Reflex: Kulatý stůl o budoucnosti českého vzdělávání

Z časopisu Reflex 38/2017, napsala Veronika Bednářová

ZE LHOTY U Opavy přijela VERO­NIKA KOTŮLKOVÁ, spoluzaklada­telka a jednatelka ZŠ LABYRINT (školné 2500 Kč měsíčně), jež jako samostatná škola s podtitulem Smyslu piněspolu funguje ve Slezsku od letošního září. Z Hradce Králo­vé dorazil JAN SÝKORA, ředitel ZŠ HUČÁK (školné 3000 Kč), otevřené od loňska se zajímavou koncepcí Jenského plánu (alternativní peda­gogický směr, založený německým pro­fesorem Peterem Petersenem po 1. svě­tové válce; pozn. red.). EVA DITTRICH SANIGOVÁ je ředitelka a autorka koncepce už třetím školním rokem přepiněné ZŠ LIVINGSTON (školné 10 000 Kč) v Čakovicích na Praze 9, která nese podtitul Konečně škola, do jaké byste sami rádi chodili. Díky silné značce nechybí ani zástupce jedné ze SCIOŠKOL, úspěšné sítě nových vzdělávacích stánků, za­kládaných poslední dva roky vizio­nářem Ondřejem Štefflem. JAN TÁ­BORSKÝ je ředitelem SCIOŠKOLY v Praze 6 (školné 9800 Kč); začala fungovat 4. září 2017.

Za jediný rok stoupl počet sou­kromých základních škol o 25 procent, za poslední čtyři roky se zdvojnásobil. I když do nich chodí zatím jen dvě procenta českých dětí, dramatický nárůst soukro­mých škol v regionech trvá. Proč jste si školu založili vy?

Eva Dittrich, Praha 9: Chtěla jsem zkusit, jestli to půjde jinak. To, co se léta řeší v českém škol­ství, mi připadalo úpině nedůle­žité. Mým záměrem bylo dokázat, že změna je možná přímo v praxi. Nemáme přestávky, zvonění ani domácí úkoly: naše škola nesplňu­je žádný z klasických, tradičních a zvyklostních atributů základky. A přesto splňujeme normy, v současné době vstřícné. Po dvou letech můžu říct, že to jde i jinak. Což je fajn.

Co přesně znamená „jinak“?

Eva Dittrich: Něco vám ukážu. Moje maminka o víkendu vyklíze­la u dědy sklep a našla tam svoje sešity ze školního roku 1968-1969. Formy zápisu a záznamu výkladu jsou v něm stejné jako v sešitech dnešních; přitom jsou téměř 50 let staré. Dnes už přitom díky vědec­kým poznatkům víme, že frontál­ní výklad a zápisky s ním spojené jsou zastaralou formou učení, kte­rá příliš nefunguje. Jenže v sou­časných českých školách se to kvůli tradici jinak nedělá. U nás v Livingstonu využíváme moder­ní metody učení – a kromě jiného i sešity a učebnice. Máme jinak po­skládaný rozvrh a mimochodem se tam dají najít i úpině klasické obsahy.

Pojďme na venkov: proč si pro­movaná doktorka filologie po le­tech pedagogického působení na opavské vysoké škole založí základku? Zvlášť když pak na vy­soké dál učí?

Veronika Kotůlková, Opava: Po dvanácti letech působení na vy­soké škole jsem rok od roku inten­zívněji cítila, že studenti, kteří tam přicházejí, jsou mrtvé duše. Lidé, kteří vstoupí do posluchárny s no­týskem a tužkou a jsou připraveni si všechno zapsat, ale bez kritické­ho uvažování, bez vlastního názo­ru. Sice jsem do práce s vysokoško­láky vkládala energii, ale u velmi malého procenta měla pocit, že to má smysl. Zároveň mé vlastní děti nastoupily do první třídy a já vi­děla, zvlášť u starší dcery, jak se jí měsíc po měsíci vytrácí jiskra z oka, jak se vytrácí její přirozený zájem o vědění. Zašlo to tak dale­ko, že jsme si ji po třetí třídě vza­li s manželem do individuálního vzdělávání. Pak jsem si řekla, že má větší smysl měnit věci na základce, kde je větší šance děti utvářet, aby z nich vyrostli svobodní lidé s názo­rem. Nastoupila jsem u nás na seve­ru Moravy na státní základní školu, ale narazila na odpor vedení.

Jak ten odpor vypadal?

Veronika Kotůlková: Vedení školy se často odvolávalo na zřizo­vatele školy, kde bylo údajně třeba změny prosadit. Po téměř roce jed­nání s vedením města jsem si uvě­domila, že tudy cesta nevede. Od­bor školství nás několikrát vyzval, ať si založíme soukromou školu, že pro takovéhle „experimenty“ je soukromý sektor ten pravý. Nako­nec se sešlo sedm podobně smýšle­jících rodin; z těch se stali zaklada­telé a jednatelé ZŠ Labyrint.

Vy jste, pane Táborský, ředitelem jedné ze dvou nových pražských SCIOŠKOL, které začaly fungovat letos v září. Jak se profesionální kouč stane ředitelem školy?

Jan Táborský, Praha 6: Moje cesta do základky byla zajímavá a klikatá. Původně jsem studoval vzdělávání dospělých, pak se spe­cializoval na práci s dospělými fi­remními klienty. Teprve přes kou­čink a vlastní psychoterapeutický trénink jsem se začal vracet k zá­kladnímu školství, protože jsem si uvědomil, kolik traumat a balastu si my Češi ze školy neseme. Dospě­lý člověk pak stráví spoustu času tím, aby se ho zbavil.

Jednou jsem vás slyšela vyprávět o školní hře na zmrzlíka, to je, myslím, dobrý příklad.

Jan Táborský: Hra na zmrzlíka spočívá v tom, že se děti, ideálně už v první třídě, postaví v lavicích a na rychlost počítají matematické příklady, které jim od tabule za­dává paní učitelka. Kdo je spočítá rychle, může se posadit, kdo zbude, zůstane stát. Tak všichni vidí, kdo počítá pomaleji. Nejpomalejší je zmrzlík. Tohle jsem skutečně zažil na klasické základní škole před pár lety. Hra na zmrzlíka přitom nevy­buduje ani lásku k matematice, ani sebedůvěru. Naopak, zmrzlík má pak v dospělosti často strach stát před větší skupinou lidí a cokoli prezentovat.

Proč neinovujete svými meto­dami současné státní školy, proč zakládáte nové?

Jan Sýkora, Hradec Králové: Protože to téměř nejde a protože rodičů, kteří cítí selhávání systé­mu a hledají pomoc, je najednou hrozně moc. Když to přeženu, tak bych mohl mít v tuto chvíli školu nejen v Hradci, ale dalších pět po­boček Hučáku v celé ČR. Školu však musím v prvních pěti letech stabi­lizovat, teprve pak uvažovat o roz­šíření. Je mi sice téměř jedno, jaké jsou v tuto chvíli pro soukromé školy podmínky, rád se jim podří­dím, ale byl bych rád, aby zůstaly stejné, aby to zase za dva roky ne­bylo úplně jinak.

Eva Dittrich: Veřejnou ško­lu jsem se měnit nepokoušela, asi bych neuspěla. Ale i mně už teď chodí ročně několik nabídek na pobočky od silných finančních partnerů. Jednou k tomu možná v Livingstonu dospějeme, nemám ale v tuto chvíli dost kvalitních učitelů.

Veronika Kotůlková: Kdybych měla možnost to, co dělám, reali­zovat na půdě státní školy, okamži­tě měním. Mě stigma soukromé školy zatěžuje, kdyby se mi po­dařilo zreformovat nějakou školu v okolí, což jsem zkoušela, milerá­da to udělám. Ale nejde to, je vel­mi těžké se tam dostat. Proto se nás sedm zakladatelů Labyrintu muselo rozhodnout, jestli koupí­me budovu: každá rodina si půjčila od příbuzných i od státu, rozpo­čítali jsme cenu školy, vydělili ji sedmi a od té doby jedeme každý na sedminu.

Vy jste, pane Sýkoro, taky je­den z jednatelů letos vzniklé Asociace malých inovativních škol, situaci v regionech proto znáte výborně. Ve vaší králové­hradecké škole Hučák jste minu­lý týden promítali nový, hodně diskutovaný dokument Ondřeje Kanfi Finský sen o tom, jak vy­padá státní školství ve Finsku. Soukromé školy tam téměř nee­xistují, přitom se tam vůbec ne­známkuje až do střední školy -a díky tomuto systému se už teď mluví o finském hospodářském zázraku. Proč státní školství u nás nevypadá jako ve Finsku?

Jan Sýkora: To je hrozně těžká otázka. Téměř třicet let po sameto­vé revoluci produkují pedagogické fakulty, vázáné akreditační komisí, absolventy, kteří by nejspíš ve Fin­sku nebo v dalších zemích, o nichž mluvíme jako o vzoru, neobstáli. Dále tu máme velkou rigiditu rodi­čů, kteří chtějí sešity, známkování a ostatní atributy zastaralého škol­ního systému, což je dáno letitou českou tradicí. Máme tady velikou svázanost ředitelů s lokální politi­kou, která školám často znemož­ňuje prosazovat inovativní cesty. A pak tu máme obrovskou fluktuaci ministrů školství.

Jak přesně vypadá provázanost s lokální politikou?

Jan Sýkora: Je to vždycky stej­ný princip. Ředitele jmenuje zři­zovatel školy, tedy většinou obec. Tím pádem starosta má nad školou obrovskou moc. Chce být za dal­ší čtyři roky zvolen, a tak nechce, aby ředitel školy nějakou změnou naštval lidi. A každá změna á la „respektující přístup k dítěti“ sa­mozřejmě vyvolá v obci reakci. „Kurňa a podle čeho já budu dávat svýmu Pepíkovi Kinder vajíčko? Přece za jedničku vajíčko, za dvoj­ku milku a za trojku nic!“ Vždyť proti tomu, co historicky funguje, nikdo nebude brblat. Navíc chy­bí jasná vize, jak by mělo vypadat české moderní vzdělávání. Tak jsou ředitelé tlačeni zase zpátky do nynějšího stavu – musejí zůstá­vat rigidní. Statisticky se ministr školství od roku 1989 mění každých pat­náct měsíců. Jak chcete při ta­kové fluktuaci vymyslet jasnou vizi moderního vzdělávacího systému?

Jan Sýkora: V současné době si přejeme jen to, aby už minis­terstvo nic nového nevymýšlelo. Radši. Což je smutný stav. Potřebu­jeme obrovskou změnu a zároveň se všichni jakékoli změny, kterou ministerstvo vymyslí, bojíme. Pro­tože každá změna je k horšímu, nedotažená do konce. Ty současné mantinely a rámce, které máme v České republice vytvořeny, nám i státním základkám umožňují inovativnost, což je skvělé. Zároveň ale v blízké budoucnosti reálně hrozí návrat k osnovám, ke stabili­zaci retroškolství.

Jaký typ rodičů vám svěřuje svo­je děti? Jací jsou lidé, kteří platí za něco, na co mají svaté právo zdarma?

Veronika Kotůlková: Zamýšle­la jsem se nad tím ve vlaku, když jsem sem jela, ta otázka je nasna­dě. U nás rozhodně rodiče nepa­tří k sociálně vyšším vrstvám, jsou mezi nimi i dělnické profe­se, spektrum povolání je hodně široké. Často se říká, že soukro­má škola je pro rodiče bohaté, ale v našem případě to vůbec není pravda. Myslím, že naši rodiče mají společné to, že jsou pro ně je­jich děti důležité a že jsou pro ně ochotni něco obětovat, ať už čas, nebo peníze.

Eva Dittrich: Ani v Praze se nedá říct, že klient školy rovná se bohatý člověk. Školné často pla­tí i prarodiče, rodiny se skládají. Naši rodiče jsou lidé, kteří vzdělání chápou jako důležitou součást ži­vota, chtějí investovat tuhle část­ku do dětí, a ne třeba do dovolené. Naše školné je poměrně vysoké, ale zatím jsem nezažila přístup rodi­čů: „Já si vás platím, tak mě budete poslouchat!“ Spíš se mi zdá, že jsou u nás lidé, kteří nechtějí být přes svoje děti v područí náhodné paní učitelky, už mají dost státních škol jako instituce.

Jan Táborský: I naši rodiče jsou často lidé, kteří se musejí a chtě­jí uskrovnit v jiných věcech, aby mohli zaplatit školné. Pronájem budovy na Praze 6 je vysoký, a tak je bohužel výše školného u nás ze všech Scioškol nejvyšší. Právě kvůli existenci vašich škol se „rozevírají nůžky“ už od základky. Vytváříte placením školného další bariéru, tentokrát už od šesti let věku dětí…

Jan Sýkora: Ale to není námi. My jsme jen důsledek toho, že ve státním školství rodiče nena­lézají smysluplnost a hledají ji jinde. Nůžky se v Česku rozevřely už dávno: léta existují výběrová víceletá gymnázia, speciální ško­ly, školy pro specificky zaměřené děti, v běžných základních školách vznikají třídy pro mimořádně na­dané děti… Společnost je bohužel hluboce segregovaná historicky, což považuju za jedno z největších rizik naší země. Že se lidi neučí žít spolu, ale existují v oddělených so­ciálních bublinách.

Nejsou však vaše školy právě ta­kovými sociálními bublinami? Cítíte averzi skrytou mezi ško­lami vašimi a státními? Jak se k vám státní školy stavějí?

Jan Táborský: Jen v minulém roce se do ScioŠkol přišlo podívat ke stovce učitelů a ředitelů stát­ních škol i desítky studentů peda­gogických fakult.

Veronika Kotůlková: My jsme pro spoustu lidí i kolegů obrov­ským trnem v oku. Lidé na severu Moravy skousli soukromou střed­ní školu, ale soukromá základka, to už je silné kafe. Diví se, proč by měli lidi připlácet za něco, co dává stát všem zdarma. Berou to jako rozmar skupiny rodičů, kteří už nevědí, co by. A své děti rozmaz­lují. I my se snažíme být otevření, ale za ten rok, co jsme v provozu, jsme bohužel měli minimum ná­vštěv z okolních škol, minimum kolegů pedagogů ze státních veřejných škol se za námi přijelo po­dívat. Když mě potkají ve městě, zeptají se, to ano. Zajímá je, jak to děláme, jak s dětmi pracujeme. Ale podívat se nepřijedou.

Co je za tím? Strach, neznalost?

Jan Sýkora: Na začátku je jistě strach, který se schovává za to, že soukromé školy ekonomicky ohro­zí stát. Myslím ale, že klasičtí uči­telé zápasí i s vnitřním strachem: co když se ukáže, že celá ta léta učím špatně?

Eva Dittrich: Ze strany státních škol cítím nejen obavy, ale i zvě­davost. Nevědí, co si myslet. Naše škola je velmi otevřená v tom, co se nám povedlo, co ne, svoje know-how posíláme dál, píšeme o něm na webu, máme videa. A když se k nám do Livingstonu lidé ze stát­ních škol přijdou podívat a jsou tam s námi, odcházejí v úpině ji­ném stavu mysli. Evidentně je to ale hlubší strach ze změny – všichni víme, že něco měnit v rámci státního systému je těžké.

Jan Táborský: Mám jednu zají­mavou, velmi aktuální zkušenost: hned během prvních dní teď, v zá­ří, nás ve ScioŠkole začala kontaktovat další vina rodičů prvňáčků, ale i starších dětí. Děti se do stát­ní školy těší první druhý den, ale hned další den už tam jít nechtějí, protože nikdo nerespektuje jejich zájmy, musejí dělat nesmyslné věci, na které nejsou zvyklé, necítí se tam dobře. Rodiče si to uvědo­mují a snaží se, aby děti přestoupi­ly k nám dodatečně v září. Mají tu možnost.

Dobře, ale nejsou ty děti prostě jenom rozmazlené, jak často slý­cháme?

Eva Dittrich: Svět se mění a my naše děti jednoduše nemůžeme připravovat stejně jako před pade­sáti lety. To je podle mého hlavní důvod, proč rodiče začínají víc vní­mat nesmyslnost školního drilu -vidí, jak se mění svět kolem nás a jak na to školy už léta reagují jen defenzívou, zákazy. Současné děti zároveň postrádají smysl chození do školy, nemají žádnou zajímavou motivaci.

Jak vaše školy přistupují k mo­derním technologiím? Máte mo­bily a tablety ve škole zakázané, nebo je používáte?

Eva Dittrich: Zakazovat, to je, jako kdyby kdysi dávno někdo pro­testoval proti používání traktoru nebo tužky. Ve chvíli, kdy se dítě učí psát a počítat, je nesmyslné dě­lat z technologií něco zakázaného. Naopak je třeba naučit ho nakládat s nimi jako s dalším, i když nikoli s jediným, z pracovních nástrojů.

Veronika Kotůlková: Moder­ní technologie přesně poukazují na limity současného školství. Protože encyklopedické znalosti si děti najdou dvěma kliky na Wi­kipedii nebo Googlu. Ale ve chví­li, kdy jim učitel nabízí: „Pojďte, naučíme se diskutovat, jak spolu vycházet, jak pracovat s textem, jak na vás útočí reklama.“ Jde o lidský faktor, tohle jim techno­logie nenabídnou. Ve škole máme pravidla na používání mobilů, tabletů, hodně řešíme a diskutu­jeme, jak je to s fotografováním a nahráváním spolužáků, že s tím ten člověk, který je snímán, musí souhlasit.

Používáte mobily při výuce?

Veronika Kotůlková: Učím cizí jazyky a je pro mě pochopitelné, že si děti hledají slovíčka na mobilu. Paradoxně s mobily jsme narazili u některých rodičů, kteří očekáva­li, že jsme škola, a naší povinnos­tí je tudíž je zakázat. I s dalšími věcmi si rodiče nevědí doma rady a nechávají jejich řešení na škole. Nedávno třeba přišel požadavek, abychom udělali seznam počíta­čových her, které jsou didaktické a jaké už didaktické nejsou. Ty by podle rodičů měly být zakázané. A já se ptala: „Jaké je ale kritérium pro didaktickou hru? Je Minecraft didaktická hra, nebo ne? Kde je hranice?“ Je důležité o tomhle dis­kutovat.

Říká se, že alternativní školy jsou pro každého žáka, ale ne pro každého rodiče. Nejsou současní rodiče až moc nároční?

Jan Táborský: Ve ScioŠkolách to funguje tak, že součástí zápi­su a vstupu dítěte do školy je i po­hovor s oběma rodiči. Bavíme se o principech školy a vyjasňujeme si přesně očekávání, už máme i okruhy, u nichž víme, kde jsou třecí plochy. Tam se ptáme, když si představíte tuhle situaci – je pro vás přijatelné, že dítě bude číst později, že mu dáme čas a prostor, aby postupovalo v souladu se svým rozvojem, a nebudeme ho nutit k věcem, na které ještě není zralé? Některým rodičům to nevyhovuje, což je naprosto v pořádku, jiní hle­dají přesně tento přístup.

Jan Sýkora: Pracujeme hodně se strachy a obavami. S obavami uči­telů, jestli učí správně. S obavami rodičů, jestli zvolili správnou ces­tu, jestli naše škola není pro jejich dítě slepá ulička. Jdou na trh s kůží svých dětí, to je hodně citlivá věc. Z důvodů, o nichž jsme se už bavi­li, se ale celková koncepce státní­ho školství za posledních třicet let téměř nikam neposunula a je tu najednou obrovská díra, kterou je třeba zalepit.

Chceme toho hodně: aby se s dětmi ve škole zacházelo slušně, aby tam chodily rády, neztrácely čas nesmyslnými úkoly, uměly cizí jazyky, měly sebevědomí a odvahu se pro­sazovat. Ale zároveň se obává­me, že svoboda na základkách ve smyslu žádné domácí úkoly nebo neznámkování až do páté třídy jim neumožní, aby pak udělaly maturitu a šly v kamen­ném vzdělávacím žebříčku dál. Je tu obava, že když už jednou naskočím na alternativní cestu, musím už na ní zůstat. Přitom „finská cesta“ přináší úctyhod­né mezinárodní výsledky v tes­tování. Jak to tedy je?

Veronika Kotůlková: To jsou přesně ty strachy, které doprová­zejí nejenom rodiče našich žáků, ale i nás samotné. I sama, u vlast­ních dětí, si občas říkám: Dosta­nou se pak na klasickou školu? Celkem brzy mě to ale přejde, pro­tože dostat se na vysokou dneska znamená, jak dobře vyplnit test. A to se člověk naučí během měsí­ce. Nejde už tolik o základ ency­klopedických znalostí, které se musíte učit léta. Dohnat znalosti na test zabere krátké časové ob­dobí.

Eva Dittrich: Pokud ten skoro dospělý člověk je schopen se učit a ví, jak se učit efektivně, umí hos­podařit s časem, je to zralá osob­nost, je to víc, než když žák od prv­ní do deváté jen dobře piní sešity, jako tady vidíme ty z let 1968-1969. Na vysokou se nakonec asi dosta­nou oba, dříč i náš student, ale já žákům z alternativních škol dá­vám větší šanci, že si dobře zvolí obor, že tu školu dokončí a budou dospěleji žít ve společnosti a v ro­dině. Sociální rozvoj, emoční inte­ligence a osobnostní rozvoj dohnat nejdou, zatímco doučit se pár fak­tických znalostí není problém. To ale ukáže až čas, ani jedna z vašich škol zatím absolventy nemá.

Eva Dittrich: Já si ale nemys­lím, že by objem znalostí, který dětem poskytujeme, byl nižší. Pouze je jinak uspořádán, přichází v jiném časovém období, v jiné in­tenzitě, s ohledem na každé dítě. Status quo, že když se něco ve ško­le probere, tak to dítě umí, je zcela chybný.

Čím to, že tak málo absolven­tů pedagogických škol chce jít v současné době skutečně učit?

Jan Sýkora: České pedagogické školy vzdělávají spíše matikáře, fyzikáře než pedagoga. Ve Finsku všichni studují tři roky na to, aby byli pedagogové, pak jdou do pra­xe a pak se, až po praxi, speciali­zují na určitý obor. U nás se často absolventi bytostně cítí jako ma­tematici, nikoli jako učitelé, jde jim víc o obor než o děti – já to ne­vykládám vám, děti, ale jde mi o moudrost světa. Ovšem pedago­gové na naší škole jsou vynikají­cí, úžasní a kooperativní. Osvěd­čují se nám lidé, kteří rádi pracují s dětmi i ve volném čase, skautští vedoucí… Mají kvalifikaci a ještě v sobě nemají zabitou lásku k dě­tem.

ScioŠkoly řeší svoje učitele ještě více pankáčsky – prostě přijímají i ty, kteří nemají nutně pedago­gické vzdělání, ale jsou to zají­mavé osobnosti, pro děti inspi­rativní… Není to ale tak trochu nelegální?

Jan Táborský: Nelegální to není, ale rigidita systému je velká a pravidla nesmyslná. To je, jako bychom řekli, že ředitelem nemocnice může být jenom chirurg, který ale musí zároveň vedle vedení nemocnice i dvacet hodin týdně operovat. Průvodci v naší Scio­Škole musejí mít především vztah k dětem, hlásí se nám lidé s nej­různějším, často velmi zajímavým vzděláním, taky často skautští ve­doucí či lidé, kteří žili nebo studo­vali v zahraničí a mají zkušenosti s prací s dětmi. A někteří mají i pe­dagogické vzdělání.

Takže výtka, že soukromé školy „skupují“ kvalitní pedagogy, je neopodstatněná?

Eva Dittrich: Je to spíš naopak: Osmdesát procent lidí, kteří by ne­měli možnost pracovat u nás nebo v obdobné soukromé škole, by v obo­ru nebyla, ale hledala by smyslu­plnou práci někde úplně jinde, čas­to v komerčním sektoru.

Veronika Kotůlková: Stěžejní je, aby učitel dovedl přenést na žáky pohodu a byl sám zaujatý tím, co učí. Já učím cizí jazyky a kolegové se mě ptají, proč to děti tak baví. Prostě tam jdu s chutí, vykládám jim, kde jsem byla, kde všude cesto­vala, děti na to slyší, na to opravdu nepotřebujeme žádnou speciální metodiku. Jde o to, aby učitelé děti zaujali, inspirovali.

Shodně všichni tvrdíte, že platy učitelů nejsou rozhodující. Proč tedy nikdo nechce učit?

Jan Sýkora: Když pojedu v těch nejhorších klišé a stereotypech, tak kdo se stane učitelkou? Holčič­ka, která byla jedničkářka, posluš­ná, na základní škole se jí líbilo, její spolužáci „hajzlíci“, obtížně kompatibilní se systémem, jsou dnes podnikatelé či ve vězení… Tak náš nepružný školský systém replikuje sám sebe, na pedago­gických fakultách jsou lidé, kteří často nemají praktické zkušenos­ti. A kreativní lidé odcházejí do jiných profesí. Ale znovu opa­kuji, nedá se to takhle generali­zovat.

Jan Táborský: Problém celého sektoru je strnulost, hlavní příči­na frustrace. Ne platy, ale atmo­sféra ve školství, atmosféra lpění na minulosti a na dávno překo­vaných hodnotách a schématech. Komu by se do toho chtělo? Proto si ve ScioŠkolách i v dalších sou­kromých školách můžeme prů­vodce vybírat, proto se nám hlá­sí tolik zájemců: protože vědí, že u nás je nic podobného nečeká. Nárůst počtu soukromých škol byl loni a letos tak velký, že se ho ministerstvo školství rozhodlo zastavit. Proč, podle vás, minis­terstvo rozvolnění systému po­tlačuje, místo aby jej vítalo?

Jan Sýkora: Co se teď děje na MŠMT, nejspíš oslabí touhu lidí vrhat se do nových vzdělávacích projektů. Jsou to přitom lidi, kte­ří nechtějí bořit, ale stavět. Mají jasný koncept, jsou pedagogicky vzdělaní. A když je ministerstvo školství naštve, což teď nastalo ve velké míře, ti lidé prostě zmizí. Mají spoustu možností, najmou je jakékoli firmy, HR, agentury, jsou to lidé schopní komunikace, stra­tegického myšlení a plánování. Když o ně školství přijde, protože se jim házejí nelegitimní a nelegální klacky pod nohy, zmizí na­vždy. Celá změna, nastartovaná aspoň zdola, když už nepřichází shora, se zpomalí. Že teď minis­terstvo zamítlo dvacet žadatelů, neznamená, že bylo poškozeno těchto konkrétních dvacet inici­ativ, ale už v dalším roce těch žá­dostí třeba nebude tolik, protože si lidé řeknou: „To je takové peklo, že do toho radši nepůjdu“. Školství se teď může zmrazit na dalších pět let. Přitom je ten trend neza­držitelný. Právě rodiče vidí v jas­ných konturách, že státní systém selhává.

Jak byste chtěli, aby mapa české­ho základního vzdělávání vypa­dala za deset let?

Jan Sýkora: Když jsem cestoval po Finsku, dívali se na mě jako na blázna. „Jaké soukromé ško­ly?“ ptali se. Když tam máte kon­cept moderní školy a obhájíte jej, dostanete okamžitě plnou státní podporu. Školy jsou tam tak dob­ré, že každý Fin posílá svoje děti prostě do spádové základky a nic neřeší. Kdyby ta moje královéhra­decká škola mohla být součástí státního systému, milerád ji tam vrátím. Najednou nebude potřeba soukromých škol, které naplňu­jí potřeby rodičů – já za to budu vděčný a hrozně spokojený.

Veronika Kotůlková: Pokud za deset let bude pestrá škála škol, ze kterých bude možné vybírat, tak se i já s Labyrintem velmi ráda zařadím do sítě veřejných škol. Vést soukromou školu je, alespoň pro mě, obrovská zátěž. Nejraději bych tam měla nějakého manaže­ra, jenž všechny tabulky vyplní. Já pak budu pracovat s dětmi a mít jistotu, že se požadavky ze strany ministerstva nebudou měnit co dva roky. Takže za deset let je moje představa školy bez školného a taky v systému, ne mimo něj.

Jan Táborský: Určitě bych byl rád, aby veřejné školy fungovaly ji­nak než podle 200 let starého sy­stému. Myslím si ale, že prostor pro alternativy nezmizí nikdy. Vždyc­ky bude v české společnosti skupi­na rodičů, kteří chtějí pro své dítě ještě trošku jiné vzdělání, než se běžně nabízí. Snad už ale nebude­me muset suplovat ten vzdělanost­ní fundament, zdravý, rovnocenný přístup k dětem, ten základ, který suplujeme teď. A já budu dál rád hledat další cesty, něco jiného, za­jímavého.

Eva Dittrich: České školství je kolos, jenž se valí dávno určeným směrem a v němž se většina aktérů bojí riskovat. Měla jsem sama vizi, jak by měla škola 21. století vypadat, a jsem moc ráda, že se ji daří naplňovat, ale ráda se zapojím do systému dalších škol. Budu ráda, když bu­deme za deset let mluvit o tom, že jedna škola je výborná na jazyky, druhá má skvělou dru­žinu, třetí je úžasná na dílny – a všechny jsou dobré, ale pozor, každá jiným způsobem. Nepře­ju si, aby každá škola v republice byla jako ta naše, různorodost je důležitá – když bude, pak už nebu­de třeba, aby vznikaly soukromé školy.

Ale co když se zase nezmění vů­bec nic? Nevidíte celou situaci moc optimisticky?

Jan Sýkora: Jinak bychom tu práci nemohli dělat. V Česku se hodně řeší marginálie. Místo toho, aby se řešil vztah učitelů a dětí, smysl vzdělávání, abychom vědě­li, co a proč přesně chceme dětem říct… To jsou těžké otázky, které se řeší hůř, než jestli máme mo­derní tabule, nový nábytek nebo vymalovanou chodbu. O těchhle důležitých věcech kdyby diskuto­val celý učitelský sbor v čele s ře­ditelem-manažerem, jenž dovede věci posunovat a svoje lidi inspiru­je k tomu, aby se vzájemně slyšeli a hledali odpovědi, tak to mi úplně stačí. Jenže na to by se test s od­povědmi za A) za B) za C) těžko vy­mýšlel.

 

 

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.