Lukáš Muller – Škola by neměla dávat na všechno odpověď

Naučit studenty myslet, pěstovat jejich silnou vůli, ale i vztah k umění. Umožnit jim vyzkoušet si co nejvíc činností a zjistit, co je pro ně to pravé. To jsou hlavní zásady, kterých se drží na lyceu v severomoravském Jevíčku. Alternativní odnož tamního gymnázia vznikla teprve před třemi lety, ale už nyní má čím inspirovat.  „Naservírovaná fakta jdou studentům druhým uchem ven, je lepší, když si na vše přijdou sami,“ říká matikář Lukáš Műller.

Originální rozhovor Lucie Fialové na stránkách Rodiče vítáni (5.4.2018) je zde.

Čím se vaše škola nejvíce odlišuje od ostatních středních škol?
Tak třeba epochovou výukou. Vždycky dva týdny máme každý den dvě hodiny stejného předmětu. Děti říkají, že si z epochy mnohem víc pamatují, než když mají jednu hodinu v pondělí a druhou ve čtvrtek. Každý den se téma dál a dál rozvíjí a výuka tak hezky plyne. Dobře to vyhovuje konstruktivistickému způsobu výuky, kdy studentům nesdělujeme, co si mají zapamatovat, ale podněcujeme je, aby si sami kladli otázky, o věci přemýšleli a závěr si udělali sami.

Můžete dát nějaký příklad?
Když jsem učil chemii na gymnáziu, při laboratorní práci dostali studenti zadání: stanovit hustotu zinku, a k tomu podrobný návod, jak to provést. Po hodině jsem si stoupl ke dveřím a když z laboratoře odcházeli, schválně jsem po nich chtěl, ať mi ve dvou větách řeknou, o co šlo. Ukázalo se, že vůbec netuší, co dělali. Na lyceu jim řeknu pouze: zjistěte hustotu zinku. A oni musí přemýšlet a postup sami vymyslet. Tak si z toho odnesou mnohem víc. V literatuře, když se probírá Karel Čapek, tak je běžné, že se vyjmenují jeho díla a učitel studentům řekne, v čem byl Čapkův přínos. My začneme tak, že si každý z Čapka něco přečte – dle vlastního výběru, tím zajistíme, že sáhnou po něčem, co v nich rezonuje. Pak si povídáme o tom, proč si vybrali zrovna toto a v čem jim je text blízký. Víc si zapamatují a daleko víc jim to dá i uvnitř. Nejde nám totiž jen o intelekt, ale o rozvoj celé osobnosti.

Odtud tedy motto vaší školy: hlavou, rukama, srdcem?
Ano, snažíme se rozvíjet nejen myšlení, ale i cítění studentů, a také jejich vůli. Cítění rozvíjíme třeba tím, že se hodně věnujeme umění. Máme klasickou hudební a výtvarnou výchovu, a kromě toho přímo předmět Umělecká tvorba – v něm projdou truhlářstvím, řezbářstvím, knihvazačstvím. Ve druhém ročníku nají intenzivní šestitýdenní blok divadla. Když si to sami vyzkouší, už navždy budou divadlo vnímat jinak. Stejně jako budou vnímat jinak zámek, když mají v rámci výtvarné výchovy za úkol ho zkusit namalovat. Chceme jim prostě dát možnost umění prožít. Oni totiž v období dospívání umění nesmírně potřebují. Potřebují ty city a emoce někam nasměrovat. Zatěžovat je právě v tomhle období jen v oblasti intelektu není moc moudré.

V čem jste ještě jiní?
V uspořádání vyučované látky. Jednak přichází „v pravou“ chvíli, kdy je na ni dítě připraveno, a jednak má zcela jinou strukturu. Na běžné škole je třeba v matematice blok goniometrie – učí se řekněme měsíc v druhém ročníku. U nás se s goniometrií žáci setkají za celé studium osmkrát – je to podobné jako se stavbou domu – také nejprve vybetonujete základy a ty necháte zrát, pak postavíte zdi a zase je necháte tvrdnout, pak přicházejí omítky apod. Podobně je to s naším uspořádáním látky – nejprve se žáci poperou se základy a ty se nechají nějakou dobu zrát a mezi tím se věnujeme jiným věcem. Jakmile je dítě připraveno pokračovat, pokračujeme s další stavbou. A jen to, že se osmkrát rozpomínáte, co jste v goniometrii kdysi před nějakým časem dělali, způsobí, že vlastně pořád podprahově opakujete a přidáváte malé kousky. A ani se nenadějete a máte dům postavený… V konečném součtu tedy umějí skoro to samé jako na gymnáziu, ale dospějí k tomu daleko přirozenější a příjemnější cestou.

Dále hodně pracujeme s třídním kolektivem. Máme pravidelné třídnické hodiny, záleží nám na tom, aby se děti v kolektivu cítily dobře. Povídáme si o tom, co se komu podařilo či nepodařilo, slavíme slavnosti související s různými svátky v průběhu roku, děti společně něco vyrábějí, podnikají. I během těchto činností se poznávají daleko líp než v běžné třídě. Jsou zvyklí spolu sdílet niterné pocity, nebojí se, že je druhý odsoudí.

Mluvil jste také o rozvoji vůle – to se dá udělat jak?
Dnešní svět klade obrovské nároky na vůli dětí: teď zavřu Facebook a budu se věnovat škole. My s vůlí pracujeme mimo jiné prostřednictvím takzvaných „podmínek“- to jsou dlouhodobé úkoly, které dostanou v září a mají na ně třeba půl roku. Je tam část povinná a část si volí podle svých zájmů. Nejsou to referáty nebo něco podobného, ale třeba to, že vylezou na tři tisícové hory v ČR. Prostě mají nějakou povinnost a musí si sami ohlídat, kdy a jak ji splní. Obvykle to vypadá tak, že v prvním ročníku nechají všechno na poslední týden, kdy nespí a nestíhají. Ve druhém ročníku už s časem zacházejí mnohem lépe a ve třetím ročníku se povinnost stává samozřejmostí. Navíc čím jsou starší, tím více si vybírají témata, která jim jsou blízká, která je osobně zajímají.

Vůle se posiluje také při práci s materiálem – to je to „rukama“. Máme epochu řezbářství a truhlářství. Takže je třeba 14 dní, kdy první dvě hodiny ráno řezbaří. Vyrábějí stoličky nebo třeba stojan na výkresy a nejde o to z nich udělat řezbáře, ale dovést je k tomu, že výrobek dokončí.

Dbáte i na rozvoj schopnosti formulovat své názory – na tom pracujete jak?
Tak, že jim dáváme prostor. Nepředkládáme jim učivo jako hotovou věc. Nechceme, aby jenom opakovali to, co jim nadiktujeme. Ptáme se jich, co si o té věci myslí. Už jsme mluvili třeba o té chemii – první den si udělají pokus a mají za úkol si zapsat, co viděli. To znamená, že to musí myšlenkově uchopit. Tím se v nich začnou přirozeně otvírat otázky. Druhý den přijdou a ptají se: jaktože to bylo modré? Kdybychom jim to řekli předem, tak to půjde druhým uchem ven. Škola by neměla dávat na všechno odpověď. Spíš by měla děti naučit klást otázky. 

Jak se takové cíle projevují v práci učitele?
Nepoužíváme učebnice, což dovoluje učiteli stavět si hodinu tak, jak on potřebuje. Velice často se stává, že si něco připraví, vejde do třídy a vidí, že v dětech žije něco jiného. A on má možnost se na ně naladit a řešit s nimi to, co potřebují. Protože když to udělá, potká se s nimi mnohem silněji, než kdyby jel slepě podle nějakého plánu, který kdosi kdesi sestavil. Další věc: učitelé se schází a baví se o tom, co se ve třídě děje. To myslím není úplně běžné na jiných školách, kde se na pedagogické radě řeší, jestli je vyškrtaná třídní kniha. Učitelé vědí, co v té třídě učí kolegové a mohou na to reagovat. Výuka je pak víc provázaná.

Hodně také vyrážíte ven…
V každém ročníku máme nějaký týdenní kurz. V prváku zeměměřičský – opět: nejde o to vychovat třicet zeměměřičů, ale o trénink vůle. Mají konkrétní problém a musí se ho pokusit vyřešit. A také trénovat spolupráci, protože mapa je hotová, až když každá skupina odevzdá svůj díl. Posiluje se vědomí, že jsou součástí celku. Ve třeťáku jedou na ekologicko-zemědělské praktikum, neboli: makají na farmě. Je tam s nimi zemědělec, nejedná s nimi v rukavičkách, to jim dá víc, než kdyby seděli v lavicích a učili se z učebnice ekologie.

Co je podle vás hlavním smyslem vzdělávání?
To nejcennější, co dítěti můžete ve škole dát, je prostor, aby našlo sebe samo. To nedocílíte tím, že ho budete někam násilně směřovat, že budete po všech chtít, aby uměli to samé. Kolektivní učení získalo určitou pachuť, ale ono to má svůj význam dělat v určitém období určité věci. Respektujeme ale, že v někom něco zarezonuje a chce se tomu věnovat víc, a v někom ne. Nabízíme všem všechno a oni si vybírají, co z toho chtějí zařadit do svého života. Každé dítě má jiný cíl. Někdo chce jít dál studovat, někdo bude pást krávy. A je to jeho věc. Pro učitele bývá těžké tohle přijmout: mívají podvědomou představu, že ty děti musí někam docpat. Tak tomu my se snažíme vyhnout. Důležité je dát jim bezpečný prostor, v němž to můžou najít.

Co je to LYCEUM
Lyceum je čtyřletý maturitní obor, který poskytuje všeobecnější odborné vzdělání z přírodovědné, technické či humanitní oblasti. Někdy se lyceum popisuje jako „něco mezi gymnáziem a střední odbornou školou“. Absolventi jsou připraveni pro studium na vysoké škole, ale najdou uplatnění i v praxi. Lycea jsou v Evropě rozšířena zejména ve Francii a Švýcarsku, ale vzhledem k požadavkům zaměstnavatelů se začínají zřizovat i v ČR.

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.