Lucie Kramperová, Jan Kršňák: Více hry, méně kontroly, otevřít školu životu

Přetiskujeme rozhovor Lucie Fialové s autory knihy Jak se učí živě?, který vyšel ve dvou dílech na stránce Rodiče vítáni 21. a 28. 12. 2017.

Důvěra místo kontroly, nezavrhovat hru, otevřít školu reálnému životu, pečovat o emoce dětí a učit je, že mají život ve svých rukou. Tak shrnují autoři knihy Jak se učí živě, čím mohou být alternativní školy inspirací pro ty běžné. Lucie Kramperová a Jan Kršňák zmapovali třináctku inovativních základek, obšírná kniha rozhovorů vyšla v únoru.

Co vás při rozhovorech se zakladateli škol nejvíc překvapilo?
Lucie: Asi to, kolik společného při vší rozmanitosti mají. Hluboký zájem o jednotlivce, důraz na lidskost. Přesvědčení, že i od dětí se lze učit. A že je důležité jim vybudovat příjemné prostředí, aby se mohly zdravě vyvíjet. A pak tam vnímám obrovskou dávku sebereflexe – všichni neustále zvažují, jestli dělají věci dobře a jestli by je nemohli dělat ještě líp.

Jan: Společné pro ty školy je, že nevyznávají žádné super metody. Prostě se jen o děti zajímají, kladou jim otázky… Věří jim. Pak se dá očekávat, že z dětí, které vyrůstají v kolektivu, kde jsou brány vážně, nevyrostou lidi, kteří se nechají zmanipulovat. A budou umět řešit problémy, protože v těchhle školách se učí, jak se vypořádat s emocemi. My pořád řešíme Hejného matematiku jako alternativní věc, ale daleko alternativnější je, že když je dítě ve škole smutné a nechce se mu učit, tak ho k tomu nikdo nenutí. Dostává svobodu a cítí samo sebe. To je něco, co naše generace ve škole vůbec nezažila.

Co je úplně první věcí, která praští člověka do očí, když navštíví některou ze škol, které jste mapovali?
J: Je tam úplně jiná atmosféra. Místo kontroly tam panuje atmosféra důvěry. Což neznamená, že by tam nebyly hranice nebo pravidla.

Lucie Kramperová

L: Úplně tam chybí ta pozice nadřazenosti učitele nad žáky – já stojím vepředu a jsem jako pánbůh a všechno vím a naliju vám to do hlavy. Dítě je vnímáno jako někdo, kdo taky má co říct.

Čím by se běžné školy mohly inspirovat od těch, které jste navštívili?
J: Jsou věci, které se dají dělat zadarmo, protože spočívají jen v tom přestat něco dělat. Jeden z problémů státního školství je, že potřebuje měřitelné výsledky. Už jen zrušení známkování by byla velká změna a přitom to nic nestojí. Místo známkování se děti mohou hodnotit samy. Základem je důvěřovat dětem, že se naučí to, co ke svému životu budou potřebovat. My vůbec nevíme, jak bude vypadat svět za patnáct nebo za dvacet let. Tak k čemu nám je mít přesné osnovy s vyčíslitelnými výsledky?

Co je tedy podle vás ve škole opravdu podstatné?
J: Vytvářet bezpečné prostředí, kde se děti naučí být samy sebou. Když nevíš, co chceš, staneš se snadno obětí sociálních sítí, reklam, zaměstnavatele, kterému musíš sloužit 24/7, jinak tě vymění… Školy, o kterých je naše knížka, by podle mě stát mohl brát jako experimentální prostředí, kde za něj někdo vyzkouší, co funguje a co ne. Protože co si budeme povídat  – sám si se školami moc rady neví.

Mluvili jste o tom, že v alternativních školách se dbá o emoce…
J: Velmi. Když je v rozvrhu matematika, ale mezi dětmi dojde ke konfliktu, v drtivé většině škol, o nichž píšeme, je v tu chvíli důležitější vyřešit konflikt. Matika se dá odsunout na jindy. Ty školy mají jasno v tom, že je daleko důležitější věnovat čas řešení téhle věci než trvat na kurikulu.

L: Jsou si totiž vědomi toho, že cpát do dítěte vědomosti ve chvíli, kdy není emočně v pohodě, je úplně zbytečné.

Co z alternativních škol by se ještě mohlo rozšířit?
J: Zásadní téma je les. Uvědomit si, že les nepatří jen do biologie, ale škola patří do lesa. A že se v lese dají učit všechny běžné předměty. Výuka matematiky na prvním stupni fakt nepotřebuje tabuli. Stačí strom. Stromy se dají počítat a dá se na ně kreslit. Les je bezpečné prostředí, kde děti volně běhají, dýchají, jsou svobodné a přirozeně se učí.

Vrátím vám otázku z titulu vaší knihy: Jak se učí živě?
J: Třeba tak, že se nezříkají her. V alternativních školách si děti daleko víc hrají a vůbec to neznamená, že se toho míň naučí. Nedochází tam k tomu náhlému předělu, který dítě zažije v šesti letech: teď už si nesmíš hrát a musíš se začít učit. Ve škole Bezinka se učí děti pády tím, že padají ze židlí v pořadí těch pádů. Takže si dvacet minut hrají na židlích a výsledek je, že všechny děti umí pády, protože si je prožily tělesně.

L: Anebo třeba tak, že se škola neuzavře před opravdovým životem. Olomoucká ScioŠkola má ambici propojit se s dětským domovem, škola Edisona zase s domovem pro seniory. Senioři budou vyprávět dětem o svém životě.

Co vás vlastně vedlo k napsání takové knížky?
Jan: Uvědomili jsme si, že vznikají alternativní školy, ale nikdo neví, co se v nich odehrává. Zvolili jsme formu rozhovoru, protože ta eliminuje vlastní předsudky. Ti lidé z těch škol mají načtené různé pedagogické směry, ale teorie v každodenním provozu odpadají. Vzniká prostor pro osobitost. Ty školy jsou takové jako jsou ti, co je vedou. A naše zjištění je, že to nejsou žádní alternativní blázni.

Vy sami máte děti v alternativních školách?
Lucie: Já jsem si přesně v době, kdy jsme začali psát tu knihu, prožívala výběr školy pro dceru. Řešila jsem, jestli ji dát do státní školy v místě bydliště, nebo jestli budu jezdit s mladší dcerou půl hodiny do školky a pak další půlhodinu do školy. Takže nás to inspirovalo a dali jsme do knihy průvodce, co by si měl člověk vyřešit, než vybere školu. Volba školy pro dítě je totiž životní volbou. Lidi, které ve škole potkává, ho ovlivní na zbytek života.

Jak to ve vašem případě dopadlo?
L: Pomohla náhoda a dilema vyřešil vznik malé komunitní školy, do níž to nemáme ani zas tak daleko.

Co podle vás by měl člověk udělat, než vybere školu? Stačí, když se do ní půjde podívat?
L: Myslím, že nestačí. Je potřeba mluvit s učitelem, ředitelem… a je potřeba pozorovat, jak lidé ve škole mluví s dětmi.

O metodě montessori se říká, že je pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče. Platí to pro všechny alternativní školy?
J: Ano. Určitě nejsou pro rodiče, kteří mají potřebu neustále dítěti říkat, co a jak má dělat. Například by si rodič měl položit otázku, jestli je připraven na to, že dítě v takové škole nabyde sebevědomí a začne se ptát, proč má to nebo ono udělat.

Narazili jste na něco inspirativního v přístupu školy k rodičům?
J: Zjistili jsme, že fakt hrozně dobře funguje, když škola pořádá setkání pro rodiče. Děti připraví program, jídlo, nacvičí si divadlo nebo cokoli. Přijde i ředitel s průvodci a rodiče s nimi mohou probrat všechny problémy a nejistoty. Provozovatelé těch škol si totiž dobře uvědomují, že podstatná část výchovy a vzdělávání se odehrává v rodině.
L: Zásadní také je, že rodiče dostanou možnost se sejít spolu, popovídat si, cítit sounáležitost. Díky ní se můžou obrnit proti otázkám, které často dostávají od okolí: Oni tam nemají známky? A učí se v lese, jo? A už umí psát?

Jaké budou děti, které absolvují některou z těchto škol?

L: Nebudou studovat vysokou školu jen kvůli diplomu. Jsou odmala vedeni k zodpovědnosti za vlastní život, takže si vyberou práci, kterou opravdu chtějí dělat, s radostí.
J: Anebo si ji vytvoří. Mají koneckonců příklad školy, do níž chodili – někdo ji založil proto, že mu na světě chyběla. Když chci od světa něco, co není, tak si to sám udělám. Tyhle děti budou mnohem lépe připraveny na projektovou práci, která bude v budoucnosti dominovat – znáte cíl, ale cestu k němu si musíte najít sama. To nezvládnou děti, kterým od začátku do konce někdo servíruje, co mají dělat.
L: A hodnotí je.
J: Děti z inovativních škol budou umět spolupracovat.
L: A vnímat druhé lidi. Vnímat, co sám cítím a umět říct, co potřebuju. Budou umět vést dialog a budou umět se domluvit.
J: Což my v naší společnosti moc nedokážeme. Oni jsou od raného dětství zvyklí být
v prostředí, kde se otevřeně dohadují pravidla.

Jsou podle vás alternativní školy směrem, kam by se mělo ubírat celé školství?
J: Které jsou ty věci, jež opravdu potřebuje znát 14leté dítě? Když se nad tím zamyslíme, dojde nám, že je to ve skutečnosti málo věcí. Ono je opravdu úplně jedno, jestli se dítě naučí psát v první nebo ve třetí třídě. Z jednoho z těch rozhovorů třeba vyplývá, že učit psát by se děti měly až po 9. roce, protože teprve tam se utváří rukopis a ty děti se to pak naučí velmi rychle. Když si tohle uvědomíme, můžeme se všichni uklidnit. Vzdělávání není žádný stres. Jde vlastně jen o to otevřít dětem dveře do společnosti.

Je nějaký mýtus o alternativních školách, který by podle vás bylo dobré vyvrátit?
L: Ten se týká třeba peněz. Vždycky, když jsem někde řekla, že chci dát dítě do alternativní školy, tak to vyvolávalo reakce „na to my bychom neměli“. Přitom to vůbec nejsou školy pro bohaté. Jsou to školy pro děti rodičů, pro které je vzdělání hodnotou. A co určitě není pravda – že by to ti lidé dělali pro byznys. Z pětitisícového měsíčního školného nikdo nezbohatne. A navíc: většina zakladatelů jsou rodiče, kteří se do toho pustili, aby měli kam dát vlastní děti.

Knihu si můžete objednat za obálkou:

Jan Kršňák přednáší a píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz.

Lucie Kramperová se věnuje dvěma dcerám, koučování a osobnímu rozvoji. Provozuje stránku cestazivotem.cz.

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.