Matematika? Důležité je dítě

Unikátní metoda výuky matematiky, kterou profesor MILAN HEJNÝ rozpracoval, zažívá v současné době
boom. K matematice má přivést i děti, které se tohoto předmětu dosud bály. A daří se jí to.

Přetiskujeme rozhovor s profesorem Milanem Hejným, uveřejněný 12.9.2017 v Katolickém týdeníku. Otázky kladla redaktorka KATEŘINA ŠŤASTNÁ

(Z nějakého důvodu, který nejsem schopen vyřešit, se nám text rozčleňuje do pozoruhodných tvarů. Třeba v nich leze nalézt nějaké obecně platné schéma. Omlouváme se, pokud to komplikuje čtení natolik, že se to nedá. Snad ano. pozn.red. )

Vaše metoda výuky matematiky vyvolává nadšené reakce, ale také kritické ohlasy. Proč lidi tak rozděluje?
Je to nové. Myslím, že každá nová věc přináší podobnou polarizaci. Hodně vždy záleží na osobních
zkušenostech každého člověka. Já byl vychován na Slovensku v Martině, kde panoval silný protimaďarský
duch. Táta mi jednou vysvětloval, že na jihu, kde žijí Slováci a Maďaři pohromadě v jednom domě, vzájemnou
averzi necítí. My na severu, kteří jsme znali Maďara jen z obrázků, jsme ji cítili. Když člověk něco nezná, bojí se
toho a je apriorně proti tomu. Při naší metodě výuky matematiky je důležité nikomu nic nenutit. Zažil jsem
několik případů, kdy ředitelé viděli výsledky naší metody na sousedních školách, a proto svým učitelům nařídili,
aby učili také tak. Ale to je úplně špatně, protože podstatou Hejného metody je demokracie, svoboda učitele i
žáka.

Dá se říct, že rozhodující je osobnost daného učitele?
Přesně tak. Osobně jsem přesvědčen, že je to velice účinná metoda a začínám věřit otci, který s touto
metodou přišel jako první a dávno před svou smrtí tvrdil, že v průběhu padesáti let se stane běžnou po celé
Evropě. Domníval se, že na stejné myšlenky přijdou i v jiných zemích.

S metodou přišel už váš otec Vít v padesátých letech a vy jste byl první, na kom ji „zkoušel“. Co je její
podstatou?
Uvedu příklad. Když se vás zeptám, kolik máte v bytě oken, tak to pravděpodobně hned nevíte. Ale
když si to představíte, tak mi po chvíli řeknete. V hlavě máte totiž uloženo schéma svého bytu. Děti mají v hlavě
také schémata. Naše metoda je na sebe napojuje a vyvozuje z nich v matematice obecné principy. Říkáme
tomu vyučování orientované na budování schémat, protože to, co v hlavě dítěte budujeme, nejsou jednotlivá
oddělená fakta, něco, co by si muselo zapamatovat, ale celá myšlenková schémata. A ta schémata žák,
respektive celá třída, vymýšlí a tvoří.

V současné době se Hejného metoda objevuje v Itálii, Řecku, Finsku, Švédsku, Polsku, dokonce i v Kanadě.
Ano, zemí, které s Hejného metodou koketují, je vícero. Problém při jejím vývozu je to, že se na ni
někdy dívají jako na matematiku. Ta je ale podružná. Rozhodující je vztah učitel-žák. Matematici si to mnohdy
neuvědomují, zaměří se na didaktiku, jak učit zlomky, trojčlenku… Neuvědomují si, že jejich úkolem není učit,
ale dávat úlohy, pomáhat dětem, aby samy přicházely na to, jak úlohy řešit, povzbuzovat je a podporovat ty,
které ztrácejí víru, že to zvládnou, tím, že jim dávají lehčí úlohy. Základem metody je, aby dítě pocítilo, že je
úspěšné.

Dalo by se to aplikovat na ostatní předměty?
Myslím, že dalo. Jak dítě zažívá radost? Když něco objeví. Při výuce bychom měli dávat dětem šanci
objevovat, zažít překvapení něčím novým. Matematika k tomu má úžasné možnosti, ale myslím, že i biologové,
historici a další mohou hledat to, co dítě přitáhne. Já bezpečně vím, co ho nepřitáhne. Třeba to, když budu chtít,
aby jen opakovalo moje myšlenky, aby se učilo zpaměti hlavní města Evropy, stupnici tvrdosti nebo násobilku.
Když chci, aby se dítě něco naučilo, musí cítit touhu po poznání. Pak se to naučí rádo.

Mají všechny děti tuhle chuť poznávat?
Ne všechny stejnou, ale mají. Polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńska vytvořila nástroje, jak
zjistit u předškoláků a žáků první třídy to, čemu se říká nadání pro matematiku. Z pěti stovek dětí těsně před
nástupem do školy bylo diagnostikováno 51 % jako v tomto ohledu nadaných. V polovině první třídy už jich bylo
jenom 10 %.

Mají děti, které ztratily motivaci pro matematiku, šanci ji opět mít rády?
Určitě ano. Ani já jsem ve škole v matematice nevynikal. Ale úlohy, které mi dával táta, mě bavily. Měl
jsem tedy takový schizofrenní přístup k matematice: doma jsem ji miloval, ve škole jsem k ní byl nucen.

Kdy váš přístup k matematice přestal být schizofrenní, kdy se to spojilo?
Ono se to nespojilo. Otcův přístup převládl a ten školní umřel. Bylo to v šestém ročníku, po
komunistickém puči, když jsme probírali zlomky. Dostali jsme těžkou úlohu, ale pro mě to vůbec nebylo těžké.
Nechápal jsem, proč nejlepší žák ve třídě, kterému jinak všechno šlo, příkladu nerozumí. Nedokázal si to
představit, potřeboval použít nějaká pravidla.

Dala by se vaše metoda aplikovat i na předávání víry, na výuku náboženství?
Moje zkušenosti jsou v této oblasti velice chatrné. Musím začít u babičky. Pocházela z velmi staré
šlechtické protestantské rodiny. Vzala si ale katolíka, jehož otec byl jeden ze zakladatelů Spolku svatého
Vojtěcha na Slovensku. A tehdy sepsali katolický a evangelický farář listinu, že dcery z tohoto manželství budou
evangeličky a hoši katolíci. Takže moje maminka a my jsme byli evangelíci, strýc a jeho děti byli katolíci.
Zatímco bratranec chodil na katolické náboženství, já jsem chodil do nedělní evangelické školy, a na ni mám ty
nejhorší vzpomínky. Měli jsme tam kaplana, který nás mlátil tlustým vázaným zpěvníkem po hlavě. Jednou nám
dramaticky vykládal, jak nám Židé ukřižovali Ježíše. Zmínil jsem se o tom doma a táta mi řekl, že ho
neukřižovali nám, ale sobě. To byl pro mě šok. Při nejbližší nedělní škole jsem se zeptat, jestli je pravda, že
Ježíš byl Žid. Nedostal jsem odpověď, ale ránu po hlavě zpěvníkem. Teď k vaší otázce. Kdybych měl učit
náboženství, především bych nic nevnucoval. Snažil bych se ukázat principy, věci, které nás přesahují, a
přiblížil bych dětem Bibli. Je katastrofa, že dnes děti vůbec neznají biblické příběhy. Vždyť jde o základ
evropské kultury! Starý zákon, to je obrovská životní zkušenost národa, který je stále zkoušen. A pak je tu Nový
zákon, který je o vztahu k člověku. To už není zub za zub. Podobně zní i jedno z hesel, které si v matematice
dáváme: nejlepší radost je z radosti kamaráda, kterou jsem zprostředkoval. To je vlastně základ demokracie.

Měl jste špatnou zkušenost z hodin náboženství. Jak jste dozrál k té osobní víře?
Bylo to díky otci a dílem i díky babičce. Vzpomínám si, jak mi otec jednou vyprávěl zážitek z první
světové války. Byla bída, neměli co jíst a maminka si přivydělávala u jedné židovské firmy šitím košil. Majitel
firmy, Žid, jí zadarmo půjčil šicí stroj, kterým zdvojnásobila výdělek. V době, kdy všichni na Židy nadávali, mi táta
řekl: „Zkušenost naší rodiny se Židy je jiná.“ Taková svědectví mi úplně stačila.

Jak vaši víru ovlivnila babička?
Babičce děkuji za sebevědomí. Cokoliv jsem udělal, tak mě pochválila, i když pak třeba řekla, že jsem to
mohl udělat jinak. Bydleli jsme ještě v Martině a strýc s tetou v Bratislavě. Teta byla vážně nemocná, měla
tuberu. Její obraz visel u nás doma na stěně. Něco jsme s babičkou dělali, a najednou ten obraz spadl. Babička
sepjala ruce, modlila se, vzala rodinnou Bibli a napsala do ní, že dne toho a toho Pán povolal Marčulku. Několik
hodin nato přišel telegram, který to potvrdil. To na mě ohromně zapůsobilo. Věděl jsem, že u sousedů je
společnost, která vyvolávala duchy. Tak jsem se na to zeptal. Babička mě vzala za ruce a řekla: „Když ti Pán
Bůh chce něco oznámit, tak ti to oznámí, ale ty se tak neptej.“ Byla to opravdu vzácná žena s velikou vírou v
dobro a lásku. To mi společně s otcem dali do života. Víra a láska je konečně základní princip naši metody.
Učitel, byť by matematiku příliš neuměl, ale své žáky miloval a věřil, že může přispět k tomu, aby z nich byli
dobří lidé, bude úspěšný. O tom se konečně píše v kázání na hoře. Víra uzdravuje, buduje, orientuje.

V matematice jste své principy začal užívat už za minulého režimu. S jakými reakcemi jste se setkal?
To víte, že to byl průšvih. Učil jsem na přírodovědecké fakultě Komenského univerzity. Když přinesl syn
domů pětku z matematiky za to, že použil jinou pastelku, než měl, na radu svého otce jsem se rozhodl, že ho
budu učit sám. Vedení školy to bralo jako mé hobby. Dovolili mi to, ale řekli, že mi za to nedají žádné peníze.
Postupně jsem učil i děti svých kolegů. Ale protože jsme například ve třídě občas hlasovali, a komunisti nemají
rádi, když se hlasuje, začali mě víc sledovat. Později si mě zavolali na komunistickou partaj a sdělili mi, že moje
činnost na základní škole se neslučuje s činností vysokoškolského učitele a že od zítřka na škole končím. Nesl
jsem to dost špatně. Dovolili mi rozloučit se, ale vypadl jsem ze třídy rychle, protože bych se rozbrečel. Za dva
dny mi znovu volali, že to byl omyl, že mohu dál učit. Nechápal jsem, co se stalo. Až po revoluci jsem se
dozvěděl, že se za mě přimluvil jeden velmi vlivný tatínek mé žačky.

Největší boom zažila Hejného metoda až po revoluci – je to deset let, co se začaly vydávat učebnice. Nevěřil jsem, že to bude mít tak rychlý vývoj. Ale je to nastartováno tak, že už se to nedá zastavit.

Je vám 81 let, a přitom jste na vrcholu kariéry. Co plánujete?
Jsem Pánu Bohu vděčný, že mi dopřál dožít se 81 let. Připravuju lidi okolo sebe na to, že tady jednoho
dne nebudu. Tatínek je pro mě takové memento. Jel na kole na nějakou schůzku, dostal infarkt a už nedorazil.
Pamatuju si, jak jsme litovali, na co všechno jsme se ho nezeptali. Najednou nám strašně scházel, a já se chci
vyhnout tomu, abych scházel. Tak tvrdě pracujeme dál na metodě, chystáme učebnice pro druhý stupeň a ještě
nové pro první stupeň. Táta vždycky říkal: Nejhorší je být netrpělivý. Netrpělivost tě začne sžírat zevnitř. Pracuj
po malých kouscích – kolik toho uděláš, tolik toho uděláš. Vždyť po tobě ten svět taky bude existovat. A možná
to po tobě budou lidé dělat i líp než ty.
***
Prof. RNDr. MILAN HEJNÝ, CSc., nar. 1936 ve slovenském Martině, absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu
Univerzity Karlovy, působil na ČVUT v Praze, VŠD v Žilině, MFF UK v Bratislavě a na Pedagogické fakultě UK v
Praze. V letech 1975-1979 a 1983-1989 experimentálně vyučoval matematiku na ZŠ. Po roce 1989 působil v
USA a v Kanadě. V roce 2007 vyšly jeho učebnice matematiky pro první stupeň. V roce 2013 založil spolu se
svou vnučkou Annou společnost H-mat, která má rozvíjet a šířit jím a jeho otcem Vítem Hejným započaté dílo.
Foto popis| „Ani já jsem na základní škole v matematice nevynikal,“ vzpomíná profesor Hejný.
Foto autor| Snímek Archiv H-mat

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.