Proč jsem se rozhodl zůstat dítětem?

Dnes jsme se milovali před dětmi. Neustále přicházely do pokoje nám něco ukazovat. Obrázky, co namalovaly. Byli jsme na nich všichni společně i s našimi jmény napsanými bez samohlásek. Nebo dárkové balíčky s kameny a okvětními lístky, které pro nás zabalily. Nebo nám ta menší přišla oznámit, že se jde vyčůrat. A pak se zase objevila s tím, že v záchodě plave maminčino hovno. Ale nebylo to hovno, záchodová mísa je jen staře oprýskaná, a tak je na dně černá. Každý musí někdy poprvé v životě potkat starý záchod a každý si v tom oka mžiku musí černotu míst, o nichž se nikdy nemluví, vyložit v rámci svých tříletých zkušeností. Vždycky, když se dveře otevřely, jsme přestali, ale ne tak úplně, nejspíš si rozumíme.

Napsal Jan Kršňák

Dětem nevadí, když vidí deku a objímající se dospělé. Cítí lásku vznášející se pokojem. Nejspíš jsou jí neodolatelně přitahovány, a tak klidně vejdou rovnou do mraku z něžností, řeknou, co mají zrovna na srdci a spokojeně si odejdou pryč. Po čtvrté návštěvě už za sebou ohleduplně zavíraly dveře, aniž bych jim to musel připomínat. Ty dveře jsme chtěli mít zavřené kvůli sobě, ne kvůli nim. Děti cítí, že láska je super. Chápou, že láska je život, když mu v rozkvětu nic nebrání. Navíc jim ještě nikdo nikdy neřekl, že láska by se měla skrývat. Nikdo s nimi o tom ještě nemluvil, my ne a babičky už vůbec ne. Tedy asi úplně nerozumí, co se před nimi odehrává, neví, že se zrovna milujeme. Děti jsou zvyklé nevědět, děje se jim to pořád. Snad právě proto ví, že se právě milujeme a mají z toho radost.

Ale proč jsme my dva chtěli mít zavřené ty dveře? Proč se cítíme nesví, když se milujeme? Odkud se bere pocit, že dělám něco, co by nemělo být viděno, přestože zároveň cítím, že všechno, ale opravdu úplně všechno, je zrovna teď v tom nejhebčím pořádku? Odkud se vynořuje ten strach být viděn, být přistižen? Kde pramení stud? A proč si kolem sebe dobrovolně stavíme hradby? Kdy jsme se naučili skrývat život? Proč jsme se rozhodli nevěnovat se jeho květům klidně i přes den? V kolika letech jsme se naučili něco si zakazovat? Vzpomínáte si, kdy se vám to stalo poprvé? Ten oka mžik, kdy jste si sami řekli, že tohle se nesmí nebo nedělá a zastavili jste se. O co šlo? Taky jste se pak cítili dospělejší?

bez nazvu 14

Jenže já chci sníst hrušku, co mi z ruky vypadla na špinavou zem. Chci projít kaluží a dupat vší silou a cákat při tom na všechny strany. Chci mít odvahu zpívat na celou tramvaj. Chci mít chuť pomalovat bílou zeď barevnýma fixama a chci vylepšit i novou sedačku. Chci chodit po městě zabahněný nebo s obličejem od čokolády od ucha k uchu a s balónkem. Chci napatlat na psa celé balení pěny na holení, aby mu venku nebyla zima, protože už je starý a pelichá, takže mu je venku určitě zima. Chci se dokázat otáčet na neotáčící židli kolem dokola, zatímco s otevřenou pusou rozkousávám sousto večeře, chci, aby mě to vůbec napadlo a chci jíst klidně rukama a nemít už předem ten nepříjemný pocit upatlaných prstů. Chci ochutnávat a nevědět, jak se to jídlo jmenuje. Chci porušovat zákazy. Chci překvapovat sám sebe a říkat hele, koukej, co dělám! Chci nevnímat čas a chci snít i ve dne. Chci vídat skřítky, víly a těšit se, že se jednou setkám s drakem a on mě vezme na záda a poletíme spolu na projížďku po celém nebi až do nekonečna. Chci být nepředvídatelný. Když říkám, že chci, tak tím myslím, že už to dělám, samozřejmě, jinak bych o tom teď nemohl psát.

A ani bych nevěděl, že nevím, co mám říkat dětem o dnešním světě. Že nevím, co jim mám z pozice dospělého člověka, kterým prý jsem, ukazovat nebo vysvětlovat. Žijeme v nepředvídatelném světě. Říká se, že velcí mají učit malé. Jenže výchova či vzdělávání se mi jeví jako skrznaskrz promyšlený a soustavný boj s dětskou nevědomostí. Je to vyhlazování otevřenosti, naivity, fantazie, přirozenosti a spontánnosti. Je to vyhlazování ve smyslu genocidy, nejde při něm o hlazení, ale o spalování. Jako rodiče nebo učitelé bychom to měli brát vážně. Jde totiž o budoucnost našich dětí. Pokud se nám nepodaří děti včas spálit, nezapadnou hladce do naší společnosti vyhořelých duší.

Zhruba před tři sta lety jsme v Evropě a Severní Americe rozjeli hru na rozum, hru na vědění, hru člověk-rozumí-celému-světu-a-má-nad-ním-moc. Téhle hře učíme naše děti, kvůli ní máme tendence je vychovávat a učit. Ta hra spočívá v tom, že víme, protože máme vědět, i když ve skutečnosti spíš nevíme.  Jde o pofidérní hru. Celá se odehrává v postavení mimo Hru a všechna její pravidla vznikla zcela náhodou, a tak je potřeba je neustále měnit, optimalizovat, komplikovat a zašmodrchávat, takže se podle nich vůbec nedá orientovat, ani se o ně nelze nijak opřít. Odborně se těm pravidlům říká kontingentní. Odborníci jsou hráči hry na slovo vzatí. Jsou to ti, co si zakázali hrát, a tak si nikdy nemohou přiznat, že si celý život jen hrají s vlastním nevěděním o vědění. Není ani určeno, jak se stát vítězem té naší hry, a tak se během ní jako její hráči vnitřně připravujeme na to, že vítězem se nikdy nestaneme, že od začátku hry budeme ti porážení a na samém konci hry, logicky, těmi poraženými.

V rámci hry se říká, že vyhraje ten, kdo ví. Vzpomínáte, jak jste začali chtít vyhrávat? Vzpomínáte si, jak jste si zakázali nevědět? To byl ten bod, kdy jste vstoupili do hry. Zachtělo se vám kontrolovat a začali jste vědět a předvídat. Stojí mě docela dost úsilí předstírat, že vím, co mám jako rodič nebo učitel dělat a říkat. Většinou to nevím a improvizuji. Skoro neustále improvizuji. Dětem to nevadí. Cítí, že jsem v ten moment autentický a to jim stačí.

Nejistá doba je jméno našich časů. Tušíme, že to brzo praskne. Něco, těžko říci přesně, co konkrétně, nejspíš tak nějak všechno. A ta hra skončí. Ta hra na všemocnost rozumu. Praskne, že člověk nemá svůj svět pod kontrolou, že ve skutečnosti nic neví, protože je to jenom člověk. A až to praskne, protože tentokrát to bude vážně rána veliká jako celá Afrika, ukáže se, že i tzv. dospělý člověk je vlastně pořád dítě. Teprve nováček. Čerstvá duše, co neustále objevuje nové. Hrající si dítě. Člověk je celý život hrajícím si dítětem. Žijeme své životy nepředvídatelně, nevědomě, všechno je jen pokus a poznání.

bez nazvu 13

Takže, jestliže nic nevíme, co máme teda učit vlastní děti? Jak se máme před nimi chovat? Máme jim ukazovat sebe sama, přiznávat, že úplně nevíme a ukazovat jim, že i přesto, že vlastně netušíme, stojíme pevně na vlastních nohách, protože člověk v tom umí chodit nezávisle na tom, zda-li ví nebo neví. Každý jsme se kdysi naučili chodit sami a pořád se to ještě učíme, ono kdysi nikdy neskončilo… Máme je pouštět do míst, kde se milujeme a máme jim dovolit vymalovat každou ze zdí, která si o to říká, těmi nejpestrobarevnějšími barvami. Každý umí malovat, šmouhy a cákance jsou ve vesmíru dovoleny, podívejte se na Saturn, jak je flekatý. Máme je pouštět do školy, aby se tam naučily řádně opisovat jeden od druhého, neboť ve společnosti, jež věří na moc písma, se opisování tvoří socializace. Máme je nechat, aby se bavily mezi sebou. O tom, jak ten svět asi funguje a co by šlo podniknout s tím, že moc nefunguje. Třeba na rozdíl od nás na něco přijdou. A máme je pouštět ven, kde jim máme výslovně dovolit porušovat všechny zákazy dospělých. Úplně všechny. Jen tak se my sami, zodpovědní, lehce uspalí a hebce vyhořelí dospělí, můžeme odnaučit našemu zákaznictví a vzpomenout si, že člověk byl stvořen, aby povoloval. Ano, je to nebezpečné. Život je nebezpečný, pokaždé končí smrtí. A ještě máme svoje děti, za každou cenu, nechat si hrát na cokoli chtějí.

Protože život je jedno velké zahrávání si. Především s nepředvídatelným osudem, s láskou, s přibližováním se, poznáváním, krásou a hebkostí. A ještě také s hranicemi, s mantinely, s horizontem. Proto se ostatně zdá rozumné, že existuje ta naše hra na rozum a kontrolu. Protože zpoza horizontů nikdy nepřestávají vát nejsilnější větry, a tedy se zdá logické se proti nim bránit, ochraňovat se a zazdívat. Jenže zpoza horizontu připlouvá život. Za horizontem té pofiderní hry, žijí Hry, v nichž nejde o vítěze a poražené. Nic takového, stejně jako třeba auty nebo fauly, se v těch Hrách neřeší. Za horizont patří i jedna mnohem starší Hra než nějakých tři sta let, kdy společensky předstíráme být rozumnými bytostmi. Pochází z doby, kdy ještě neběžel ani čas. Je to Hra starší než Země a snad i starší než Slunce. Je stará tak jako Všehomíra, tahle Hra na sebe sama. Člověk je starší než Země, to ví každé dítě.

Tuhle Hru přicházíme hrát, když se rodíme do života. Každý z nás má v té Hře své místo, svá pravidla, svou úlohu. Úplně každý. I kdyby oceány pohltily všechny pobřežní civilizace, i kdyby metan s oxidem uhličitým ohřáli atmosféru s biosférou k nežití, i kdyby poslední ze všech moderních ústav a konstitucí slétla z paluby Archy a rozpustila se ve slaných vlnách potopy, i tehdy by Hra na sebe sama pokračovala a my všichni bychom v ní účinkovali.

Děti tuto Hru hrají živě a přirozeně, dokud (v našich podmínkách) neodkoukají, že je to nevhodné, že hrát na sebe sama se nedoporučuje, že prakticky nikdo kolem nich takovou Hru už nehraje. Netuší, že i jejich rodiče se museli odnaučit hrát Hru, co je životem samým. A že se to odnaučili tak dobře, že na ni docela zapomněli. A že si místo ní dosadili hry na lásku s podmínkami, hry na rozumné připomínky a další pofidérní hry na zákazy a bezmoc.

Takže nejlepší na světě je být dítětem. Moji rodiče ostatně ještě žijí, takže si ani nemusím nic nalhávat, když odsouvám své dospětí. Je to nejlepší, protože pak člověk sám sebe může zásobovat svou vlastní nepředvídatelností. Může se nechat fascinovat svým nevěděním, netušením a obdivovat, jak se pouští do nových dobrodružství. Může se radovat z překračování horizontů i ze sebe sama. Může si hrát s ostatními dětmi a být jedním z nich, může vést na veřejnosti divné, nerozumné řeči a pohoupat se na houpačce, když jde kolem hřiště. A může se klidně milovat za přítomnosti dětí a s lehkostí bytí zařizovat přežití druhu uvnitř společnosti, která se rozhodla spáchat sebevraždu. Jenom děti mohou ignorovat čas ve jménu Hry a jenom děti mají dovoleno snít i přes den. Jenom děti se stávají rodiči a jenom děti mohou jiné děti naučit, jak to doopravdy chodí.

Měli bychom se od dětí učit bezpodmínečné lásce, nepředvídatelnosti a touze hrát si se životem.

Bez názvu 11Dalšího povídání o příbězích zpoza horizontů se můžete zúčastnit na přednášce Emila Páleše Smysl života, integrace vědomí a biografický osud, kterou náš institut pořádá dne 18. května. Více informací naleznete na našich stránkách.

 

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.