Pojďme to našim dětem udělat taky…

Všichni jsme chodili do školy. Podle mě to vůbec nemá ty výsledky, které si společnost, jež nám to umožnila, slibovala. Ledaže by plánovaným výsledkem měla být všeobecná zmatenost, ztracenost, bezmocnost a nesmyslnost. Ledaže by ,,připravit děti na budoucnost“ nebo ,,naučit děti být plnohodnotným členem společnosti“ znamenalo něco docela jiného, než se říká, než si představujeme my, dnešní rodiče, průvodci, učitelé, dospělí, kteří jsme si tím sdělávacím systémem prošli a teď sklízíme jeho plody.

Sklízí Jan Kršňák

Věděli jste, že v Kapském městě dochází voda? Podle posledních výpočtů, díky bohu, že někdo měl ve škole dostatečný příděl matematiky a dokáže to spočítat, vyschnou místní kohoutky definitivně mezi 12. a 22. dubnem. A četli jste ten článek, kde se říká, že za posledních 30 let v Německu vyhynulo 80% všeho hmyzu a že v návaznosti na to po milionech vymírají ptáci. Všichni jsme měli biologii, ale nikdo neví, co s tím. Víte, že ve Středozemním moři už se nerybaří, protože tam už nejsou ryby? (Zdroj: španělské obecné povědomí) A ty co tam jsou, se krmí plastikovými taškami, které máme tak rádi, možná protože jsme všichni měli chemii, která, to se rozumí samo sebou, do rozvrhu rozhodně patří. Což je samozřejmě nepřesné a zavádějící, protože ryby se krmí menšími živočichy, jejichž druhová jména už jsem zapomněl, kteří se krmí těmi taškami rozpadajícími se v příboji.

Bazírování na přesnosti je tím, co jsme se ve škole učili soustavně. Díky tomu máme teď trpělivost vyplňovat formuláře, o jejichž nezbytnosti a reálnosti jsme skálopevně přesvědčeni a máme sílu psát gramaticky správně naši adresu znova a znova. Jak to trkne do očí, když je někde pravopisná chyba, co? Co je to za emoci, kterou vnímáme, když čteme špatné „i“ v souhře podmětu s přísudkem? Proč cítíme špatnost, když jde o takovou blbost: jen o tvar černého fleku na bílém pozadí? V tom oceánu informací všude kolem. Peter Gray v knize Svoboda učení říká, že smyslem sdělávacího systému je především učit o nezbytnosti sdělávacího systému, že ve skutečnosti nejde ani o děti, ani o život, ani o poznání. Jen o souhrn zbytečných úkonů ve světě, který se zřejmě rozhodl stát se zbytečným.

Protože jen zbytečnost naší společnosti může vysvětlit, proč se chováme, jak se chováme a proč nejen, že s tím nic neděláme, ale většinou ani nevíme, že bychom s tím něco dělat měli a mohli. Bezmocnost jsme do sebe ve škole také nasávali po velkých dávkách. Když pan školník nechce slyšet, že jsem někde ztratil přezůvky, holt budu celý den v ponožkách, protože chodit v botech po škole se nesmí, to je jasně dané. A když tu rovnici nespočítám, bude průser a když promluvím bez vyzvání, dostanu poznámku. Pasivita absolventů je jeden z nejvýznamnějších cílů sdělávacího systému. Pasivita, bezmocnost a falešný dojem, že ty znalosti, co mám, popisují svět kolem mě a vedou mě životem vstříc světlým zítřkům.

A tak teď pláčeme štěstím nad tím, co dokázala holka, co umí jezdit rychle na jednom i na dvou prknech, vezmeme si lyžařské brýle a půjdeme se skrz ně na ni podívat na Staromák a ona bude mít také jedny a všechno bude v pořádku. Když si ty brýle koupíme nové, zvedne to českou ekonomiku. Vedle toho věříme, že když se proti sobě postaví jeden, co mluví sprostě a druhý, co sprostě nemluví, jde o důležitou věc, protože fungujeme podle reklamních sloganů spektáklu a prostě víme, že funkce prezidenta je podstatná pro spokojený život všech lidí na daném teritoriu, protože nám to učitelka občanské výchovy krásně vysvětlila a protože díky zeměpisu víme, co je to teritorium. Protože o existenci státních hranic, ústavy a sbírky zákonů se dětem musí říct i ve společnosti, kde je jejich význam důležitý asi tak stejně jako roztržky ve Stínadlech. Samozřejmě, že komiksy patří do dějin literatury, vždyť je to klasika, na které jsme všichni vyrostli.

Také si představujeme náš životní prostor za pomoci os x, y a z. Přestože jde o výplod mysli jednoho racionálního Francouze, co oddělil svou duši od těla, a tak měl potřebu oddělit i člověka od světa a ten svět předělat na soustavu tří čar protínajících se v bodě 0. Protože přirozenost světa je zlá, hříšná, jak věděl z jezuitské koleje, kam od dětství docházel. Ty osy, podle nichž jde tak krásně všechno rozkreslit a rozplánovat, jsou důležité. Je to abstrakce a není to krajina. Když jsme jako děti rozvíjeli abstraktní myšlení, nechávali jsme se vytrhávat ze svého těla, z přírody, která nás obklopuje, z vlastního života. Proto teď, jako úspěšní absolventi sdělávacího systému, nevíme co s naším životním prostředím a nemáme ani kdy se tím zabývat. Protože běháme po dopravních osách a hodnotu našich statků i našich oka mžiků určuje hejno počítačů zvaných neviditelná ruka trhu zvládajících miliony pohybů za sekundu. Jenže čas života se neměří vteřinami, hodinami, dny ani roky. To jsou také jen abstrakce odvozené Mezinárodním úřadem pro míry a váhy. Rok byl nadesignován církví.

Zase na druhou stranu má všechen ten abstraktně-matematicko-technologický pokrok tu výhodu, že když se všechen život přemění na data žijící v abstraktním prostoru operačních pamětí, nebudeme závislí ani na vodě, ani na vzduchu, který je na tom ještě o něco hůř než voda. A také půjde konečně zařídit správně zorganizovanou společnost, která pošlape jako hodinky. A všechno to bude dokonale spočitatelné, i když bohužel ne předvídatelné, jak popisují teorie chaosu a dávno před ní Kurt Gödel. Ale my nemáme rádi nepředvídatelnost a usilovně se snažíme si vše dobře spočítat. Protože tak se to má, tak jsme se to naučili. Ve škole říkali, že se to vyplatí a v zaměstnání se nám to potvrdilo. Dospělým je ten, kdo má vše dobře spočítané a dvakrát podtržené. Že z toho má depresi, stres a závislost na medikamentech a technologiích, na tom nezáleží. Hlavně, že nám náš život dává smysl a svět kolem je lepší, vyhlazenější a lesklejší.

Přesnost a strojovitost nejsou k životu potřeba. Dokonce ani správnost. Člověk není tím, co si prožil ve škole. Není ani tím, co ví. A není ani tím, co umí. Je tím, co ví i tím, co neví. A je především tím, co neumí, jelikož se to zrovna teprve učí. Protože život je jedno velké učení. Jedno velké objevování toho, co jsem zač, kde jsem se to proboha ocitl a co tu mám jako dělat. Život je hra, hra na sama sebe. Při hře se děti učí chodit, myslet i zacházet se světem. Škola musí být hravá, anebo nemá být vůbec. A život má být radostný a láskyplný a nikoli stresující a plný obav. Anebo nemá být vůbec.

,,Těžko se mi o intuitivní pedagogice mluví, protože intuitivní pedagogika je pro mě více o citu než o myšlení a u pocitů se někdy slova hledají těžko. Cítění je pro mě něčím, co v současném systému vzdělávání zcela chybí. Zapomínáme cítit, neboť už od útlého dětství je naše pozornost směřována na mysl, myšlení a jednání na základě myšlení. Srdce je zcela zapomenuto. Odpovědi na otázky o nás a o životě však obvykle nenajdeme v mysli, ale v srdci. Nejčastěji nám v radosti ze života a úspěchu brání, že neznáme sama sebe. Necítíme po čem touží naše srdce a necítíme ani, co brání v naplnění jeho tužeb. Intuitivní pedagogika dává dospělému a dítěti možnost poznat sebe samého.“ (Eva Šeböková, In: Jak se učí živě?, DharmaGaia, Praha 2018)

Jednou z nejlepších věcí na světě jsou lesní školky. Víte proč. A na ně navazující zákoutí, kde se k dětem snaží přistupovat jako k lidem. Také tušíte, co se za tím skrývá. Ti lidé, kteří tato zákoutí budují se s tím rozhodli hrát si na život, který dává smysl. Sice také prošli sdělávacím systémem, ale něco zařídilo, aby to přežili se zdravým rozumem a otevřeným srdcem. Říká se, že nevíme, jaká budoucnost čeká na dnešní děti. Ale víme to moc dobře. Bude to hustý. Ale tento text není reklamou na bezmocnost naší civilizace. Je reklamou na lidi, co v sobě obejvili moc s tím vším něco dělat. Právě vyšla kniha popisující jejich zkušenosti jejich vlastními slovy. Jmenuje se Jak se učí živě?

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.