Chybování je přirozenou součástí učebního procesu

Přetiskujeme nezkrácenou verzi rozhovoru Venduly Rabové, spolupracovnice Akademie Lidových novin, s učitelem ZŠ Labyrint ve Lhotě u Opavy Mariem Večerkem. Krácená verze vyšla v příloze Akademie LN 12.12.2017.

O Vás je známo, že propagujete alternativní způsoby výuky. Co Vás přivedlo k myšlence, že cesta klasického školství není nic pro Vás?
Když je člověk otevřen životním výzvám a nezalekne se jich, tak ony přicházejí „samy“. V roce 2004 jsem dovedl deváťáky do konce jejich školní docházky a také já odešel z klasického školství. Měl jsem to štěstí a vypravil jsem se spolu s dalšími 3 učiteli z Česka a Slovenska na Severní Kavkaz do malé vesničky Tekos, kde se nachází škola Michaila Petroviče Ščetinina. Tehdy na nás hleděli jako na blázny, jeli jsme do Ruska, kamsi na Kavkaz, původně na 3 měsíce. A také my, když jsme přijeli, tak minimálně prvních 14 dnů jsme si připadali jako Alenka v Říši divů. Nebylo nic, čeho bychom se mohli chopit, co jsme znali z běžného školství – žádný rozvrh hodin, děti vykonávaly různorodé činnosti (včetně toho, že např. stavěly a opravovaly budovy), učily se navzájem, dospělého učitele jste tam lehce přehlédli.

Můžete nám tuto školu krátce představit? Co Vám stáž dala? 
Určitě mi tato stáž změnila život. Umožnila mi na něj pohlížet z jiné strany – někdy musíte odjet daleko, pohlédnout ze strany na své místo, odkud jste. Tak můžete i pochopit pohledy jiných mentalit, které třeba nepochopíte, pokud se nesblížíte s místními. A Kavkaz je přece jen směsice různých vlivů – nejen evropského a ruského prostoru – jsou tam “cítit” hory, kozáctví a pak hlavně rodové pojetí školy. Více můžeme pochopit i díky filmu Viliama Poltikoviče Ruská rodová škola.
Jde o internátní školu na okraji malé vesničky Tekos (zajímavostí je, že to byla dříve česká osada). Za ní je les a kavkazské kopce kolem. Hlavní osobností školy je její zakladatel a ředitel školy Michail Ščetinin, který před více než 40 lety jako hudebník a pedagog začal utvářet tento zajímavý školní organizmus. Připomíná trochu mraveniště – ale i když to na první pohled nejde vidět, funguje tam pevný řád. Na druhou stranu jde o velmi pružný systém organizace. Děti se ve škole každý den věnují školnímu kurikulu, ale také bojovému umění, tančí, zpívají, pomáhají na stavbě, v kuchyni – zkrátka žijí svůj školní život a řadu věcí dělají, protože to stávající situace vyžaduje. Stejně jako ve velké rodině, kde se o práci dělí.

Škola tedy podle toho, co říkáte, supluje rodinu? Není ale naopak přirozenější, když se děti naučí práci v kuchyni či na hospodářství v rodině? Trochu z toho mám pocit, že dítě ztrácí s rodinou kontakt, což pro jeho sociální vývoj nemusí být nejlepší…
To jsou zajímavé otázky, ale není na ně jen tak stručná odpověď. Samozřejmě je lepší a přirozenější, když se děti učí hospodařit v rodině, ale které rodiny nabídnou dostatečně „výživné prostředí“? Málo rodin má v dnešní době hospodářství nebo farmu, kde by se děti mohly učit tak, jak navrhla pro děti v pubertě Maria Montessori. Málo rodin je mnohodětných. Ščetininova škola reaguje na současnost a na to, jak je doba složitá.
V této škole jsou sice děti od rodičů i na stovky kilometrů daleko, ale jejich přístupem se vztah mezi dítětem a rodiči paradoxně prohlubuje. Velmi tam pracují s tím, co nám bylo dáno od rodičů, prarodičů, od předků. Michaila Ščetinina nezajímají při vstupním pohovoru nějaké výborné výsledky z testů anebo zda cizinec umí dobře rusky, ale ptá se na to, zda dotyčný ví, co dělala jejich babička či dědeček za 2. světové války. Zajímá ho, jak dítě reaguje, když mu na akordeon zahraje nějakou lidovou píseň. Zda se to jeho nitra dotýká nebo uvízlo pouze v současné popkultuře.
Rodiče za dětmi jezdí, děti o prázdnínách cestují domů. Ovšem v pubertálním věku jsou pro ně důležité vztahy s vrstevníky. A nevíme, jak by to s dotyčným dopadlo, kdyby nebyl v této škole, ale zůstal doma. Jaký vztah by s rodiči měl. A častokrát jisté odtržení od „matčiny zástěry” je potřeba, pokud neproběhlo již v mladším věku. Ale pro našince (Čechy) je tato vzdálenost velký problém. Řada rodičů od nás přiznala, že to není nic pro ně. Rusové tyto velké vzdálenosti zvládají asi lépe.

Jde vidět, že s panem Ščetininem, nebo alespoň jeho teorií vzdělávání silně sympatizujete. Co se Vám na ní tak líbí? Není spíše v moderním světě již poněkud zastaralou záležitostí?
Naopak. O své škole lycejisté říkají, že je to “škola budoucnosti”. Nepoužívají učebnice, čerpají z různých zdrojů a pracují s aktuálními informacemi, které vám učebnice nemohou přinést, když vznikly před několika lety. Jezdí tam spousta zajímavých lidí, expertů na různé oblasti – my jsme tam vyučovali např. karačajštinu, chodili na velmi zajímavé lekce historie, učili se kavkazskému tanci. Ve které škole tohle máte?
Právě učitel horských tanců přišel při naší první stáži s tím, že je potřeba pracovat s ženským a mužským principem. A hovořil, že je to velmi těžké. Ale je to potřeba, aby člověk se mohl stát tvůrcem svého života. Naštěstí mnozí dospělí v dnešní době k tomu docházejí prostřednictvím různých seminářů a ukazuje se, jak důležitý je pohyb ve hře nebo lidový tanec a zpěv. Pohyb a zpěv může ukázat na spoustu věcí – v prvé řadě na různé bloky, které vznikly v dětství nebo právě ve škole. A to, co v této škole prezentují v této oblasti rodových tradic je nejen krásné na pohled, ale především účastníkům přispívá k obrovskému rozvoji těla, ducha i mysli.

Co z dětí, které projdou touto školou vyroste? Jaké mají uplatnění? Dostanou se potom na vysoké školy? Není to tak, že se pro ně ta tradiční, systémová cesta ke vzdělání uzavírá?
Být v té škole není lehké ani pro dospělého, neboť se může konfrontovat s tím, co dokáží mnohem mladší studenti. Udělají si výuční list kuchaře, absolvují kurz svařování, mají osobní zkušenosti ze stavbou domu. Mnozí z nich pak vystudují 2 vysoké školy. Bydlí ve škole, pomáhají mladším, ale studují některou z ruských vysokých škol, na kterou dojíždějí na studijní cesty jednou za čas. Uplatňují se v běžných profesích až po posty opravdu vysoké. A z některých se stávají jednoduše maminky na mateřské.
Ale tato otázka je docela častá. Lidi zajímá, co si počnou absolventi alternativnách škol, když se dostanou do běžného prostředí. Na to pěkně odpovídá jedna z besed projektu Škola života, kdy jsme do divadla Kampa přizvali několik absolventů z různých inovativních škol a oni o svých pocitech a svém dalším směřování hovořili.

Snažíte se některé nabyté zkušenosti z Kavkazu převést i do svého působení na českých školách?
Běžná podoba české školy je od té Ščetininovy hodně vzdálena. Blíže ke škole v kavkazské vesničce Tekos má představa Marie Montessori o dětské farmě pro děti od 12 let. Samotná realizace této podoby je však velmi náročná.
Ovšem řada věcí se na současných inovativních školách již děje. Před těmi 13 lety to byly pro nás samé novinky a nevídané věci – včetně integrování témat učiva napříč předměty, nebo zaměření se čistě na jeden předmět či aspekt velké důvěry ve schopnosti dítěte. Mnohé věci by se i v dnešní době hůře aplikovaly, systém školy vychází přece jen z jiného informačního prostoru a ruské mentality, která mnohem více těží z národní sounáležitosti.
Já jsem se při působení v Praze začal věnovat studiu pedagogiky Marie Montessori a začal jsem svou vizi naplňovat spíše formou této metodiky.

Po přestěhování do Prahy jste také založil tzv. Školu života. Povězte nám o tomto projektu více…
V roce 2009 jsem představil rodičům, které své děti měli tehdy v lesní školce, podobu zmiňované lesní rodové školy. Byla to jen přednáška pro jejich komunitu. Tyto maminky si tehdy pronajímaly divadlo Čertovka (dnes je to Divadlo Kampa) a znaly se s Jaroslavem Duškem. Napadlo nás vytvořit ve spolupráci s ním osvětový besední cyklus, kde různí hosté rozmlouvají na téma večera. V prvním ročníku jsme pravidelně jednou měsíčně představili nějakou školní alternativu. Přitom jsme často zařadili i určitý tematický film, který navozoval diskuzi, atmosféru utvářel hudební doprovod a ani o zábavu nebyla nouze, protože při takto koncepčně náročném večeru nás často zlobila technika. Jednalo se o besedu, díky které se diváci mohli přímo zeptat a zároveň se i příjemně pobavit. Beseda trvala někdy až 4 hodiny, které však utekly poměrně rychle. Dnes si můžete mnohé díly vyhledat na stránkách www.inovativnivzdelavani.cz. První ročník začínal povídáním o Ščetininově škole, kterou jsme již dříve nazvali na svých přednáškách “Školou života” (proto ten název). Na uvedeném webu najdete spoustu pohledů na různá témata – o program na dlouhé zimní večery máte vystaráno :-).

Jako pedagog jste prošel několika zařízeními alternativního typu. Pokuste se specifikovat skupinu rodičů, kteří své děti umisťují do montessori škol.
Ono se to trochu liší lokalitou. V Praze jsou soukromé montessori školy dosti drahé, tam se mohou objevit děti z rodin, které si to jednoduše mohou dovolit. Ale i těmto rodičům na rozvoji svého dítěte velmi záleží a očekává se, že takováto škola má i jisté kvality. Obecně není tolik rodičů, kteří by byli dostatečně zasvěceni do problematiky montessori filozofie, i když ten zájem o nějakou podobu tohoto vzdělávání vzrůstá. Častější jde o to, že chtějí jiný přístup pro své dítě, než nacházejí ve státní škole ve svém bydlišti, někdy i spoléhají na jistou “zázračnost” těchto škol a že v nich si určitě s jejich dětmi poradí. Nejhorší je, když si myslí, že montessori škola je právě pro náročně zvladatelné děti. Rodiče si často neuvědomují, že právě tyto školy kladou větší důraz na rozvoj sebe sama u dospělých a jistý soulad v rodině s přístupem ve škole. Pomáhá, když dítě s rodičem nebo samo dítě navštěvuje i nějaké předškolní montessori zařízení nebo např. kurzy o respektování a komunikaci. Pokud jsou v oblasti takováto centra, pak se podoba skupiny rodičů školy podstatně liší.

Co když se po čase rozhodnou, že by své dítě raději umístili na jiný typ školy, např. na nějaké prestižní gymnázium. Myslíte, že takový přestup zvládnou?
Když jsem pracoval v Praze na základní škole Duhovka (to byla škola 1. stupně), tak rodiče řady dětí očekávali, že jejich dítě bude pokračovat na víceletém gymnáziu Duhovka nebo na jiném. Proto tam byl znát jistý tlak na výkon, což mi přišlo trochu škoda, přestože to je škola jinak velmi kvalitní. Myslím si, že většina dětí se na takový přestup připravuje, ať jsou na jakékoliv škole a samozřejmě, že v prvé řadě musí mít k tomu i jisté předpoklady.

Nyní působíte na Základní škole Labyrint ve Lhotě u Opavy, která je také zaměřená na montessori pedagogiku. Jaké jsou její cíle?
Je to projekt, který má velký potenciál ve všech zapojených lidech i v prostorách školy a jejího umístění. Cíle školy bych shrnul asi do dvou bodů, jeden se dá vyčíst přímo z loga školy: “smyslu-plně spolu”, tzn. trávit společný výukový čas činností, která má smysl a vytváří jistou inspirativní školní atmosféru. A to vše, ať vede k tomu, aby si každé dítě mohlo v každém okamžiku i dlouhodobě zvolit a rozvíjet to, co je “jeho” a pro něj tím pravým.

Jaký máte na Vaší škole přístup k moderním technologiím?
Mobily jsou během dne v aktovkách, ale jinak počítače používáme běžně pro vyhledávání informací či školní práci s nimi. Já bych chtěl ještě více pracovat s tím, co jsem si nazval jako “filmová integrovaná výuka”. Mnohé dokumenty vám dají nahlédnout např. do hloubky oceánu velmi názorně, a navíc vás provedou promyšleným příběhem vypravěče. Myslím, že by se to Marii Montessori také velmi zamlouvalo. Moderní technologie jsou nástroji dnešní doby a je to jako s jakýmkoliv jiným jevem současnosti – prostě je to tady a je potřeba s tím zacházet rozumně, stejně jako s nožem. A bavit se s dětmi k čemu je to dobré a v čem spočívá nebezpečí. Děti si třeba na školním sněmu odhlasovaly, že počítačové hry odpoledne ve škole nebudou hrát a budou si pouštět jen písně k tanci a poslechu.

V dnešní době evidujeme narůstající počet hyperaktivních dětí. Jak s poruchami učení bojujete na vaší škole? Myslíte, že si s ní skrze montessori pedagogiku poradíte lépe než na běžné základní škole?
Hyperaktivita dětí je určitou odezvou na dění v současné společnosti a ony pouze svým způsobem reagují na to, jak fungují dospělí. V montessori vzdělávání se můžete dozvědět, jak moc je důležité prenatální období, porod, první týdny života, první rok, první 3 roky a do nástupu do školy se zformuje v podstatě celý člověk, kterého ve škole pak “prověřujeme”. V tom smyslu, jako když vyrobíte model auta, který pak zkoušíte, co vše dokáže. Tato informace (o důležitosti věku do 6 let) byla pro mne zásádní pro studium Montessori pedagogiky.
Dítě vyrůstá v “dospělé” společnosti tím lépe, jak moc je okolo něj výživná půda. A není asi překvapivé, že v našich “půdách“ je mnoho jedovatého. To ještě zatím nehovoříme o školní výuce, ta pak už jen čerpá z toho, do jaké půdy bylo semínko “zaseto”. A hry jsou oním léčivem. Na jednu stranu Montessori říká, že si předškolní dítě nepotřebuje hrát, ale neustále pracuje na svém rozvoji (byť hravě) a já teď ještě prohlašuji, že školní dítě zpočátku potřebuje hodně zažívat sociální pohybové hry v kolektivu dětí. Přeberte si to, jak chcete :-).

Co vlastně máte proti klasickému způsobu vyučování?
Škola potřebuje společnou hru, tvořivou atmosféru, vyprávění příběhů, pohyb mimo lavice, zažít pestrý školní život s různými projekty, výpravy do přírody, vodu, oheň, čerstvý vzduch, prsty dětí špinavé od hlíny, zapojení všech smyslů, radost v dětských očích i z drobných úspěchů…, nikoliv chození do školy, vysedávání v lavicích a memorování učiva, které mnohdy brzy zapomenou. Děti potřebují bezpečné prostředí, které jim však dává dostatek výzev k tomu, aby mohly chybovat, potýkat se mezi sebou a na základě konfliktních situací s lidmi poznávat své emoce, sebe a své silné i slabé stránky. To spíše než konflikty s učivem nebo učitelem. Učitel je spíše průvodcem jejich školním životem, který pro ně připravuje prostředí a atmosféru hodnou sebe-rozvoje. Tak jako u nás ve škole ;-). Ne nadarmo jsme si zvolili společné vzdělávání v intuitivní pedagogice.

MAFRA - Alexandr Satinský

MAFRA – Alexandr Satinský

Takže nejdůležitější ve vzdělávání je dle Vás způsob předání učiva.
Učivo stavěla do popředí hlavně stará škola. Alternativní škola stavěla do centra pozornosti dítě, ale přitom neskrývala, jak moc důležitý je učitel a jeho vzdělání. Škola budoucnosti bude, podle mého názoru, muset stavět na první místo učitele, vychovatele, zkrátka dospělého, který děti chtíc/nechtíc někam vede, ať už je to rodič, učitel, vychovatel, průvodce. Anebo na jeho místo postavit přímo starší studenty stejně jako ve Ščetininově škole, i když i tam dospělí udávají směr, kudy škola směřuje.
Důležité je pracovat se svým potenciálem a – přirozeně – chybovat. Člověk musí hodně chybovat, má-li dorůst do mistrovství. A v běžných školách se chyby zdůrazňují červeně, jako něco nepatřičného. Čím méně chyb ukážeš, tím jsi podal lepší výsledek. Proces nás nezajímá, jen výkon. Ale to je špatně. Právě cesta je důležitá, a to ta naše jedinečná – musíme jít vlastní a ne cestou někoho třeba i více zkušeného (dospělého).

Jaké máte plány do budoucna?
Nadále se věnovat poznávání a rozvoji sebe sama. A přes tento progres působit co nejlépe na ostatní. Velkou váhu v dnešní době přikládám pohybovým hrám s dětmi. A nejlépe ještě s celými rodinami, v doprovodu živé hudby – při hrách používáme balalajku. Proto bych se chtěl dále věnovat projektu Empower the Child Andreje Karimova i intuitivní pedagogice. A také se zdokonalovat v roli rodiče a být inspirací a dobrým průvodcem pro našeho dvouletého syna. V neposlední řadě i dobrým mužem pro svou ženu.

Zmiňujete syna – využíváte montessori pedagogiku i při jeho výchově? Máte pro něj už nyní (i když je maličký) naplánovanou studijní cestu?
Náš malý syn začal nyní chodit do montessori klubíku. Posledně když tam byl, tak do místnosti vběhl a zvolal na všechny něco v tom smyslu: “Tak jsem tady!” (- montessori prostředí miluje ticho). Pak seděl uprostřed elipsy, kde se při jiných příležitostech nachází model slunce (sedí se po okraji elipsy). Ale nestíhám se mu sám v této oblasti nějak sofistikovaně věnovat. Ona i oblast věku 0 – 3 je něco jiného než 3 – 6 nebo 6 – 12. Když byl miminko (tak do 1 roku), zpívali jsme mu různé vymyšlené písně a mluvili na něj. Teď zapojujeme hodně fyzického kontaktu a pohybu. Dělám to více intuitivně. Ale určitě mu neplánujeme nějakou studijní cestu. Třeba začneme školu montessori, možná jinak.

Ještě k Vaší profesi… Zažil jste někdy pocity tzv. vyhoření, kdy jste chtěl s učitelstvím skončit nadobro a věnovat se úplně jiným věcem?
Role učitele je určitě hodně náročná, jsou chvíle, kdy člověkem zmítají emoce. S tím právě pomůže vzdělávání se v intuitivní pedagogice. Ale u mne největší krize nastala, když jsem oficiálně stál mimo školství, i když do jeho myšlenek více pohroužen. Když jsem se chystal založit prvně rodinu, koupit pozemek atd. a najednou se všechny plány sesypaly jako domek z karet. Souviselo to tedy hlavně se mnou a tím, že jsem si měl řádně užít své emoce. A tehdy mi malé městečko ve Slezsku a okolí přišlo velmi těsné a potřeboval jsem do velkého světa. Odjel jsem do Prahy s tím, že chci najít práci v alternativním zařízení. Tím zařízením byla montessori školka a já se dostal k malým dětem a naskočil rovnou do kurzu montessori vzdělávání.  A i já se ocitl ve „školce života“ – málo zkušený jako ty malé děti. Ale o to více mě bavilo tento svět poznávat. Navíc jsem se zabýval projektem o absolventech na trhu práce, takže jsem na téma formálního vzdělávání mohl pohlížet velmi netradičně z obou stran – vstupu i výstupu. A tehdy vznikala projektová metodika, ze které čerpám dodnes.

– Mario Večerek se narodil v roce 1975 v Opavě
– Od svých studií na pedagogické fakultě se zabývá alternativním školstvím
– V letech 2004-2008 absolvoval pravidelné měsíční stáže na škole M. P. Ščetinina na Kavkaze
– Od r. 2009 začal v Praze studovat Montessori a intuitivní pedagogiku, na Slovensko jezdí za Andrejem Karimovem (Empower the Child).
– V témže roce zakládá osvětový cyklus besed a seminářů „Škola života“, který představuje témata výchovy a vzdělávání pohledy mnoha zajímavých hostů.
– 8 let působil v několika Montessori MŠ, v ZŠ Duhovka a navázal spolupráci s Institutem pro inovativní vzdělávání
– Od září 2016 je třídním učitelem na Základní škole Labyrint ve Lhotě u Opavy

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.