O internátní lesní perníkové škole

Vypráví Jan Kršňák

V rozpadajícím se domku před lesem žila svobodná matka se dvěma dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Loni se lehce zamilovala do chlapa, co se živil jako ajťák, a tak byl pořád doma, seděl u počítače, anebo se dožadoval sdílení intimních partií. Zase tak moc nevydělával, protože hodně pařil hry. Neměl Jeníčka s Mařenkou vůbec rád. Letos měli nastoupit do první třídy a on tvrdil, že rozhodně nemají peníze na obaly na sešity, na učebnice, krabičky na svačiny a vlastně ani na ty svačiny. ,,Tak půjdou do alternativní školy,“ řekla maminka, ,,tam nepotřebují obaly ani učebnice. A když budu pomáhat s družinou, budeme to mít levnější. A mají sourozenecké slevy.“ ,,Na to rozhodně nemáme,“ odpověděl ajťák, ,,zaveď děti do lesa a nech je tam. Ať se naučí přežít samy, anebo ať zemřou.“ Matku z toho bolelo srdce, ale nechtěla zestárnout sama, myslela si, že nikoho lepšího už nenajde, a tak poslechla. Navečer zavedla děti do lesa, rozdělala oheň, a když děti usnuly, se slzami na tvářích se od nich vzdálila.

Když děti otevřely oči, shledaly, že jsou ztracené uprostřed hustého lesa. Chvíli se dohadovaly, kterým směrem se vydat, Jeníček chtěl na sever, Mařenka na jih. Nakonec se rozhodly, že půjdou na východ, protože se přeci chtějí dostat z lesa ven. Po pár kilometrech potkali bílého jelena, který jim pokynul, ať jdou za ním. (U bratří Grimmů je ve verzi z roku 1840 sněhobílý ptáček, ale já budu upgradovat, ok?) Dovedl je ke zvláštnímu komplexu budov. Nad bránou bylo napsáno: Internátní lesní perníková škola, ale Jeníček s Mařenkou ještě neuměli číst, a tak si nápisu nevšímali. Také protože měli hlad a jejich nosy jim obrátily pozornost k perníku, z něhož byly upečeny místní střechy (zdi byly z chleba stejně jako u Grimmů). Ve sladké polevě se nádherně lesklo odpolední slunce, aniž by ji rozpouštělo. Jeníček vylezl na střechu a začal loupat tašky. Zatímco se cpal, pár jich shodil dolů Mařence rovnou do dlaní. Ale jedla by je, i kdyby spadly na zem, jaký měla hlad. ,,Kdopak to tu loupe perníček?“ ozvalo se skrz otevřené střešní okno, z něhož vzápětí vystrčila obličej stará čarodějnice. ,,Vidím, že máš hlad, chlapče,“ řekla ta čarodějnice s výcvikem v nenásilné komunikaci, ,,ale mně to pranic nevyhovuje, protože se necítím bezpečně, když jíš střechu, na které sám stojíš. Mohl bys, prosím tě, slézt dolů?“ Jeníček poslechl, protože pochopil, že mu v tom oblaku nenásilí nic jiného nezbývá. Ostatně smrtelný hlad už zahnal.

Jeníček s Mařenkou byli pozváni dovnitř. Čarodějnice vůbec nebyla doma sama. Pobývalo zde spíše celé hejno čarodějnic. Ve škole sem tam vyučoval i nějaký čaroděj, ale většinou vydržel jen pár měsíců, a pak dobrovolně nedobrovolně zmizel. Čarodějnice z toho nebývaly nadšené, ale nevěděly, kde se stala chyba, přestože to vždycky byla ta samá chyba, no, to je teď jedno, to je zase jiná pohádka. Na koberci uprostřed sedělo několik dětí a ve skupinkách po třech si soustředěně hrály s barevnými kostičkami a korálky, zatímco tiše a s úsměvem dokořán otevíraly svá vývojová okna.

Jedna z čarodějnic objala nejprve Mařenku a potom i Jeníčka a začala jim vysvětlovat, že perníček se neloupe, že to je poznání Ducha, ke kterému se nemůže jít rovnou tak, že se vyleze na střechu, ale že nejprve je potřeba se pílí, vůlí a hraním prokousat skrz poznání pozemské, i když je to někdy nepříjemné a těžké. ,,Pokud mi nevěříte, děti, můžete si to přečíst v Hradilovi, Klíč k pohádkám, strana 87.“ Jeníček s Mařenkou na ni nevěřícně koukali a nechápali, co se děje, protože to byl teprve její první rok v pedagogické praxi a ona ještě nezapomněla všechno, co se naučila na peďáku, takže ještě nemohla mluvit s dětmi jako s normálními lidmi. A Jeníček s Mařenkou byli normálními lidmi.

Děti si v novém prostředí zvykly tak rychle jako se přizpůsobí každý prvňáček vesměs na cokoli. Byla tu sranda, dost jídla a tety, jak se čarodějnicím říkalo, se chovaly mile a nenásilně a láskyplně předávaly své znalosti, aniž by kohokoli do čehokoli nutily. Prostě byly mezi dětmi, byly s nimi a užívaly si to. Věděly, že jejich přístup funguje. U nich ve škole se vlk naučil mluvit, a tak mohl překecat Karkulku, aby šla delší cestou, sem se rádi vraceli trpaslíci, když se jim nechtělo jít kutat do podzemních štol, zatímco na ně doma čekala Sněhurka a od loňska sem posílal své tři syny i pan král, který dokonce nechal postavit novou tělocvičnu, přestože se mu čarodějnice snažily vysvětlit, že nic takového není potřeba, když je kolem dokola hluboký les, ale nepochopil to, což čarodějnice nenásilně přijali, protože za ta léta už moc dobře věděly, že vysvětlit něco rodičům je mnohem těžší, než to vysvětlit dětem a kolikrát to ani nemá cenu.

Jenomže děti stále a opakovaně vylézaly na střechu a loupaly perníček. Poradní kruhy pranic nepomáhaly, chuť poznávat svět jazykem byla silnější než jazykově přesně vyjádřená pravidla školního soužití. Čarodějnice kvůli tomu musely svolat speciální sněm. Děti se při něm snažily vyjádřit, co měly na jazyku, ale bylo to na jejich věk příliš složité. Chuťové buňky jsou jedny z nejhlubších buněk a zacházet s nimi vědomě stojí roky a roky učení, kterými děti ještě zdaleka neprošly. Ani čarodějnice si tento fakt neuvědomovaly, protože se zrovna nacházely pohlceny strachem, že děti snědí celou střechu a bude po škole, na níž pracovaly tak sveřepě a usilovně, že nejedna kvůli tomu měla doma problémy. Jiřík, nejmladší z princů, navrhl, že táta koupí novou střechu, ale čarodějnice věděly, že takhle jednoduše to ve světě nechodí, že i ta tělocvična byla placená z císařských fondů. Jeníčka zase napadlo, že by se na hodinách vaření a pečení mohl vyrábět perník navíc (jednou týdně se pekl perník, který děti mohly hned sníst, což vyplynulo z jednoho loňského sněmu, který řešil stejný problém, chvíli to fungovalo, ale pak už ne, protože i děti, co nechodily na pečení, chtěly jíst perník a ty, co tam chodily, potřebovaly víc perníku, než dokázaly vyprodukovat). Čarodějnice trvaly na nebezpečí pádu školy a stále více a více se snažily utáhnout školní řád. Děti cítily, že se děje něco, co se nemá dít a bránily se. Konsenzus byl v nedohlednu. Nejedna z čarodějnic měla chuť klesnout k hlasování, anebo dokonce přímo k autoritativnímu diktátu. Ale všechny se naštěstí udržely.

Po několika z nejúnavnějších hodin v dějinách školy se o slovo přihlásila Mařenka, která byla doposud zticha a jen pozorovala. Hláskem hebkým jako peří sněhobílého ptáčka navrhla, aby jedinou stavbou, která se v komplexu školy smí okusovat, byla tělocvična, protože je stejně k ničemu. Nikdo nechápal, že je to doposud nenapadlo. Aura královského daru byla zřejmě příliš silná, projelo hlavou hlavní čarodějnici, ale ta holka má pravdu, pomyslela si, tělocvična přeci vůbec není nedotknutelná. Okamžitě se došlo ke konsenzu. Nejnadšenější byl Světomír, nejstarší z princů, jehož nevědomí v nastalé dohodě ihned rozpoznalo možnost uspokojit si jednou provždy svůj oidipovský komplex. Tělocvična byla vskutku ideální. Byla ohromná a nejen střechu měla z perníku, ale i zdi a veškeré vybavení, včetně žíněnek, kladiny a hrazdy. Perníku bylo najednou tolik, že děti okamžitě měly velké oči a úprkem se rozeběhly ohlodávat nejpřecenovanější budovu široko daleko. Čarodějnice si oddechly, neboť pochopily, že jejich škola má zase na několik let zajištěnu svou existenci.

Když se na konci školního roku děti rozjížděly na prázdniny, Jeníček s Mařenkou nevěděli, kam mají jít. Bylo jim smutno. Ale zase se objevil bílý jelen a pokynul jim, ať jdou za ním. Dovedl je až k jejich rozpadajícímu se domku za lesem, kde je přivítala jejich maminka nevědíc, jestli má plakat, anebo se smát, tak dělala obojí najednou. Ajťák se mezitím uhrál k smrti. Měli krásné prázdniny. Hodně si vyprávěli a ještě víc se objímali a hladili. Po prázdninách maminka nastoupila do školy jako pomocnice v kuchyni a za šestnáct let, když už Jeníček s Mařenkou byli dávno velcí a trávili svou rannou dospělost na jedné z pláží Tichého oceánu, kde se jim na slunci nádherně leskly oči a srdce, aniž by se rozpouštěly, se z ní stala právoplatná čarodějnice. Škola funguje dodnes a z tělocvičny je stále možné loupat perníček.

Ilustrační video pochází z LK Bezinka, Ostravice, kde děti tráví výuku nepřetržitě od pondělí do středy. Nejde o školu z této pohádky a jakákoli podobnost je zcela náhodná. Více se o Bezince můžete dovědět zde.

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.