Škola existuje kvůli hlídání dětí

Jednou z primárních funkcí školy je hlídat děti v době, kdy jsou jejich rodiče v práci. Některé záležitosti dospělých se obstarávají lépe bez přítomnosti dětí. Na tom samo o sobě nic není, je to prostě fakt, ale má to své důsledky.

Napsal Jan Kršňák

Pro další z primárních funkcí školy se používá slovo socializace. Nebylo by vůbec šťastné, kdyby jedinými dospělými, s nimiž se děti poznají, byli jejich rodinní příslušníci. Děti mají poznávat cizí lidi. A jelikož jde o děti, je samozřejmé, že tito dospělí v nepřítomnosti rodičů hlídají, aby se dětem nestalo nic nepatřičného.

V uplynulých staletích byly vyvinuty rozmanité techniky jak ohlídat křehkost dětských duší. Škola je z těchto technik možná tou nejvýznamnější. Hned vedle plastikových pojistek do zásuvek a klecí na dětské postýlky. Škola je propracovaný systém, v němž vše bylo uspořádáno, aby se zde dětem nic nestalo. V jejím nitru jsou děti v bezpečí a pod dohledem. Škola je místem, kde se o vaše děti dobře postarají, ohlídají je a v pořádku vám je vrátí.

Anebo je uhlídají. Děti dokáží být díky své zdravě nerozvážné přirozenosti někdy velmi divoké. Proto školský systém dávno objevil, jak tuto dětskou neposednost zkrotit. Inspiroval se u pruské armády a klášterních pravidel. Učitelé jsou profesionálové ve zklidňování dětských temperamentů. Při této činnosti jim velmi napomáhá právě samotné prostředí a zvyklosti školy jako takové. Bez nich by se učitelům vnitřní a vnější světy dětí hlídaly mnohem hůře. Pro odpolední hlídání dětí se používá slovo družina. Snad protože během školní výuky se děti nemají co družit.

Vydržet sedět v lavici je první dovedností, kterou do sebe každý prvňáček učenlivě vstřebá. Role učitele pak spočívá především v dodávání vysvětlení, které pohyby jsou dovoleny a kdy. Například je nevhodné houpat se na židli nebo psát či kreslit na lavici. Zvednout se a chodit po třídě je možné pouze na výzvu učitele a rozhodně jsou povoleny pouze určité směry chůze. Kdyby se dítě po vyvolání vydalo ven ze třídy, anebo zamířilo do zadních lavic pro radu, bylo by učitelem okamžitě zastaveno a správně nasměrováno. Učitel má na starosti, aby ve třídě, pokud to sám nepovolí, nemluvil nikdo jiný než on a také hlídá, zda-li žáci správně myslí a vhodně se chovají.

A tak dále. Všichni si dobře pamatujeme ten pocit, že nás někdo hlídá. U tabule, v lavici, na chodbě o přestávce. Bylo to tak intenzivní, že jen málokdo z dospělých, ještě mnoho let poté, ten pocit dokáže zapomenout a chovat se po svém. Což je ostatně další z primárních funkcí školy, úzce související s výše zmíněnou socializací. Škola je nejen zařízením na hlídání dětí, ale je zároveň orgánem, jenž má ohlídat, že se z rozčepýřeného dítěte otevřeného do všech stran stane spořádaný dospělý s víceméně jasným povědomím o tom, kde je jeho místo na světě.

Škola hlídá, aby z každého vyrostl kompetentní občan. Někdo, kdo se umí ovládat. Možná jde vůbec o nejdůležitější úkol školního vzdělávání: naučit se hlídat sám sebe. Až na dně duše pochopit, jak se dělá, aby se jeden uhlídal. Člověk se má umět chovat tak, jak se má a má to umět zařídit bez námahy či jakéhokoli křečovitého usílí, jaksi automaticky, jakoby samovolně, přirozeně. Být zodpovědným, vychovaným a vzdělaným dospělým koneckonců znamená, že se člověk dokáže ohlídat, ať se s ním nebo kolem něj děje cokoli.

,,Naše metodička, Stáňa Kratochvílová, s oblibou a nadsázkou rodičům, kteří mají očekávání, že budeme plnit nějaké konkrétní osnovy, říká, že jsme jen takové luxusní hlídání, že po nás nemohou nic jiného chtít.“ (Kateřina Kotková ze školy ZeMě v rozhovoru pro knihu Jak se učí živě?)

Jakých forem nabývá hlídání v inovativních školách? Protože i u alternativních, komunitních, svobodných či lesních škol platí, že jednou z jejich primárních funkcí je hlídat děti, aby rodiče mohli alespoň část dne žít dospěláckou rychlostí. Průvodci, stejně jako učitelé, hlídají děti. Ale tak nějak jinak, alternativně.

V naší společnosti se tvrdí, že svět je plný rozmanitých nebezpečí. Z toho se vyvozuje, že je třeba neustále hlídat nejen sebe, ale především děti. Průvodci s tímto názorem nepolemizují, rozumí, že existuje. Nicméně se nedomnívají, že by se dětem nemělo nic stát. Spíše se přiklání k pohledu, který říká, že člověk se rodí na Zemi, aby se mu zde něco stalo. Třeba život. Nebo poznání. Přesně na tom v inovativních školách usilovně pracují a vymýšlejí rozmanité činnosti, při nichž se dětem něco děje.

V drtivé většině případů něco příjemného, krásného, užitečného a poučného. Na to se průvodci soustředí, zatímco na tzv. bezpečí se soustředí jen jakoby bokem. Lékárnička je připravena, to ano, protože nehody se stávají, ale nemá hlavní slovo v organizaci dětských pohybů a při realizaci jejich nápadů a plánů. V živých školách smí děti lézt na stromy, aniž by to vzrušovalo jediného dospělého a zdejší děti u sebe často nosí nůž.

Někteří průvodci doprovází dokonce ještě dál a na nebezpečí světa nemyslí vůbec. Prostě vědí, že se v jejich blízkosti žádná fatální chyba nebo nehoda nestane. Protože tuší, že se stává jen to, co se má stát a co oni, v rámci svého navýsost zodpovědného doprovázení, dovolí, aby se stalo. Když se budou bát, že dítě spadne ze stromu, tak skutečně spadne. Ale ne protože by bylo nešikovné, ale protože oni se báli, a tak k tomu došlo. Zní to docela alternativně, že? No právě. Jestli se v alternativních školách něčemu doopravdy pozorně věnují, je to rozvíjení osobních schopností všech přítomných, průvodců, dětí i rodičů.

 

 

Primární funkcí skutečně inovativních škol je ohlídat rozkvět individuality dítěte, jeho osobitost, jedinečnost. Jeho chuť poznávat a objevovat život. V živých školách se starají především o životnost, jíž se naše skrznaskrz proškolená společnost tolik obává, a proto pro ní v oficiálním sdělávacím systému není místo. Průvodci pracující v pestrobarevných školách hlídají, aby děti mohly v klidu být samy sebou. Hlídají, aby se jim stalo něco, co jim pomůže nahlédnout, kým vším se v příštích dnech a letech mohou stát. Starají se, aby jejich svěřenci měli k dispozici dostatečně bohatý svět, jenž mohou prozkoumávat a v němž se mohou poznávat a aby byli obklopeni dostatečně živými lidmi, od nichž lze odkoukat, jaké to je být spokojeným a plnohodnotným člověkem.

Poznání s sebou nenese žádná nebezpečí, a proto není potřeba hlídat toho, kdo poznává. I když se jedná o křehkou dětskou duši. Poznání je vždy objevováním sama sebe, vlastních schopností, vlastních hranic. I když se jedná o kosmickou výchovu, i když jde o exkurzi za pokladem, i když zrovna nasloucháme slovům průvodce. Ať už vypráví o čemkoli, o buněčném dělení nebo o pravidlech, bez nichž se žádné lidské společenství neobejde, dítě poznává svět a s ním zároveň i sebe. Toto poznávání nelze uhlídat. Nedá se zastavit, odehrává se napříč celým lidským životem. Jediné, co je možné, je nechat, aby se dělo. Jen pokud se poznání nehlídá, může se stát.

V alternativních školách se dokonce může stát, že sám rodič se při odpoledním vyzvedání dítěte ze školy neuhlídá, klidně se zapovídá s průvodkyní nebo jiným rodičem, zdrží se a jen tak mezi řečí se o sobě naučí něco nového. Anebo zapomenutého. Třeba to, že přestože vše nasvědčuje, že je zodpovědným rodičem, a tedy dospělým jak má být, je stále také rozčepýřeným dítětem otevřeným do všech stran.

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.