Jak se učí živě?

 V únoru 2018 jsme vydali knihu rozhovorů s lidmi, kteří se rozhodli, že budou učit děti jinak.

Alternativně, inovativně, komunitně, lesně, svobodně, živě.

Je důležité zbourat domněnku či naši utkvělou představu, že učení je to, co se řízeně odehrává ve škole.“

(Veronika Kotůlková, ZŠ Labyrint Lhota u Opavy)

,,Samozřejmě stále přemítám nad tím, jak vybalancovat svou představu o tom, jak by mohlo dospívání dětí vypadat, s představami rodičů. Záměrně jsem nyní nepoužila slovo vzdělávání, neboť implikuje představu, že dětem je potřeba něco vštěpovat, předkládat a soukat do hlav. Od začátku vidím, že mnoho rodičů je svázáno nejrůznějšími strachy. Jestli moje dítě nebude za hloupé, jak a kde bude pokračovat na druhém stupni, dostane se na gymnázium, zda nebude za outsidera, nebudou ho pak v tom „reálném“ světě šikanovat, apod. Takže balancuji mezi představou, že s dětmi první tři nebo čtyři roky školní docházky je potřeba především si volně hrát, nechat je zkoumat sebe i svět okolo a potřebou rodičů „něco je naučit“. Ale věřím, že časem bude vědomých rodičů víc a víc a škola se tím pádem bude moci posunout směrem k větší volnosti a svobodě dětí samých.“ (Barbora Pecháčková Uchytilová – Komunitní lesní škola Dítě v lese, Dobříš)

,,Užitečnost této knihy ale není především v popisu odlišností těchto škol od hlavního vzdělávacího proudu. Ty jsou víceméně známé z běžných médií, byť možná ne v takovém spektru a detailu. Síla této knihy je v podrobnosti a času, který byl věnován jednotlivým rozhovorům. Konzervativnější část veřejnosti, a to pedagogické i nepedagogické, totiž o nově vznikajících školách soudí, že je to nepřijatelný experiment s dětmi. Experiment neinformovaných rodičů, kteří ve skutečnosti nevědí, co dělají. Přinejmenším příběhy těchto třinácti škol a jejich zakladatelů ukazují, že to tak není. Jednak hranice mezi učiteli a rodiči tu není nijak zřetelná. Pro mnohé ze zakladatelů nových škol sice byla původním impulzem pro založení školy starost o vlastní dítě, ale někteří z nich jsou učitelé nebo se učiteli stali. Nejde tedy jen o útěk nespokojených rodičů z nevyhovujících škol, ale také o profesní hledání nových cest, které se na běžných školách nedaří uskutečnit. Ale asi nejcennější je zobrazení způsobu, jakým jednotliví zakladatelé o své práci přemýšlejí. Jak hluboce vnímají svůj vliv na osobnosti dětí, kolik mají pochybností o tom, jestli se vydali správnou cestou, kolik hledání a obtíží je za snahou zřídit školu, kterou budou mít děti, učitelé i rodiče rádi. Překvapující je zjištění, jak je to nesamozřejmé a jak dlouhé takové hledání je. Je otázka, jestli alespoň taková míra sebereflexe a hledání je za prací veřejných škol, které jaksi automaticky veřejnost považuje za ty, „které s dětmi neexperimentují“. A ta hlavní pochybnost spočívá v tom, co je to vlastně dnes nepřijatelný experiment. Tyhle školy se snaží reagovat na měnící se svět a nabídnout dětem cestu, jak v něm obstát. Není mnohem horším a nezodpovědnějším experimentem neměnná škola v měnícím se světě?“ (z doslovu Tomáše Feřteka, EDUin)

,,Je to tak, že lidé, kteří nikdy neprošli žádnou, do určité míry, svobodnou školou se dají dohromady se skupinou dětí, které také neprošly žádnou podobnou školou a teď mají společně budovat školu, jež je postavená na respektujícím přístupu a společném budování pravidel. Takže samozřejmě probíhá dlouhé hledání. V lednu, únoru se nám to začalo svým způsobem stabilizovat. Od března jsme měnili rozvrh a řekl bych, že květen, červen už byl super. Ale září, říjen to nebylo dobré a kulminovalo to prosincem, kdy jsem měl pocit, že to nezvládnu. Dělo se, že některé děti odmítaly respektovat pravidla, dělaly bordel, chaos.“ (Michal Vodička – ScioŠkola Olomouc)

,,V hodnotách Duhovky je zdánlivě jednoduchý princip: „Nemůžeme druhým předat, co sami nemáme. Proto neustále v sobě rozvíjíme to, co chceme, aby měli naši žáci a studenti.“ Z něj vyplývá, že jako dospělí se každodenně učíme současně s našimi dětmi. Každý to své, ale hlavně navzájem jeden od druhého. Týká se to jak učitele, tak ředitele nebo třeba pracovníka kanceláře. Na to pak navazuje obzvláště obtížný princip: „Největším expertem a učitelem je člověk sám sobě.“ Klíčovou hodnotou je víra v potenciál každého dítěte i dospělého a zaměření na rozvoj tohoto potenciálu. Pedagog musí přistupovat k dítěti bez předsudků a s vědomím toho, že současný výkon či projev dítěte nemusí mít nic společného s tím budoucím. Podporujeme a rozvíjíme důvěru v sebe a své schopnosti u dětí, učitelů i ostatních spolupracovníků. Jsou pro nás důležité potřeby dětí, rodičů i zaměstnanců. Cítíme, že věřit a fandit je víc, než řídit a hlídat. Podporujeme rozvoj jedinečných a silných osobností, schopných vytvářet plnohodnotné a respektující mezilidské vztahy. Vzdělávání chápeme jako spolupráci, která rozvíjí kritické myšlení a schopnost být úspěšný a spokojený ve všech sociálních prostředích a kulturách.“ (Jindřich Kitzberger, ZŠ Duhovka)

,,Ke konfliktům v rámci týmu školy bych chtěla dodat, že v týmu průvodců k žádnému zásadnímu konfliktu nedošlo. Nebo bych to nenazvala konfliktem. Každá týmová práce je o tom, aby se jednotliví členové týmu na sebe naladili a zvykli si na týmovou práci, což beru jako klíčové. Lidé přicházející z klasických škol na týmovou spolupráci příliš zvyklí nejsou. Tam jsou učitelé více sami za sebe, pokud chtějí dělat s dětmi něco jiného, tak si to plánují sami a s kolegy to většinou moc neřeší. Všichni, kteří v rámci našeho týmu pracujeme, si uvědomujeme, že právě v týmovosti je síla. Pokud mám s něčím problém, je tu tým průvodců, který mě může podržet nebo mi může dát radu. To je věc, na níž nejvíce pracujeme.“  (Veronika Kotůlková, ZŠ Labyrint Lhota u Opavy)

A dalších 336 stran pohledů, myšlenek a zkušeností ze světa inovativního školství. Brzy již ve vašich rukách…

Knihu si můžete objednat zde!

 

 

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.