To bylo dlouho předtím, než jsem poznala, jak lidé fungují a jak tohle přirozené fungování může vést k určitému vyloučení.

Když říkáš, že někdo má nadání pro 5. dimenzi, co tím myslíš?

Že tento člověk má nadání k tomu, aby poznal, že davy lidí se protínají. K tomu patří to, že se pohybuje svým vlastním tempem, jinak by tyto davy nemohl vůbec vnímat. Tuto podstatu jsem si uvědomila kvůli jednomu muži, který není ve Švédsku nijak zvlášť oblíbený a s kterým jsem byla donucena určitý čas spolupracovat. Měl zvláštní talent k tomu poznat, v jakou dobu a dokonce v jaké roční období bude v budoucnosti populární určitá hudba. Skoro vždycky měl pravdu. I u mladých lidí, kteří zpívali v talentových soutěžích, uměl předpovědět, kdo z nich se stane známým. Přesně věděl, koho by měl oslovit a potom řekl: „Za pět let ti zavolám!“ Většina těch, kteří jsou dnes ve Švédsku slavní, se stali slavnými hlavně díky němu. Je to sice velmi triviální oblast, ale díky tomuto jsem poznala, jak funguje synchronizace. Jiný příklad jsou dirigenti. Ti cvičí synchronizaci velice zřetelně. Timing a synchronizace spolu úzce souvisí. Timing je v podstatě vědomá synchronizace. Při synchronizaci se různé události a jevy dějí současně a fungují. Jednou to budete moci zažít, protože je to již v chodu.

Souvisí skutečnost, že nyní plno lidí umějí číst z éteru, se třetí dimenzí?

Nesouvisí to přímo, ale čtvrtá dimenze umožňuje to, že můžeme hovořit o informacích z éteru. Vědecké bádání např. dospělo tak daleko, že můžeme mluvit o temné hmotě.

Říkala jsi, že rozlišuješ 6 komunikačních dimenzí. Jak vypadá ta šestá?

Šestá dimenze je vzdálená budoucnost, o té toho mohu teď říci pouze velmi málo. Souvisí s podstatou, že nyní umí více a více lidí číst z éteru. Vlastně to ani není úplně pravda. Není to tak, že by to umělo čím dál tím víc lidí, neboť talent k tomu mají všichni lidé, spíše jde o něco jako hlas, který umíme používat. Máme to v naší tělesné konstituci a začali jsme ho používat jako překladové centrum. Bude to znamenat, že lidé z různých kultur spolu budou umět hovořit, ačkoliv nebudou ovládat stejný jazyk. Přesto si však v tomto překladovém centru budou rozumět. V jednotlivých případech jsem tento fenomén již viděla.

D. seděl s Christianem o přestávce a chtěl se na něco Iris anglicky zeptat, což se však nepodařilo, protože ona tomu nerozuměla. Chtěli počkat, než to někdo přeloží. Iris však řekla, že to mohou udělat i jinak. D. to měl říci Christianovi, který ale neumí ani slovo německy, měl to ale vyčíst z éteru a pak přeložit Iris do švédštiny, ona poté odpoví švédsky a Christian to přeloží do angličtiny. Takto to udělali a Irisina odpověď na otázku D. byla tak příhodná, že neměl žádné pochyby o tomto „překladu“.

Po všechny roky, kdy jsem pracovala v Rusku, jsem měla někoho, kdo překládal. Často to bylo tak, že stačilo, když si překladatelka pouze myslela, co má přeložit, abych tomu porozuměla. Hned jsem pak mohla odpovědět. Někdy stačilo jenom to, když překladatelka stála u osoby, které měla překládat. A já jsem rozuměla, co bylo řečeno, ačkoliv jsem neuměla ani slovo rusky. I obráceně to bylo tak, že často už začínala překládat mojí odpověď ještě před tím, než jsem vůbec odpověděla. Tuto překladatelku jsem si vždycky přála, kdykoliv to bylo možné! Často se mi také stávalo, že jsem potkávala lidi, jejichž jazykem jsem vůbec nemluvila, a přesto jsem jim rozuměla.

Co to bude mít za následky pro civilizaci na Zemi, to nevím, ale pozoruji, že je to něco, co se rodí s novou generací.

Až bude životní prostředí zničeno natolik, že v něm člověk nebude moci přežít, potom se celý systém luxusu, ve kterém nyní žijeme, zhroutí. Pak se lidé vrátí k tomu, že budou spolu mluvit, organizovat se do malých skupin a tím zajišťovat svoje přežití.

Já osobně neznám skoro vůbec zasvěcenost, nevím např. jak bych si měl vypěstovat něco k jídlu. Dobře se ale vyznám ve všech životních situacích, umím dobře přežít. Je důležité si něco takového osvojit?

Pokud máš v sobě vnitřní spokojenost s tím, co víš a jsi si jistý, že s tímto vědomím budeš mít co jíst, budeš mít střechu nad hlavou a oblečení, potom nevím, proč by sis měl něco takového osvojovat.

Ano, pokud vycházíš z toho, že civilizace je taková, jaká je. Pokud se ale rozpadne, protože např. selže systém zásobování, pak to už neplatí.

Souhlasím. Ale většinou se něco takového neděje příliš rychle a je tedy dostatek času na to, osvojit si chybějící zasvěcení. Kromě toho nemáš představu, jak by ses v takové situaci choval a kterou část zasvěcenosti už máš v sobě. Především ji nemáš, pokud jsi obklopen množstvím lidí, potom se k nim prostě přidáš a přežiješ také. Proto by měl člověk mít zhruba deset až patnáct dětí okolo sebe, které svými pažemi obejme a které se o něho budou starat ve stáří. Nebo žít v komunitě. To je zajištění bezpečí nejlepšího zrna!

Můžeš říct něco víc k otázce přirozeného kódu vedení?

Kód vedení vyjadřuje, jak lehké je pro lidi obracet se na jiného člověka, ptát se ho a naslouchat tomu, co říká. A to, co říká, také přijmout za své. Takže, podle toho, jak lehce to lidé vůči někomu provedou, můžeme tento kód určit. Není to tak, že silný kód vedení by byl lepší než slabý. Mít silný kód vedení má své výhody i nevýhody, stejně jako má výhody a nevýhody nacházet se někde uprostřed anebo mít slabý kód vedení. Když si představíš normální distribuční křivku, jde jedno procento na jedné straně a jedno procento na druhé straně do nekonečna. Pak je zde zhruba šestnáct procent v oblasti, která je nad hodnotou jedna. Střední plocha pod křivkou obsahuje zhruba 66%, na každé straně středové linie 33% nositelů silného kódu vedení.

Na jedné straně středové linie je trochu více kódu a na druhé trochu méně. Když má člověk kód vedení, který leží přesně na plusové straně, pak to závisí na kódu ostatních, jaký význam to v určité skupině má. Kde se bude na škále nacházet závisí také na konkrétní osobě.

Když je člověk například zvyklý mít silný kód vedení a potká člověka, který má podobný kód nebo dokonce o trochu silnější, stane se lehce, že se člověk dostane do afektu a chce mít pozici toho druhého. Co je pak potřeba, je to, že se člověk opět obrátí k sobě a řekne si následující: kód vedení je podmíněn tělesně;  a v tomto smyslu jej nelze měnit, ale mohu se naučit svůj kód, který mi byl dán, užívat optimálně.

Pokud je zde kupříkladu člověk, který má slabý kód, můžeme odhadnout, že pokud tento něco říká a někdo se silným kódem je proti, budou ho jiní  lidé následovat. Pak se potřebujeme naučit dvě důležité věci. Tou první je, umět poprosit o kód, vyjednat si jej anebo, pokud je to nutné, tak ho umět ukrást. To platí v případě, když mám něco vést. Jinak je vlastně pěkné uvolnit se a nechat ostatní vést. Já nemám kupříkladu žádnou potřebu něco vést, pokud zrovna nemám nějakou odpovědnost a nejsem leader.

Kdy má někdo velmi silný kód vedení, pak je celkem jedno, kolik toho člověk říká anebo jestli o tom dokonce žertuje; stejně tomu neunikne, že ho lidé budou následovat. A když má někdo slabý kód vedení, lidé ho budou často přehlížet a nevšimnou si ho.  Neposlouchají, co říká, i když je velmi chytrý. Ledaže by porozuměl tomu, že se musí nejprve zvýraznit, aby byl vyslyšen. Ve všech situacích, kdy má vést, musí vyjednat získání kódu. Takže, jedno je, jaký stupeň kódu je nám přirozeně daný, a druhé je to, jak tento kód souzní s ostatními lidmi ve skupině.

Umím si pod tím něco představit, kdy říkáš, že musím vyjednávat, pokud chci převzít vedení. Ale co dělat například na konferenci, když je tam někdo, kdo má celkem silný kód vedení a říká věci, se kterými vůbec nesouhlasím? Co mohu pak dělat, abych byl vyslyšen i přes můj slabý kód?

To je závislé na obsahu, který tam člověk přináší. Když je dostatečně chytrý nebo objasňující, pak lidé nechají kód jiného rozvinout. Svým způsobem být vyslyšen. (Poznámka Thomase Pedroliho: jinou možností je tuto osobu se silným kódem přímo oslovit. Třeba takto: to je zajímavé, co říkáš. Mám zde doplňující hledisko. Chceš si ho poslechnout? Většinou odpoví: Ano, samozřejmě! Tím ti na chvíli předal kód a můžeš přednést, co máš na srdci.)

Jednou jsi říkala, že člověk může různě dalece rozvinout, jak se svým kódem zachází. Souvisí to se schopností  vyjednávat nebo je to ještě něco jiného?

Ne, to je něco jiného. Mělo by ti být do určité míry jasné, jaký kód je ti přirozeně dán. Pak, když máš třeba silný kód vedení, je další věcí, kterou uděláš to, že se zdržíš svého kódu, když zpozoruješ, že někdo jiný říká něco chytrého.  A pak je ti také jasné, proč jednu nebo jinou osobu ve skupině vůbec nezpozoruješ. Můžeš se takto rozvíjet a pěstovat si správný postup, jak těmto lidem naslouchat, a to tím způsobem, že ty, který máš silný kód, jej nepoužíváš jen tak bezmyšlenkovitě, protože jinak promeškáš mnoho z komunikace.

Potkala jsem v životě jen jediného člověka, který neměl vůbec žádný kód vedení. Měla jsem tehdy skupinu mladíků a zeptala se jich, co by na tom mohlo být dobrého nemít vůbec žádný kód, protože mě k tomu nic nenapadlo. Jeden chlapec mínil, že by takový člověk musel být skvělým špiónem! Mohl by zaplout kamkoliv, do všech vztahů a kontextů, vše si vyslechnout a pak zase jít, bez toho, že by ho někdo viděl. Tehdy jsem nahlédla, že to může být také něco dobrého, nemít žádný kód!

Co dělá teď?

Je vystudovaný sociolog a pracoval v jednom zařízení. Bylo to tak, že si tam nikdo nepamatoval, jak vypadá, jakou má barvu vlasů, jestli nosí brýle a tak dále. To, co říkal, bylo chytré, jen nikdo nemohl vzpomenout, co vlastně říkal. A když něco řekl v mé skupině, také jsem to nedokázala hned vnímat. Prosila jsem ho pak, aby to řekl ještě jednou a když jsem si dala námahu, dokázala jsem vyslechnout, co říká. Ze setkávání s ním jsem se mnoho naučila.

Má tento kód něco společného s tímto životem anebo je také možné, že je spojen s jinými životy?

V tomto směru nemohu na tvou otázku odpovědět. Je možné, že to nějak souvisí s rodem matky a otce anebo s tím, co člověk přitahuje z univerza. Vzhledem k tomu, že je nám to přirozeně dáno, má to co dělat s těmito třemi věcmi, které získáváme ještě před narozením. Nezaujímám žádné stanovisko k minulým životům. Pro mě je to tak, že čas a prostor se nacházejí zde na Zemi, a proto nemohu nic říct o minulých životech.

Co se děje s člověkem, který má silný kód, ale skrývá jej?

Tady je možných více odpovědí. Možná se naučil již v raném dětství, že tím něco získává, když jej skrývá. A spojil si to tak, že kdyby prožíval sebe a svůj kód tak jak je, zahynul by. To je forma magického myšlení, kterou rozvíjel v dětství. Jinou možností je, že je to součást hry, kterou hraje sám se sebou. Tím, že svůj kód skrývá, může být snáze obětí. Na základě této role je pak jednou zachráncem a jindy pronásledovatelem. Poskakuje pak mezi těmito třemi pozicemi v trojúhelníku a získává obdiv, moc a pohrdání namísto intimity. A ve vztahu bude zřejmě používat silný kód, aby k sobě někoho připoutal, aby něco z vnějšku získal namísto toho, aby byl ve vzájemnosti.

Získávají partnerství ve čtvrté dimenzi také jinou kvalitu?

Ano, ve čtvrté dimenzi získávají partnerství úplně jinou kvalitu. Zůstává přirozené, že se člověk zamiluje a je někým přitahován, ale je daleko důležitější, že najdeme životního přítele. Proto se mnozí dávají dohromady až později, až po třicítce. Jen zřídka se lidé dávají dohromady dříve. To je v naší civilizaci obecná kulturní změna. Mnoho náboženství se snaží přijímáním různých opatření zachovat staré, ačkoliv nové si již razí cestu.

Je symbióza ve vztahu vždy přizpůsobením?

Ano, když jeden nebo druhý nechá růst své kořeny, začnou se navzájem propojovat, začnou do sebe vrůstat. To znamená přizpůsobení. Pokud se dají znovu oddělit, není to symbióza. Jak to pak vypadá v koruně stromu, nemá žádný význam – důležité je, že kořeny fungují dostatečně autonomně samy za sebe.

Jak mohu zacházet s tím, když u mě někdo hledá potvrzení?

Pokud je to něco, s čím jsi v jednotě, můžeš souhlasit. Potvrzení a pochvala jsou dvě odlišné věci. Pokud bys mi něco řekl a chtěl bys vědět, zda jsem ti v něčem dal za pravdu nebo ne a já řeknu, „To je naprostá pravda.“, pak se jedná o potvrzení. Rozdíl je, když tě chválím nebo obdivuji za to, že jsi tak chytrý. Potvrzení je něco, co potřebujeme. Když zjistíme, že ten druhý chce vlastně získat pochvalu nebo obdiv, můžeme mu stejně dát potvrzení. A když se tě někdo ptá nebo u tebe hledá potvrzení, dostáváš vlastně v podstatě takový dárek a tvé tělo se raduje.

Iris:          Pär má talent nechat lidi, aby hledali sebe sama. Obvykle hovořím o něčem primárním, to znamená o tom, co zde je, i když nic jiného zde neruší. Jde zde o existencialitu, o život a smrt, a tato oblast existuje bez ohledu na to, zda o ní víš nebo ne. Když je život jistý a bezpečný a když okolo sebe nevidíme žádné nebezpečí, pak můžeme teprve jednoduše přijmout, že žití je smysl života. Pak můžeme být přítomni tady a teď. Můžeme se uvolnit a vše se stane hrou. Hra není jen něčím pro děti. Hra je na celý život! Je vážná a zároveň veselá. Když jsme v bezpečí a ve svém vnitřním klidu, pak je vše dovoleno až do doby, než sebe nebo ostatní nezraníš. Můžeš se zranit sám přímo, nebo i nepřímo tím, že zraníš někoho jiného – to se ti vrátí jako bumerang. A je to úplně stejně špatné. Když jsme v jistotě a bezpečí, můžeme věci zkrátka vidět tak, jak jsou, jako jevy. Mohu smysl svého života vidět v tom, že svůj život žiji – a ne v tom všem možném, čeho bych mohl nebo měl dosáhnout. Tento smysl života je bezpodmínečný, nemůžeš  z toho nic ubrat ani k tomu něco přidat: je to zkrátka samo o sobě dané! Když jsi v primárních věcech usazený, můžeš se vydat do sekundárních a v základu si hrát se vším, co tě napadne a s čím umíš zacházet. Protože život je chaotický, je také nedokonalý. Polovina věcí, které děláš, se nevydaří, a to je tak naprosto v pořádku. Není tak podstatné, že také občas děláš chyby. Když jde vše dobře, v pořádku, jsi s tím srozuměn. Ale protože život je nedokonalý, budeš také chybovat, a chyba je podnět k reflexi. “To je zajímavé, co se to tu stalo?” Vezmi to zkrátka jako postřeh a netrestej se za to. Občas cítíme svůj strach. Ale občas máme strach bez toho, aníž bychom jej cítili, neboť jsme řízeni systémem strachu, aniž bychom to zpozorovali. Pak žiješ v nedůvěře k sobě samému a k životu. Prahneš pak po množství pravidel a principů a chceš si uchovat kontrolu, ale zároveň se život stane chudým. Když sám sebe zpozoruješ v tomto rozpoložení, tušíš: “Ó, zřejmě mám strach, jsem řízen svým systémem strachu!” Pak to můžeš přijmout jako podnět, vcítit se do sebe a zeptat se sám sebe. “Mám teď strach?” Když pak zjistíš, že v současné chvíli zde není žádné existenciální ohrožení, můžeš dát svému tělu právě tuto zprávu. Tělo pak bude opět radostné, poněvadž stále potřebuje tuto upomínku. Takže tě nyní zvu dívat se kolem sebe a vcítit se a pohlédnout do sebe, jestli je kolem tebe něco, co ti nahání strach. Pokud něco takového je, pak se o to nejprve postaráme. Pokud není nic, co má co dělat se strachem, pak můžeme dělat to, kvůli čemu jsme tady, hrát si!

Když se pohybuješ, tvé tělo se raduje a chce se víc a víc pohybovat. Když sedíš v klidu, pohybuje se dál, ale víc uvnitř. Pak můžeme dělat primární činnosti.  Nyní nemůžeš dělat žádnou primární činnost, protože primární leží před slovy. Přesto to ale zkoušíme. Jsou otázky k práci Pära s hrami?

Otázka: Proč jsou tato cvičení tak těžká? Proč to vůbec děláme?

Iris: Většinou máme představu o tom, jak bychom toto cvičení měli dělat, namísto abychom jej skutečně dělali a nechali působit intuici.

Pär: Když cítíš odpor ke složitosti, to je právě tou zajímavou částí. Žijeme v kultuře, kde je pohodlnost velmi vyzdvihována. To způsobuje, že jdeme rádi složitostem a odporu z cesty a nejsme na ně zvyklí. Můžeš zřetelně vidět rozdíl, zda někdo při pohybu přemýšlí anebo jdou pohyby samy od sebe. Koordinační cvičení jsou energeticky náročná, protože v nervovém systému vytváří nové dráhy.

Iris: Něco jiného je, že jsme šťastní, když se takto pohybujeme! To způsobí, že přestaneme odsuzovat a posuzovat: “To je správné, to je špatné.” Když se pak setkáme s něčím, co ještě neumíme, dostaneme na to chuť a řekneme si: “Hm, to je ale zajímavé, proč to neumím?” A ty pak cítíš, že ti to dělá dobře. To pěkné na tom je, že to nemá žádný zvláštní význam, a že to nenaplňuje v užším slova smyslu žádný účel. Když si zpětně vzpomeneš na svá školní léta, určitě si vzpomínáš, jak nudné umí být neustále procvičování, procvičování, procvičování. Ale když přijdeš na novou myšlenku, nebo získáš novou zkušenost, stane se najednou procvičování naprosto zábavným!

Otázka: To se zdá být podobné, jako se učit nějakému řemeslu!

Iris: V řemesle procvičujeme zasvěcenost. Získáváme důvěru v to, co umíme, a z toho se tělo raduje.

Účastník: Když pracuješ s nožem a zhotovuješ výrobek, máš radost ze svých dovedností a svého výrobku. Když pak jednou držíš nůž v levé ruce a zkusíš jen tak  vyřezávat, tak už nejde o výrobek, děje se něco s tebou samotným! To děláš pro sebe!

Iris: Když se učíš hrát na hudební nástroj, máš radost, když po nějaké době umíš zahrát nějak pěkný kousek. To ale není ta radost, o které tady mluvíme. Když jsi u toho se zvědavostí a zájmem, co vše se tělo umí naučit, pak se i tělo raduje od samého začátku!

Otázka: Cítím často odpor k tomu začít cvičit!

Iris: Často tě to přivede k myšlence, že z toho má něco vzejít! Namísto vědění, že se vším, co není existenciální, si můžeš hrát! Když zjistíš, že nedokážeš do této hry vstoupit, pak je důležité se zabývat touto otázkou, mluvit a vyřešit to.

Účastník: Při mluvení vnímám radost velmi zřetelně. Ale u koordinačních cvičení cítím něco jako bolest, když udělám chybu. Nemám ponětí, jak se mám svého těla zeptat, ale každopádně se necítím příliš radostný!

Iris: Bolest je řeč těla. Takže Ti tělo tím chce něco říct. Když například toto koordinační cvičení děláš  a chceš něčeho dosáhnout, chceš to dělat “dobře”, namísto toho aby sis jen tak hrál, pak tělo protestuje, nechce zkrátka spolupracovat! Pak je na čase zase přepnout do herního módu. V něm víš, že polovina se podaří a polovina ne, a tak je to v pořádku. To je umění!

Účastník: Co se vlastně přesně děje, když se učíme tyto nové věci?

Iris: Existuje autonomní nervový systém, primární systém, který řídí tlukot srdce, dýchání a jiné. Existuje také periferní nervový systém, který podporuje vědomé jednání. Třetí je smyslový nervový systém, když se tě někdo dotkne, pak se cítíš po těle dobře. Při těchto cvičeních se koná výměna od smyslového a autonomního nervového systému k perifernímu nervovému systému. Tělo pracuje stále s rovnováhou mezi statickými a dynamickými elementy.

Malé procvičení primárního:

Buď teď a tady, zde v tomto prostoru. Rozhlédni se, zda se cítíš v bezpečí v tom, co je kolem tebe, takže se můžeš uvolnit a pohroužit do sebe. Jestliže ti v tom něco brání, pak je zřejmě důležité se o to nejprve postarat.

Žití – to, co lidský život je, začíná v určitém okamžiku. Vajíčko matky a spermie otce se setkají a splynou dohromady. V tomto okamžiku setkání nasávají informace z prostoru a formují to, co se později stane naším vědomím.

Tady začíná život. Předpokladem pro život je setkávání, a předpokladem setkávání je nedokonalost. Začíná to vše tím, že se dělíme a dělíme. Všechny zárodečné buňky, které programují naši konstituci, jsou během tohoto procesu založeny.

Prvních 10-14 dní jsme my sami volně provázáni s okolím. Jsme zcela pro sebe a v sobě. Jsme jako kuřátko ve vejci, máme vše, co potřebujeme, a máme okolní prostředí, které je pro nás vhodné. Tady získáme prožitek toho, co to znamená být autonomní, co to znamená být se sebou v jednotě. Získáme prožitek toho, co to znamená být ve společenství vzájemnosti. Jsme zcela v matčině těle a přitom autonomní, protože nejsme s ní smíšeni. Ten druhý je tu, ale já jsem autonomní ve vztahu k druhým.

V této poloze máme víru v sebe samotné a můžeme se tedy narodit a být spokojeni. Možnost zažít tyto tři věci máme po celý život: bezpečí, spokojenost, společenství. Tyto tři věci jsou vždy a stále v nás – máme na ně vzpomínku v každé buňce našeho těla. Zůstane v nás vzpomínka, je jedno, jak daleko se vzdálíme, jak dalece okolím manipulujeme a do jaké míry se zapleteme do jiných způsobů myšlení – je stále možné na tuto vzpomínku v nás navázat.

Po tomto počátku se ocitneme v děloze, svým způsobem se uhnízdíme, a tady začíná komunikace. K tomu abychom dostali, co potřebujeme, vysíláme signál k tělu našeho nositele. Nositel nám poskytuje to, co potřebujeme, jídlo, pití, teplo, kontakt.

To samo o sobě nestačí: co je k tomu ještě potřeba je to, že se jako individuality přijímáme a propojujeme s naší spokojeností. Pak prožíváme klid a radost. Pak přichází po určité chvíli nová potřeba.

Umíme ve své spokojenosti zůstat a můžeme tak vysílat nový signál. Tak se to odvíjí celý život. Když se narodíme, rozvíjíme řeč. Začíná to výkřikem a jde přes slova k větám. Tato komunikace se odvíjí podobným způsobem jako před tím, ale díky nedokonalosti života se to tak sejde, že během vyrůstání získáme i prožitek strachu.

Zastav se tady, ponoř se do sebe a pozoruj, co se objeví.

Účastník: Mluvíš jako kazatelka. Mám vlastně jen možnost této teorii věřit nebo nevěřit. A když jí budu věřit, mám možnost pozorovat, jestli jí dokážu vnímat. Doposud jsem se však nerozhodl tomu věřit.

Iris: Vůbec nepotřebuješ tomu věřit, je to jiné než v kostele. Nebudeš za to potrestán, když tomu nebudeš věřit, nepřijdeš za to do pekla! Uvidíš prostě, jestli ti to k něčemu bude, a pokud ne, je to taky fajn! Neinvestuji nic do toho, abys tomu věřil.

Účastník: Jaký je význam dotyků pro nervový systém?

Iris: Když děti nezažijí náklonnost a dotyky, které potřebují, pak zůstane tato část nervového systému nevyvinuta. Co pak může pomoct, když se někdo v takové pozici nachází, je ruka na rameno. To může působit velmi léčivě. Tím vzniká jistota, že tu někdo je. Později dokonce může ruka zůstat pryč a člověk má stejně dojem, že někdo jiný je při něm.

Účastník: Mluvila jsi o tom, že tělo je šťastné, když řeší složitý úkol. Jak mohu rozlišit, zda jsem zapadl do myšlenek na výkon anebo zda je mé tělo opravdu šťastné? Myslím, že je jednodušší to rozpoznat, když se něco nepodaří. Neboť pak se úkol nepovedl, a jsem přesto spokojen.

Iris: Je velmi jemný rozdíl mezi tím mít radost, protože jsi něčeho dosáhl, a tím, mít radost, protože tvé tělo se raduje. Když zůstaneš u sebe, protože jsi něčeho dosáhl, pak v sobě můžeš nalézt pocit radosti jako něco navíc, jako nějaký bonus. Ale pokud je radost vnímána jako odměna za výkon, začíná něco, co může vyústit ve vyhoření.

Účastník: Jak vím, zda spokojenost přichází zevnitř nebo zvenku?

Iris: To není tak důležité. Co je podstatnější, je pořadí, že spokojenost nejprve přichází zevnitř. Když přichází nejprve zevnitř, pak tě spokojenost přicházející zvenku neovlivní, tvé pojetí toho, kdo nebo co jsi se nezmění. Například, když jsi při nějaké hře spokojený, předtím, než vyhraješ, můžeš se z výhry radovat, ale tvé spokojenosti to nic podstatného nepřinese.

Bolest je řeč těla, v tomto smyslu jsme všichni stejní. Pak existují samozřejmě individuální rozdíly, jak citlivý jsi na bolest. Když se příčina bolesti najde, tak se něco uvolní.

Účastník: Ale co když jsi našel příčinu a ta bolest přesto nezmizí?

Iris: Ano, to je správně. Když se vcítíš do svého těla, budeš bolest cítit dál. Když však tato bolest bude nemateriální, například protože jsi prohrál nějakou hru, pak bolest může zmizet, když najdeš příčinu. V obou případech ti bolest něco zrcadlí. Existuje také něco jako fantomová bolest. Když ztratíš ruku nebo nohu, můžeš tam i přesto cítit bolest. Dnes jsme tak daleko, že můžeme po operaci získat protézu. Potom jsou nervová zakončení stimulována a pacient získá cit i v protéze.

Účastník: Jak rozpoznám, že jsem v herním módu?

Iris: Když pozoruješ někoho jiného, můžeš vidět, že se jeho tělo směje. Ne jeho obličej, ale jeho tělo. U sebe samotného to můžeš lehce zjistit při ohlédnutí zpět. Když zapátráš, zjistíš: To mi udělalo radost!

Účastník: Jak je to s dětmi? Mám dvě děti, ty si prostě jen tak hrají! Já si také rád hraji, ale pro mě to začíná být napínavé teprve ve chvíli, když je ve hře nějaké spiknutí, když má cíl, když má začátek a konec.

Iris: Rodiče jsou často rozčílení, když si děti hrají. Když děti takto vyrůstají, předávají to zase dál. Když ses naučil, že všechno má mít smysl a účel, budeš ze hry velmi rychle frustrovaný, protože v ní neexistuje něco jako účel. Pojetí, že vše má mít nějaký účel spočívá v jednom velmi rozšířeném omylu, a protože je to omyl v našem myšlení, může být také na úrovni myšlení opraven. Děti si zkrátka hrají pro hru, ale dospělí mají komplikované hry se všemi různými pravidly a formami. Pokud pravidla hry jen dodržuješ, protože se tím hra stává napínavou, můžeš přesto v herním módu zůstat. Když ale jde víc o to rozlišovat, co je dobře nebo špatně, vypadneš ze skutečného hraní.

Účastník: Máš pro nás nějaký tip, co dělat, abychom si připojení ke hře znovu vybudovali když z ní vypadneme?

Pär: Podívej se na děti! To tě probere. Možná tě to bolí nebo tě to zneklidňuje dívat se na to, jak si děti hrají. Pak potřebuješ pomoct, abys přišel do kontaktu se svými pocity. Nakonec tě to tam stejně dovede.

Iris: Také si můžeš vzpomenout na své vlastní dětství, jak sis tehdy hrál.

Často používáš slova, které mají v běžném použití docela jiný význam. Můžeš říci něco o tom, v jakých souvislostech používáš výrazy „primární“ a „sekundární“?

Výrazy primární a sekundární jsou pro mě velmi důležité. Nejedná se o případy buď – anebo. Primární je zde přítomno i v okamžiku, když není přítomno nic jiného. V naší civilizaci pak děláme veškeré věci v rámci toho sekundárního. V primárním existují dvě rozdílné polohy. Nemáme zde žádnou možnost volby, děláme vždy a pouze to, k čemu v daný okamžik máme přístup. Pokud se cítíme vnitřně v bezpečí, můžeme přejít k sekundárnímu a v něm něco činit, zároveň však zůstat vnitřně v bezpečí, spokojenosti a důvěře k sobě samým. Pokud ale máme strach, bude tento strach podporovat to, jak budeme v tom sekundárním jednat. Uvidíme různá nebezpečí a překážky, které nám budou bránit a stát v cestě. Jestliže v sobě máme nedůvěru a strach, všechny problémy a těžkosti budeme vnímat. Když ale budeme v bezpečí, bude naše myšlení otevřeno různým možnostem. Předpokladem pro poslední bod je právě rodičovské ochraňování (pozn. překl. z něm. Beelterung – v češtině neexistuje přesný překlad, proto bude dále v textu uváděno rodičovské ochraňování).

Jestliže v primárním neexistuje možnost volby, jaký význam potom vůbec mají morálnost a vytváření hodnot?

V primárním prostředí neexistuje možnost volby, jako např. co je správné či špatné ve významu prostředí sekundárního. Tam existuje pouze tvůj sklon k tomu, co je konstruktivní. Je přítomna touha a chtíč, tento sklon hledat a následovat ho. A to je přesně původní význam slova svědomí. Pokud nekultivujeme primární prostředí a když povolíme sekundárnímu prostředí převzít místo primárního, pak vzniká morálnost. Tato morálnost nevychází z důvěry, nýbrž z nedůvěry. Vytváří celou řadu podmínek, kterým se musíš přizpůsobit. A pokud se jim nepřizpůsobíš, budeš potrestán. Morálnost je vytvořena pro to, aby ses mohl stát dobrým člověkem, jako bys jím však už dlouho nebyl ve stavu svého vnitřního bezpečí. Všechna dogmata, všechny morální principy a ideály toho, jaký má člověk být, jsou pouze uvedení v omyl, protože ze své podstaty jim neodpovídáme. A to proto, že jejich základní myšlenka je založena na představě, že člověk je špatný a měl by být dobrý. To dokonalé a úplné je nazýváno dobrem! Člověk by se měl přizpůsobit, věnovat hodně snahy tomu, aby se stal dobrým.  Že by se měl člověk stát dobrým, je gigantický omyl většiny lidstva (to znamená nesprávný předpoklad, který je ale většinou lidstva přijat za správný)! Člověk ale přece není ani dobrý ani špatný: je jednoduchý! Život je jednoduchý, život je opravdový a v tom není skryté žádné hodnocení. Předpokladem pro život je neúplnost. Pokud neexistuje neúplnost, neexistuje ani pohyb. A když neexistuje pohyb, neexistuje ani život. Pak existují pouze kameny!

K tvým poznatkům patří též učení o komunikačních dimenzích. Můžeš ještě jednou shrnout tyto různé dimenze?

Ano, co tedy myslím komunikačními dimenzemi? První komunikační dimenze existovala již před tisíci lety a zahrnuje v sobě fakt, že jsme žili ve společenství, jako např. v tlupě, dohromady s ostatními. V tomto vesnickém společenství o sobě všichni vzájemně mají povědomí a toto společenství není větší, než takové, aby každý každého mohl potkat kdy chce. Tento svět je tedy tak malý, aby každý o někom něco věděl a na základě toho se mohl cítit bezpečně. V podstatě jde o to, že uvnitř tohoto společenství je dostupné všechno, co člověk potřebuje k pochopení života. Je zde jednoznačnost a společné uchopení skutečnosti. V první dimenzi existovaly vždy různé hierarchie a tato dimenze je založena na sekundárních schopnostech a tradicích. Různé postavení kněžích a šlechty tvořily typicky takové hierarchické uspořádání. Později k nim přibyl ještě měšťanský stav. V průběhu času se pak vytvořila druhá komunikační dimenze. V ní hrálo velmi důležitou roli umění tisku. Pomocí knih a novin bylo vše nově objevené rozšiřováno dále. Bylo rozhodnuto, že všichni lidé by měli umět počítat, číst a psát a tím dosáhli osvícení. Vedle mluveného slova vznikaly i další jazyky: např. písmo nebo matematika jako metajazyk. Skutečnost se tímto změnila. Ve Švédsku se tento vývoj projevil tím, že byl v roce 1842 přijat školní zákon, na základě kterého měly všechny děti právo chodit do školy. Do roku 1905 byl na základě tohoto kroku téměř vymýcen analfabetismus. V tomto období vznikla třetí dimenze. Díky objevu parních motorů a později spalovacích motorů vznikla možnost dalekého cestování. Více a více lidí se mohlo jít podívat a porozumět tomu, jak to vypadá na nejrůznějších místech na Zemi. Sto deset let poté, co byl přijat školní zákon, přišla televize. Díky ní bylo možné celý svět nechat přijít do obývacího pokoje. V období třetí dimenze nastala změna paradigmatu: agrární společnost se změnila v průmyslovou. Průmyslová společnost se vyznačovala důrazem na ekonomiku růstu místo ekonomiky využití, která se uplatňovala do té doby. Pracovní podmínky se změnily. Průmyslová společnost kladla důraz na malé jádrové rodiny, které lze jednoduše přemístit tam, kde se nachází průmyslová výroba. Tím došlo k přesídlení obyvatelstva do měst. Předtím žilo přibližně 90 % obyvatelstva na venkově ve velkých rodinách. V průběhu zhruba 50 let se tento poměr převrátil a na venkově zůstalo pouze velmi málo lidí, především staří lidé. Dokud existovaly neuspokojené potřeby po nových produktech, které se ve velkém vyráběly, např. pračky, ledničky, myčky nádobí, kávovary atd., šlo neomezeně s tímto konzumem manipulovat. Na začátku devadesátých let pak už lidé měli v podstatě všechno, co si mohli přát a už neměli tolik chuti k dalšímu konzumu. To ohrožovalo stát a bohaté firmy, které najednou už neměly tak velké zisky. Využily tedy banky, s pomocí kterých vyvolaly krizi. Nikdo však nepočítal s tím, že tato krize s sebou přinese velkou nedůvěru k ekonomce růstu. To se však stalo. Celý rozvinutý svět byl najednou zcela paralyzován a zhroucen. Krize vedla k nekonečnému množství konkurzů, nezaměstnanosti a k tomu, že si lidé brali život, protože byli nuceni prodat své domy. Čtvrtá komunikační dimenze začala existovat s těmi, kteří se narodili po roce 1990. V devadesátých letech byla snaha o změnu hospodářství, protože bankovní krize zpochybnila dosavadní vývoj. Lid, který byl ukolébán vírou v ekonomku růstu a vírou, že peníze dělají peníze, byl najednou zhroucen. Mladší lidé však poznali, že tyto hodnoty nelze udržet, že se nedá spolehnout na ekonomku růstu a na dospělé, kteří situaci očividně neměli pevně ve svých rukách. Mladí lidé objevili pro sebe Tady a Teď. Neuměli nadále žít na základě tradic a nežili pro „později“. Ve stejné době se z anglického jazyka vyvinul prostředek celosvětové komunikace. Vyvinul se celý nový IT obor. Tím došlo opět ke změně paradigmatu. Avšak lidé, kterým je přes čtyřicet, stojí na určitém rozcestí. Je jich velké množství a stojí v cestě vývoji. Většina těchto starších lidí se nachází ve třetí dimenzi, někteří dokonce ve druhé, a nemají vůbec ponětí o tom, jak se změněným světem zacházet. To se však bude měnit, protože všichni mladí lidé již žijí v nové dimenzi. Tato čtvrtá dimenze se vyznačuje obzvláště zvláštním způsobem: lidé žijí lokálně, ale myslí a komunikují globálně.

Jak si vysvětluješ skutečnost, že první dimenze trvala velmi dlouho, druhá kratší dobu a třetí ještě kratší?

Na základě umění číst, psát a počítat se velmi rychle vyvinuly některé části mozku. Čím byly tyto schopnosti dostupnější pro většinu obyvatelstva, tím byl vývoj urychlen. Změna paradigmatu ke čtvrté dimenzi byla skutečně razantní a k páté a šesté bude ještě rychlejší, protože se mění kapacity mozku.

Jak je možné, že čtení, psaní a počítání mění mozkové kapacity?

Lidstvo má tisíckrát více schopností a znalostí, než může ve svém životě člověk vůbec použít. Má schopnosti a znalosti, které by mohl člověk použít všude na světě v jakémkoliv století, takže by si nyní měl s určitými okolnostmi poradit jednodušeji. Co člověk z těchto znalostí v určitý časový okamžik použije, závisí tedy na tom, co bylo někým jiným již objeveno a objevitelem zpřístupněno pro širokou veřejnost a jak to bylo načasováno. Toto je jen jeden vývojový vzor mezi tisíci jinými. Flexibilní myšlení existuje ve čtvrté dimenzi úplně jiným způsobem, než existovalo ve třetí, druhé a první dimenzi. To je i důvod toho, proč škola třetí dimenze nyní již nefunguje.

Jak pravděpodobné je dle tvého pohledu, že bude zaveden základní příjem?

Myslím, že současná ekonomika založená na principu vydělat peníze, být bohatý a eventuální štěstí odložit na „později“, ještě nějakou dobu vydrží. Z mého pohledu to může přežívat klidně tak dlouho, dokud bude existovat někdo, kdo tak bude chtít žít. Myslím, že v tomto konceptu by nikdy neměly daně překročit 50 %, aby se lidem vyplatilo vydělávat peníze, protože většinu si mohou nechat. My ostatní, kteří víme, že štěstí se nevytváří tím, že budeme vlastnit více a více věcí, bychom chtěli spíše ekonomiku využití či sdílenou ekonomiku. Dokud však bude existovat dostatečné množství lidí, kteří by rádi pokračovali s ekonomikou růstu, není problém zavést základní příjem, který by byl dostatečně vysoký, aby zajistil člověku jídlo, ošacení a bydlení, pokud se vhodně domluví s ostatními.  Tím by odpadla polovina nákladů na byrokracii a zdravotní péči. Protože ekonomika růstu je založena na tom, že pořád více a více lidí bude více a více konzumovat, budeme spotřebovávat stále více energie. Pokud budou tyto dva hospodářské modely existovat vedle sebe, někteří lidé budou tedy žít v hospodářství založeném na růstu a jiní v udržitelnějším ekologičtějším hospodářství, dojde nevyhnutelně k tomu, že ekonomika růstu zkolabuje, protože jednoduše nebude možné vydělávat na stále rostoucí množství lidí, kteří budou žít jinak. Časem z toho vzejdou nové přístupy ke vzduchu, vodě, přírodě a všem přírodním zdrojům. Mnoho lidí si to dnes ještě nedokáže představit, protože pořád jsme ještě velmi silně v prostředí, kde myšlení utvářejí peníze. Ale z toho, co slyším od mladých lidí ve věku 20 až 30 let, se kterými se pravidelně potkávám, jsem vyrozuměla, že mají ke svým pracovním příležitostem zcela jiný způsob myšlení, než si my staří vůbec dokážeme představit.

V jakém časovém horizontu může podle tebe změna nastat?

Je to asi třicetiletá perspektiva. Člověku trvá zhruba 30 let, než změní jeden jednotlivý návyk. A změna celého paradigmatu trvá 30 až 40 let. Závisí to na neúplnosti života, jestli to půjde rychleji nebo ne. Přírodní katastrofa nebo válka změní věci mnohem rychleji, než by se měnily na základě přirozeného vývoje. Nikdy však nelze mít jistotu, kdy proud změní svůj směr. Existují lidé, kterým se podaří dokonale načasovat to, co chtějí, tím uvedou změnu do pohybu. Sleduji to s napětím.

V roce 2011 byla udělena Nobelova cena za fyziku objeviteli temné energie. Vědci zjistili, že to, co v rámci přírodních věd víme o světě a skutečnosti, zahrnuje pouze 5 % vesmíru. Vedle toho existuje zhruba 27 % takzvané temné hmoty http://home.cern/about/physics/dark-matter. V kilometr dlouhém tunelu byly prováděny pokusy, které měly existenci temné hmoty potvrdit. Jde o to, co jsem do této doby nazýval atmosférou. O zbylých 68 %, která se nazývá temnou energií (https://science.nasa.gov/astrophysics/focus-areas/what-is-dark-energy), nevíme absolutně nic! Známe pouze maličkou část, kterou můžeme pozorovat, jako např. planety, mléčnou dráhu atd. Co je osvětleno, to můžeme pozorovat. Chtěl bych dát malý příklad toho, jak málo toho víme. Představte si, že nevíte, jak vypadá auto, protože stojí ve tmě. Ale jedno kolo je osvětleno. Toto jedno kolo je možné ve světle velmi pečlivě pozorovat. Můžeme popsat nejmenší detaily a vše se bude perfektně shodovat se skutečností. Pokud by však někdo přišel a tvrdil, že na základě detailního pozorování a popisu jednoho kola můžeme dostatečně přesně popsat i celé auto, bude se pohybovat na velmi tenkém ledu. Kolo neříká nic o tom, jak vypadá celé auto a už vůbec ne, jak funguje. Celý vesmír je plný informací, většinu z nich však nemůžeme nijak získat, protože se k nám nedostane. Toto je důležité si uvědomit, neboť komunikační dimenze jsou také něco, co vychází z temnoty. Jsou tak dlouho ve tmě, až se dostanou na světlo. A i potom se jedná pouze o malou část celku.

Tato procenta mi vůbec nedávají smysl. Pokud nevíš, kolik čeho je, jak z toho můžeš vzít 27 %?

Pokud jsem to dobře pochopila, u držitelů Nobelových cen se vždy jedná o velmi pokročilý výzkum, víme, že temnota představuje celý vesmír, a to kromě běžné hmoty a temné hmoty. Vesmír je nekonečný. Ať už je jak chce velký, je to 100 %. Kromě toho se vše pohybuje. Když se něco zastaví a je v klidu, pak se to zhroutí do tak zvané černé díry. Každá částice je tak malá, jak je to jen možné. Pak přijde okamžik, kdy už nemůže být menší a zhroutí se. Tento pohyb dovnitř a ven zde existuje vždy. V podstatě nemůže ve vesmíru být nic v klidu. Vědci velmi komplexním způsobem spočítali, že běžná hmota tvoří pouze 5 % celého vesmíru. Pak je tu 27 % temné hmoty, která sice není viditelná a je mimo těch viditelných 5 %, její existenci lze však dokázat. Jako příklad vezměme případ, že mi chceš něco říct. Shromáždíš svůj komunikační obsah a vyšleš ho do prostoru, a když chci říct něco já, shromáždím zas svůj komunikační obsah a vyšlu ho směrem k tobě a vznikne určitý průnik uprostřed, kde se oba obsahy protnou a potkají. To může být nabito či být neutrální. Na tom závisí, jakým způsobem komunikujeme. Nemá to žádnou tíhu, žádnou šířku, pouze pohyb v temnotě. V urychlovači částic v CERNU v Ženevě se dají pozorovat podobné pohyby, ze kterých vědci spočítali, že existuje 27 % temné hmoty. Zbylých 68 % leží v úplné temnotě. Temnota se vyznačuje tím, že ji nelze vidět. Je to jako den a noc, i při malé trošce světla je okolí najednou viditelné. Předpoklad pro to, abychom něco viděli je, že to bude mít správnou frekvenci. Temnota je to, co převládá, pokud zde není žádné světlo. Temnota nemá však sebemenší šanci proti světlu! Temnota je vyplněna vším mezi nebem a zemí, my to však pouze nevidíme. A dokud to není osvětleno, nedokážeme říct, co to je.

Jde o obrácení myšlenky, o změnu paradigmatu, když si uvědomíme, že vidíme pouze jedno kolo a z toho nemůžeme nijak usuzovat, jak vypadá celé auto. Můžeme tak rozumět tomu, že umění lidí učit se je naprosto jiné, než bylo ještě v 19. století. Učení je nyní spíše partikulární (vycházející z jednotlivostí) než lineární. Partikulární vlastně vyjadřuje opět příliš mnoho, jelikož je to materiální výraz, ale nemám pro to lepší slovo. Pohybuje se všemi směry sem a tam, nemůžeš ho zařadit do určité škatulky, patří chaosu. A pak popisujeme, jak něco vypadá, v zásadě je to však vždycky jen pohádka. V pohádce je však také vždycky něco, co je pravdivé, ale spíše jde o symbol.

Řekla jsi, že láska je stav, který je přítomen vždy. Je v těchto 68 %, ve kterých není vůbec žádné světlo, láska také?

Ne, tak to není! Celých 100 % je naplněno láskou. Jestli to využíváme nebo ne, to už je jiná otázka.

Jak to víš?

Jako dítě jsem přijímala mnoho informací, s kterými jsem si hrála. Tehdy jsem zažila, že láska je všude. Není to hmota, dokud není v těle navozena jako pocit, nijak neexistuje. Je možné v sobě lásku navodit již při narození. A například je to také radost nebo štěstí, všechny tyto věci, které cítíme. Když máš strach, láska se přemění v nenávist. V té je zrovna tolik síly. Jde jen o to, že nenávist se rozplyne, když strach zmizí.

Zmiňovala jsi, že když převládá strach, přeměňuje se láska v nenávist. Strach každý z nás dobře zná. Jak se dá vycházet se strachem?

První, co si musíš uvědomit, je, že neexistuje přední nebo zadní strana. Když je přední strana láska, je zadní strana nenávist, když je přední strana nenávist, je zadní strana láska. Pokud někdo setrvává v nenávisti, potom vím, že se za tím skrývá strach a ta osoba žije ve strachu. A také vím, že strach je nakažlivý. Pokud se někdo v mé blízkosti nachází v nenávisti a strachu, dostanu i já strach a zůstanu v něm vězet. Místo toho se však můžu zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a zjistit, že to tady a teď není nebezpečné. Nikdo mě tu nepropíchne. Pokud je mi jasné, že to tady a teď není nebezpečné a dokážu to také zprostředkovat mému tělu, potom dosáhnou tělo a vědomí jednoty. Pak se ve mně něco rozpustí a já v tom můžu setrvat i v případě, že někdo v mém okolí žije ve strachu, je agresivní, nenávidí atd. Mohu zůstat přítomna bez toho, aby se mě strach zmocnil. Rodičovské ochraňování mám dokola kolem sebe, není nabité, nýbrž neutrální a je to druh pocitu, který ze mě vychází ven do atmosféry. Pak se stane to, že se srdce této další osoby oteplí. Teplo se rozšíří do celého těla této osoby a láska může být jako pocit opětovně získána. Ne tedy skrze mě, ale tím, že to jeho tělo umožnilo. Tato osoba je pak nakažena pocitem bezpečí místo toho, že bych já byla nakažena strachem této osoby. Nevěř tomu, co říkám, ověř si to ve skutečnosti a uvidíš, že to funguje!

Výraz rodičovské ochraňování má pro mne trochu negativní konotaci, vybaví se mi asociace s mentorováním či poručnictvím. Co tím přesně myslíš?

Bohužel nemáme žádné vhodnější slovo. Tento výraz jsem přeložila z anglického „parenting“. Třeba vymyslíte lepší slovo!

„Rodičovské ochraňování“ je pojem, který považuji za velmi důležitý a často ho používám. Jde o to, že kolem vás se vytváří vnější bezpečí, které zapříčiní, že se můžete ubírat do svého nitra a být ve svém vnitřním bezpečí. Rodičovské ochraňování není něco, co člověk dělá, je to určitý proud v atmosféře, který toto bezpečí dokáže vytvořit.

Jak je možné, že se nemůže rodičovské ochraňování vytvořit, není to v nějakém smyslu určitý druh jednání?

Jde o tvé bytí. Pokud se nacházíš ve vnitřním bezpečí, spokojenosti, ve vlastní autonomii a nikoliv přizpůsobení, pak se vytváří proud v atmosféře tak, aby se atmosféra mohla stát neutrální. A to je předpokladem pro to, abychom se mohli ponořit sami do sebe. Rodičovské ochraňování znamená bezpodmínečná péče. Když je atmosféra bez náboje, nechají lidé to vnější být a ponoří se sami do sebe. Platí to stejně pro plusový i minusový náboj. Člověk, který je připraven na rodičovské ochraňování, se stará o plusové a minusové náboje v atmosféře. Jsou lidé s tímto talentem. Často se vytváří nevědomě, takže člověk vůbec neví, že ho má. Pokud ho nemá, dá se to pomocí vědomí a různých cvičení naučit. Talent je pouze malá součást, všechno ostatní je dobrá práce, kterou člověk sám se sebou ve skupinách procvičuje.

Máš ty sama tento talent?

Mám velký talent a za sebou mnoho cvičení, takže umím plusové a minusové náboje v atmosféře neutralizovat. K tomu jsem ještě velmi nadaná v tom, trochu to lidem ztížit. Např. vytvořit takovou atmosféru, že se lidé cítí neuvolnění. Jako autistické dítě bylo přesně tohle moje oblíbená zábava. Tuto zkušenost jsem později využila k tomu, abych v sobě vyvinula rodičovské ochraňování.

Poté, co ses rozhodla pro rodičovské ochraňování, použila jsi ještě někdy tuhle svoji starou zábavu?

Ano, mnohokrát jsem nedokázala odolat pokušení. Např. když jsem měla něco do činění s nerozumnými byrokraty, kteří požadovali idiotské věci, nebo třeba v politických debatách. Ale když mi bylo asi čtyřicet, tak jsem s tím nadobro přestala!

Ještě pořád úplně nerozumím tomu, jak je to s tím strachem. Existují přece situace, ve kterých se cítím ohrožen. Pocit strachu je v nich reálný, i když třeba nejde zrovna o život.

Když cítíš strach, jsi stále ještě v nitru dostatečně v bezpečí k tomu, aby tvoje vědomí a tělo spolupracovaly. Pokud jsi ale vypnul svého autopilota a necítíš, že máš strach a reaguješ pouze únikem, útokem či obranou nebo ztuhnutím, potom ses ocitnul ve hře pocitů. A v ní se již nedá usídlit do vlastního vnitřního bezpečí. Můžeš jen vyčkat, než situace odezní. Pak je to tak, jak je to zrovna i ve skutečnosti. Ale i pak si můžeš v klidu říct, že jsi všechny podobné situace přežil a poznáš, že autopilot funguje, nezávisle na tom, zda jde o život nebo ne. Pomocí svého vědomí pak můžeš osvětlit více a více situací, ve kterých člověk autopilota nepotřebuje. Tento proces se nazývá „zrát jako dospělý“. V dospělosti to můžeme nacvičovat pomocí situací, ve kterých jsme necítili strach, pouze jsme reagovali útokem a obranou, únikem nebo ztuhnutím. V pozadí toho se člověk může vrátit ve vzpomínkách znovu ke konkrétní situaci a vybavit si svoje pocity. Je dobré zavřít oči, představit si v duchu onu situaci a zeptat se, zda to byla skutečně životu nebezpečná událost nebo jestli jsme si jenom mysleli že se o takovou jedná. Pokud to vyzkoušíš s celou řadou situací a vždy se pak vrátíš do toho, co je tady a teď, potom poznáš, že se s průběhem času autopilot vypíná v méně situacích, ve kterých není potřeba.

Pomocí svojí práce, peněz na kontě, auta, bytu atd. si můžu vytvořit mnoho různých jistot. Pokud je však všechno pouze relativní a proměnlivé a jistota je s velkou pravděpodobností pouze vymyšlený konstrukt, jak můžu vytvořit jistotu, která by vycházela z mého nitra?

Přesně jak říkáš, veškeré materiální věci se mohou kdykoliv vytratit na základě vlastní neúplnosti a díky neúplnosti života. Ale to, co ti nikdo nikdy nevezme, je to, co umíš a co nosíš ve vlastním nitru. Jsou to zkušenosti, kterými jsi prošel. Je to důvěrnost, kterou jsi získal s pomocí lidí kolem tebe. Je to tvoje konání. Když máš důvěru ve své vlastní schopnosti umět zacházet se skutečností, poznáš, že veškerou vnější jistotu dosáhneš s pomocí svého vnitřního bohatství. Potom si můžeš dovolit být šťastný za to, že jsi celé toto bohatství vytvořil. Víš, že může kdykoliv zmizet. Ale když zmizí, můžeš ho znovu vybudovat! Máš to bohatství ve svém nitru! Můžeš změnit a přestavět obraz skutečnosti a být si vědom následujícího: ze všeho, co mohu na světě poznat, znám jen velmi málo, přesto toho vím dost, abych mohl kdykoliv vytvořit vše, co potřebuji. Jaký je to potom vnitřní pocit? Cítíš tu radost ze svých schopností, které máš?

Ne vždycky…

Co ti v tom brání?

Moje nízké sebehodnocení. Vlastní strach, pocit, že jsem k ničemu…

Myslím, že to, co tě ve skutečnosti děsí, je skutečnost, že si nejde vybudovat zcela úplné vnitřní bezpečí, protože je vše neúplné. Máš strach z toho, že všechno se může kdykoliv zhroutit! Ale zároveň přesně tohle jsou předpoklady k životu! Pokud si uvědomíš, že to jediné, na co se můžeš spolehnout, jsi ty sám a že můžeš být stejně tak spokojený sám se sebou jako zároveň nespokojený s tím, co je kolem tebe. A zrovna tak si uvědomíš to, že můžeš být spokojený i když ztratíš dům, auto, práci či cokoliv jiného, protože nic z toho není životu nebezpečné! A můžeš si to kdykoliv znovu opatřit. Nemůžeš se cítit bezpečně do budoucnosti, to je možné pouze tady a teď. Budoucnost je pouhá prognóza, která je proměnlivá v každém okamžiku. Minulost je již za tebou, je to pouhá zkušenost či zážitek. Ale tady a teď se můžeš ptát: „Je můj život ohrožen? Není? V pořádku, potom se můžu uvolnit!“ Ohledně budoucnosti nemá cenu cokoliv činit, ta tě stejně dostihne, nemůžeš změnit nic na tom, že přijde! Lepší je se ptát: „Co mohu udělat tady a teď, co je tady a teď potřeba?“ Pokud tento proces dokončíš, pak začneš cítit ten vnitřní pocit a dosáhneš přístupu ke svým schopnostem. A to na tak dlouho, dokud budeš žít.

V tvém obrazu s 5 %, 27 % a 68 % mi něco chybí. Porozuměl jsem již tomu, že učení není materiální povahy, stejně tak láska a pocity nejsou materiální povahy. Pouhých 5 % tvoří viditelná hmota. 27 % tvoří temná hmota. A zbylých 68 % temná energie. Kam potom patří láska, učení a pocity? Je ještě něco více než těchto 100 %?

Ne, to není vně těchto procent. Člověk má skryté předpoklady pro to, učit se něco, co patří k temné energii. Na základě toho, že v atmosféře zazní slovo a jeho přijmutím v sobě nastartuješ určitý proces, vznikne pohyb. A z tohoto pohybu bylo možné formulovat první závěry v tunelu v CERNU. To znamená, že já jako člověk nemohu dítě nic naučit. Mohu se však jako učitel chovat určitým způsobem. Mohu něco znázornit takovým způsobem, že to dítě do sebe vsaje a tím v sobě nastartuje určitý proces. A to je přesně to, jakým způsobem probíhá učení ve čtvrté dimenzi. Pokud něco umím vyprávět takovým způsobem, že se z toho v tobě vytvoří pohyb, pak to znamená, že se učíš. Tento pohled staví veškeré dosavadní poznatky o učení na hlavu. Děti čtvrté dimenze naprosto přesně cítí, když je něco zbytečné, když si mají jakoukoliv formou „biflování“ něco ukládat do hlavy tak, jak to bylo běžné v posledních 100 letech. Mladí lidé se krok za krokem této třetí dimenzi vzdalují. To ohrožuje lidi z třetí dimenze tak silně, že se snaží zakročit stále silněji a autoritativněji. Přesně v tomto bodě hrozí mladé generaci vyhoření. Sami sobě si způsobují násilí tím, že se snaží dělat něco, čemu ve skutečnost vůbec nevěří, často ani nevědí, že tomu vlastně nevěří. Proto také dochází často k vyhoření učitelů, protože dělají něco, z čeho mladí lidé nemají žádný užitek.

Jak souvisí oněch 5 %, 27 % a 68 % s tím, co se děti učí ve škole?

Co je temné, tomu nemůžeš porozumět. Když se díváš na televizi nebo sleduješ film, tak si z toho něco pro sebe vyjmeš a osvětlíš to. Potom můžeš pomoci dětem chápat skutečnost, že to, co si z toho bereš, není zdaleka všechno, nýbrž pouze velmi malá část celku, který funguje. Pokud nefunguje, formuluješ si to jako otázku či problém, na který se podíváš podrobněji. Pokud se lidé nenacházejí ve vnitřním bezpečí, tedy v tom, co je skutečné, i když nic jiného přítomno není, mohou vnímat jako otázky a problémy pouze to, co se zdá skutečné a ne to, co leží v temnotě. Když to začneš dělat jako učitel, začnu děti hodnotit, co je dobré a špatné, správné a špatné a věci sekundárního prostředí vezmou místo primárnímu. Teprve potom sám se sebou můžeš trénovat, jak to rozdělit. Je nutné si uvědomit, že když něco vidím, jedná se pouze o malou část celku, který leží v temnotě. Tak si budu pořád vědom toho, v jakém poměru to je k neznámému. To, čemu sám rozumím, mohu předat dětem. Děti to přijmou a vytvoří si z toho vlastní porozumění. Aha, tak je to, teď už tomu rozumím! Děti pak rozumí tomu, v jakém vztahu daná věc je, jak je velká a jaké problémy se k ní vztahují ve vztahu k ostatnímu, co problém nepředstavuje. V tom věda ještě není tak daleko, umět to takto popsat, ale to brzy přijde! Mnoho lidí je stále přesvědčeno o tom, že celek je pouze to světlé, a to temné je pouze přirozená odchylka. Umíš si ale představit, že vše, co víme, tvoří pouze 5 % z celku?

V osobní rovině existuje množství toho, co nemůžeme vidět! Pokud jako lidstvo budeme pracovat na tom primárním, změní se potom onen poměr?

Ne, pořád zůstane 5 %. Zbytek nelze osvětlit. 27 % tvoří temnou hmotu, to je ten zážitek, když stojíš před nějakým problémem. Tedy problém sám o sobě, ten je možné osvětlit, ale prožitek toho problému tu stále zůstane. A nad to všechno je 68 % úplně temného!

Je to jako blesk, aha-zážitek. Ale po blesku zůstává temno. Temnota je všude, v nás, kolem nás, v atmosféře. Temnota je to, co existuje, i když nic jiného přítomno není. To ale neznamená, že tu není nic, je tu pouze něco, co nedokážeme pochopit, nevidíme to a nic o tom nevíme.

Věřím tomu, že můžu vše osvítit a že se dají rozlišit pouze tři různé způsoby. 5 % vidím okamžitě. 27 % dosáhnu pomocí myšlení. Nevěřím tomu, že existuje něco temného, co bych nemohl osvítit.

O tom ještě nic nevíme. Lidstvo tohoto bodu ještě nedosáhlo. Člověk má ve své tělesné konstituci tisíckrát víc funkcí, než může vůbec využít. A záleží pak pouze na tom, kde jako lidé vyrůstáme, které z těchto funkcí se vyvinou. Zde ve Švédsku máme v zimě sníh a používáme asi tři různá slova pro různé druhy sněhu. Na Islandu existuje 16 slov pro různé druhy sněhu. Tam přesně vědí, o čem mluví, zatímco pro nás to zůstává v temnotě. Člověk má kapacitu k tomu, vědět daleko víc, než víme dnes. Umím si představit, že se někdo narodí s darem „rentgenového zraku“, s pomocí kterého bude moci vidět skrze temnotu. Bohužel lidé, s kterými jsem se setkala a kteří tento „rentgenový zrak“ měli, byli většinou v psychiatrických léčebnách a ne v běžném životě. Z věcí, kteří takoví lidé popisovali, nemohu nic potvrdit, protože jsem daleko od toho, takové věci vidět.

Můžeš ještě jednou shrnout, jaký význam mají výzkumy o temné hmotě?

Pokud věříš tomu, že všechno, co můžeme vidět, vážit a měřit, všechno to, co definuje čas, prostor a pohyb je celý vesmír a tvoří tedy celek, potom pozoruješ pouze 5 % všeho a považuješ to za úplný celek! Když se na to ale díváš v souvislostech a připustíš, že všechno viditelné a měřitelné je pouze malá část celku a ta druhá část netvoří čas ani prostor a je nekonečná, pak dostává tahle „běžná skutečnost“ úplně jiné proporce! Potom v sobě máš určitou referenci a víš, že skutečnost obsahuje mnohem víc než to, co můžeme vidět. Všechno, co je temné a nekonečné, je především úplná informace! Všechno dohromady tvoří úplnou skutečnost. Pokud jako výchozí bod vezmeš to, že úplná skutečnost je mnohem více než „běžná“ skutečnost, vytvoří se z toho úplně jiný způsob myšlení! A otevře se tím úplně jiný způsob myšlení o tom lokálním, globálním a univerzálním! Přítomnost v tom, co je tady a teď se stane daleko zajímavější a otevře možnosti být otevřený a zvídavý k enormní rozmanitosti světa! Vytváří se úplně nový druh zvídavosti a pokory ve vztahu k našemu chování v lokálním prostředí a k tomu, jak zacházíme sami se sebou. Vytvoří to v nás úplně jiný přístup, než kdyby to světlé bylo zároveň úplným celkem. Tím je definována změna paradigmatu. Je to stejná pokora, kterou cítí dítě ve vztahu s dospělým, který toho ví a zná mnohem více. Tento druh pokory si vytvoříme, když porozumíme tomu, že celek je mnohem víc než to, čemu rozumíme. Dá nám to naději, směr a vnitřní bezpečí. Perspektivu nekonečnosti.

 

 

 

 

 

 

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.