Škola ZeMě – ukázka z knihy Jak se učí živě?

Přinášíme vám první z rozsáhlejších ukázek z knihy Jak se učí živě? autorů Lucie Kramperové a Jana Kršňáka, kterou vydává náš Institut ve spolupráci s nakladatelstvím Dharmagaia. Rozhodli jsme se, že je na čase představit široké veřejnosti, co se skutečně v alternativních školách odehrává, a tak jsme oslovili více než padesát zakladatelů a ředitelů inovativních škol. Nakonec si budete moci přečíst rozsáhlé rozhovory o třinácti školách. Vyprávějící nás zavedli do jejich historie, každodenní praxe i mezi těžkosti a výzvy, které na místa, kde dospělí i děti zažívají netradiční formy učení, život přináší. Jsou to velmi osobní rozhovory. Tato ukázka je z rozhovoru s Kateřinou Kotkovou z Lesní školy a školky ZeMě.

Abychom mohli knihu zdárně dokončit, potřebujeme, abyste nám s tím pomohli. Můžete si ji zakoupit za výhodnější cenu a my Vám ji během února pošleme rovnou domů. Děkujeme!: https://www.startovac.cz/projekty/jak-se-uci-zive

Co vás vedlo k založení školy?

První impuls k založení školy vzešel z ženského společenství, kruhu blízkých duší. Jednou týdně a na mnohé víkendy i celé týdny jsme se scházely meditovat, sdílet, tvořit a vzájemně se podpořit na cestě životem. Spojovala nás velká inspirace, touha a potřeba žít naplno. Předávaly jsme si, co každá z nás umí, několik z nás se zabývá celostním léčením, zpěvem, tancem a podobně. Byly jsme čerstvé maminky, mnoho z nás rodilo doma a bylo pro nás samozřejmostí intuitivně a láskyplně o své děti a jejich zdraví pečovat a nepředávat za to zodpovědnost cizím institucím. Během našich setkání se kolem nás dětičky batolily a my jsme si říkaly, jak by bylo skvělé vytvořit pro ně jednou školu, třeba takovou, jako měly děti z Bullerbynu nebo kterou prošel Malý Strom.

Za pár let děti dorostly do školkového věku a my jsme si někde v Respektu přečetly, že ve Finsku existují lesní školky. Tak nás napadlo, že to zkusíme, že je to přesně ono. Oslovily jsme kamaráda, který se zrovna vracel z Nového Zélandu a mohl by být dobrým průvodcem. Líbilo se nám v Dobřichovicích, kde jsme se u jedné z nás scházely na ženské kruhy. Začaly jsme tedy našich šest dětí třikrát týdně posílat s průvodcem vlakem z Prahy. Tak jsme vytvořili lesní školku. To bylo v březnu 2009. Byla to asi úplně první lesní školka v Čechách. Mluvím teď i o lesní školce, protože to byl začátek naší školy. I lesní školka byl tehdy u nás neznámý, nový koncept. Na začátku se ozývalo mnoho pochybujících hlasů. Nenastydnou tam děti? Jak to budeme dělat, když po obědě nebudou mít kde spát? Naučí se tam něco? Budou mít dost podnětů, když nemáme žádné hračky? A není to pro ně nebezpečné? Ale některé kamarády to zaujalo a od září už jsme měli dětí dvanáct a dva průvodce a další rok už jich bylo X. A přidali jsme další den a časem i pátky pro předškoláky a školka už fungovala celý týden. (V současné době navštěvuje naši školku a školu celkem téměř osmdesát dětí. Jednotlivé skupinky jich čítají šestnáct.)

V roce 2011 mé dceři, která byla z dětí nejstarší, bylo šest. Dali jsme jí odklad a zvažovali, co dál. Nedovedli jsme si představit, že se začátkem školní docházky se děti, pro které jsme školku dali dohromady, rozprchnou. Vždyť jsou výborná parta a vše funguje tak hezky. Proč by nemohlo i dál? Předat děti někomu, koho neznáme, nás vůbec nepřitahovalo. Nechtěli jsme, aby nás rodiče někdo ve výchově nahradil. Naopak jsme chtěli využít celého společenství, kde děti mají více vzorů. Protože to se nám osvědčilo už ve školce.

A tak vznika idea komunitní lesní školy. Vlastně jsme se vrátili zpátky k té představě, kterou jsme kdysi měli. Udělat školu, kde se bude učit opravdu to, co děti potřebují v životě, to podstatné a pro ně důležité. Jenže jak na to, když jsme měli o škole představu, která se prostě nevešla do norem pro regulérní registrované školy? Obrovským průlomem pro nás bylo setkání s Juditou Kapicovou, tehdejší předsedkyní Asociace domácího vzdělávání, která nám vnukla převratnou myšlenku, že přeci můžeme mít děti v domácím vzdělávání a společně se na jejich výuce podílet! Vlastně stačí pokračovat v tom, co už děláme v lesní školce, jen je potřeba to trochu posunout dál. Do té doby jsme netušili, že by něco takového bylo možné a najednou byly dveře otevřené! A teď znovu – jak prakticky na to? Byla to velká výzva, i proto, že skoro nikdo z nás svobodnou školu nezažil. Opět přišly pochybovačné hlasy okolí, příbuzných a známých. ,,Takhle se děti nic nenaučí… ve skutečném světě budou ztracené. Ale my měli jsme jasnou vizi a odhodlání zkusit to, takže jsme po roční přípravě plné setkání a diskuzí odvážili velkého skoku otevřít první lesní školu v Čechách nakonec 1. září 2012. A je to stále velké dobrodružství. Trvalo dlouho, než nám došlo, co všechno můžeme a nemusíme dělat a než jsme v celém konceptu našli vnitřní svobodu. Za těch pět let škola prošla mnoha proměnami, něco už krásně vykrystalizovalo a usadilo se, ale pořád je co objevovat, kam růst a co měnit. Což mě na tom právě baví.

Postupně jsme se všechny zakladatelky stávaly také průvodkyněmi ve školce a škole. Nejprve jsme děti posílaly s průvodci a staraly se o administrativu, jenže pak jsme viděly, že být s dětmi je vlastně práce za odměnu. Je skvělé, že se v roli pruvodců střídáme, protože děti mají za vzor kromě vlastní mámy další blízké ženy a vedle vlastního táty poznávají také další “své” dospělé muže a od všech (ne jen od jediné učitelky) mohou nasávat, co doma nemají. Někdo má rozevlátého tatínka a potká se s průvodcem, který je rázný a dá mu potřebné hranice a někdo jiný naopak má čistě prakticky zaměřené rodiče a ve škole potká i lidi, kteří žijí uměním. Průvodci, kteří chodí jen pár dní v týdnu sem nosí inspiraci ze svých dalších polí působnosti – jsou mezi nimi herci, hudebníci, zahradníci, architekt, dula, produkční, tanečnice, automechanik-námořník, cvičitel jógy a mezi nimi i pár pedagogů.

Hodně nás inspirují přírodní kultury, kde vlastně nefunguje žádná instituce školy, ale děti se přirozeně učí ze soužití s dospělými. V kmenovém společenství, když někoho fascinuje, že si dospělý vyrábí luk, tak se k němu přidá. A totéž u lovu, vaření, stavění obydlí nebo vytváření uměleckých děl. Dospělí tam prostě jsou a přibírají děti k sobě, zatímco pracují. Děti to pozorují, pomáhají a postupně se to naučí samy. Je to učení se asimilací. To znamená, že dítě k učenému přirozeně přilne. Stejně jako se přirozeně naučí chodit. Nebo, aniž by mu někdo říkal, jak se má otevírat pusa, se naučí mluvit. Stejně přirozeně se může naučit i věci, které patří k vyššímu věku. Ve chvíli, kdy kolem sebe vidí lidi číst a psát, třeba starší děti, a vidí k čemu se to hodí, naučí se – s pomocí nebo samostatně – číst a psát také – a rychleji a důsledněji z vlastní iniciativy, než by se to naučilo na povel.

Snažíme se do školy zvát lidi, kteří pocházejí z podobných společenství. Třeba nás přišel navštívit Hivshu, Eskymák z Grónska. Ptali jsme se ho, jak u nich dělali školu a on říkal, že žádnou školu neměli. Nebo jinak. Zpíval nám posvátné písně a děti si tam házely vlaštovky a my jsme jim šeptali, ať neruší, ale on říkal: ,,Nechte je, přesně takhle jsme se učili my. Lezli jsme si pod stolem, dospělí zpívali písně a my jsme se je takto naučili.” Já sama jsem vyrůstala ve Švýcarsku a naučila jsem se francouzsky skoro samovolně, protože jsem byla ve francouzsky mluvícím prostředí. Když je člověk ponořen do prostředí, naučí se díky asimilaci danou věc úplně přirozeně. Tímto způsobem se ve škole snažíme pracovat s dětmi.

Takže se přirozenou cestou propojuje život a aktivity ve škole. Jak k tomu došlo u tebe?

Moje zkušenost je, že jsem studovala vysokou školu a tam se probíraly různé filosofie a podobné hluboké věci, a pak spolužáci šli po přednášce na pivo, kde o něčem pořád jen mluvili. Mně to po nějaké době přišlo už tak vzdálené od života, že jsem z vysoké školy odešla a odjela na jeden turisticky neobjevený ostrov, kde jsem rok žila v přírodě. Tam jsem teprve poznala věci, které mě zakotvily. Třeba jsme zjistila, což mě ve škole nikdy nikdo neučil, že když za úplňku zapadá slunce, ve stejnou chvíli Mesíc v úplňku vychází a další den asi o hodinu později. A když jdete večer z města do hor a nemáte baterku, skutečně se vám hodí vědět, v jaké je měsíc fázi a kdy asi vyjde, aby vám svítil na cestu. A vlastně to pro mě bylo tak důležité právě proto, že jsem si to objevila sama pro sebe. Vzpomínám si třeba na mojí babičku, která mě brala po večerech na procházku k rybníku, kde jsme poslouchaly kuňkání žab. To jsou věci, které se do člověka otisknou. Kdyby mi četla z učebnice o žábách, asi bych si z toho moc nepamatovala. Možná jen nějaký neživý obrázek. Ale když se člověk s přírodou dostane do živého kontaktu, nasytí to všechny smysly, zapíše se to do celého těla, do buněčné paměti a stane se to vaší součástí.

Školu nás zakládalo asi sedm, osm rodin. Každý z nás měl nějaké zkušenosti a dali jsme je dohromady. Původní idea byla, že se budeme střídat a každý z nás bude ve škole působit několik dní v týdnu. To se úplně nepodařilo, co se týče plného obsazení školy rodiči, takže teď se rodiče-průvodci prolínají s externími průvodci. Je pro nás důležité, aby to byli muži i ženy. Aby děti měly kontakt s oběma světy. Jako jeden z problémů českého školství vnímám, že je velmi femininní záležitostí, takže v mnoha aspektech nemůže být pro kluky nikdy úplně směrodatné.

Ve výuce nám jde především o prožitek. Ať už je naplánovaný nebo nenaplánovaný. Přibližně každý měsíc máme jinou epochu – téma nebo projekt, kterým se zabýváme. V rámci něj chodíme po exkurzích nebo pozveme někoho zajímavého k nám. Jedna epocha je například Naše tělo. Takže vyrábíme různé mastičky, cvičíme, masírujeme se, ukazujeme si a povídáme, co jak v těle funguje. Pozveme porodní babičku, která si s dětmi vypráví, jak přicházíme na svět. Pozveme někoho, kdo pracuje s tělem, terapeuta, sportovce, bylinkářku. Ke konci epochy pozveme člověka, který se zabývá umíráním. Byli jsme na exkurzi na neviditelné výstavě, měli jsme tu nevidomou zpěvačku nebo člověka na vozíčku, kterého děti samy vytlačily do kopce, takže získaly zkušenost, jaké to je. Díky tomu, že o dané problematice dostanou informace z různých směrů, které se překrývají a doplňují, si nakonec mohou udělat vlastní názor, který mají prožitý. Zároveň vytváříme mentální mapy, diskutujeme, pracujeme s různými materiály, promítáním, knihami a vytváříme k projektům pracovní listy. A vždycky je fajn, když na konci epochy je nějaký výstup – divadelní představení nebo nějaké výrobky, třeba velká mapa světa.

Také je důležité, že máme heterogenní skupinu dětí od šesti do jedenácti let, což je mnohem přirozenější prostředí než klasické rozvrstvení po ročnících. Starší jsou pro mladší inspirací a hnacím motorem a zároveň pro ně samotné je tahle pozice přínosná v tom, že se ocitají v roli mentorů a pomocníků těch mladších. Projekty směřujeme tak, aby to rozvíjelo ty starší, ale zároveň tak, aby z toho něco pochopili i ti mladší. Přestože nejmenší děti nepochytí úplně všechno a třeba chvílemi i odběhnou ven nebo si malují, něco se do nich otiskne.

Máme předem stanovené epochy, ale zároveň jsme otevřeni tomu, když děti samy přijdou s vlastním projektem a rádi jejich vlastní iniciativu podporujeme. Někdo si pořídí želvičku a chce vyprávět ostatním dětem o želvách. Někdo jede na měsíc do Mexika a pak si spolu s rodiči udělá projekt o svých cestách. Děti samy pro sebe hodně vyrostou, když se ocitnou v roli mentora, který ostatním něco předává. A také je pro ně velmi důležité, že jejich rodiče se zúčastní výuky. Ačkoli třeba rodiče nejsou pravidelní průvodci, podporujeme je, aby alespoň jednou za pololetí přišli do školy něco předávat. Protože najednou všichni vědí – můj táta je i ve světě mých kamarádů důležitý. Jeden tatínek s dětmi vytvořil rodokmeny, můj muž s nimi vytiskl litografii nebo přišel svázat s dětmi knihy, do kterých si ve škole zaznamenávají, na čem pracujeme, maminka dokumentaristka s dětmi natočila film, k němuž samy napsaly scénář, tatínek egyptolog s dětmi udělal projekt o Egyptě. Jedna maminka na filosofické fakultě sehnala odbornou přednášku o Mayích, kterou přizpůsobili dětem, jedna rodina staví slaměný domek, chystáme se tam pomáhat s hliněnou omítkou…

V našem názvu je slovo komunitní, protože do školy nepřijímáme jenom dítě, ale celou jeho rodinu. Jednou za měsíc máme schůzku s rodiči, kde se všichni aktivně podílejí na přípravě programu. Třeba řekneme, že chystáme téma vody a někdo zná vodárnu, kde pořádají dobré exkurze a někdo navrhne, že můžeme jít k vodopádům dívat se na žáby. Rodiče sami nám pomáhají rozšířit spektrum toho, co můžeme dětem předat. Kromě toho pořádáme jednou za měsíc slavnosti pro děti i pro rodiče spojené s cyklem přírody. V tom jsme se inspirovali waldorfem a zároveň jsme si nějaké slavnosti přidali, třeba otevírání studánek nebo stavění májky. I při slavnostech rodiče pomáhají s přípravou i realizací. Dvakrát do roka pořádáme brigádu v zázemí. A také komunitní pobyty. V létě jezdíme společně na koně, v zimě na hory, někdy na plavací pobyt. Koncem září děláme týdenní stmelovací pobyty obnovené party dětí a průvodců, kde jsou rodiče také vždy vítáni.

Jaké jsou hodnoty vaší školy a proč zrovna tyto?

Je to určitě úcta k sobě a k druhému, úcta k přírodě, vnímavost, samostatnost, tvořivost, rozvoj vlastního potenciálu. To jsou hlavní věci, které se prolínají vším. Velkou porci času trávíme venku na čerstvém vzduchu. Hodně podporujeme sociální dovednosti. Učíme děti, aby dokázaly řešit konflikty, domluvit se, spolupracovat. Vlastně čím méně do toho dospělí zasahují, tím lépe děti dokáží spolupracovat. Jsem vždycky nadšená, když si děti samy vymyslí nějaký projekt a samy se dokáží zorganizovat. Jednou nám třeba přivezli dva balíky slámy na mulčování zahrady. První den děti přeskakovaly z balíku na balík. Druhý den si mezi ně postavily žebřík jako most a třetí den v balících vykopaly jeskyni. Já jsem s balíky v plánu nic neměla, měl se s nimi zamulčovat záhon, ale když vidím, jak se deset nebo dvanáct dětí navzájem řídí, koriguje a povzbuzuje: ,,Zaběhnu pro lopatu! Počkej, podej mi to! Tady začneme kopat! Ne, koukej, tady ti to půjde líp!“ Vím, že se na tom naučí mnohem více, než z čehokoliv, co jsem si pro ně připravila. Protože to je život teď a tady – život je škola a škola by měla být součástí života. Neměla by se ve snaze se na něj připravit od života oddělovat.

Učíme se životem. Neustále se učíme, každý den. Když mi někdo nedá přednost v jízdě, tak se naštvu, anebo mám možnost ho pochopit. Anebo do někoho strčím, když pospíchám a pak spytuju svědomí. Nebo mám v krámě zážitek s příjemnou prodavačkou a naučím se od ní, jaké to dokáže zázraky, když je člověk milý na své okolí. Každý den zažíváme nové věci, kterými nás život učí. A děti se učí stejně. Nebo zapomenu v krabičce svačinu a ona zplesniví. Mnohdy nám podobné učení životem dá více, než když se vypravíme na zaplacenou přednášku nebo kurz. Znáte ten nápis ze záchodků na základce, když jsme byli malí? “Neuč se, život tě naučí!” Mně to přijde docela trefné, tedy aspoň ta druhá půlka – život tě učí vším, co zažíváš – takže vlastně neučit se není ani možné.

Abychom mohli knihu zdárně dokončit, potřebovali bychom, abyste nám s tím pomohli. Můžete si ji zakoupit za výhodnější cenu a my Vám ji během února pošleme rovnou domů. Děkujeme!: https://www.startovac.cz/projekty/jak-se-uci-zive

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.