Montessori školy

Montessori školy

Významným vkladem italské pedagogiky do pedagogiky světové je dílo Marie Montessori, jedné z největších představitelek reformního pedagogického hnutí, směřujícího k osvobození dítěte od jednostranně autoritářské výchovy, v níž hlavní slovo má učitel a dítě se jen řídí jeho pokyny. Montessori však zaujímá uvnitř tohoto tzv. pedocentrického směru zvláštní postavení. Uznávala sice reformně pedagogický princip, že výchova musí citlivě vychá­zet z přirozených dětských náklonností a zájmů, věděla však také, že tyto náklonnosti a zájmy musí být prohlubovány cvičením a že k tomu musí být probouzena a uplat­ňována i odpovědnost dítěte. Systém montessori výchovu chápe jako realizaci svobody dítěte, které má více možností rozvíjet tvořivé síly. Zajišťuje svobodný a spontánní rozvoj dítěte. Hodnocení je bez známek. Přizpůsobuje tempo možnostem dítěte bez zvonění, zasedacího pořádku a trestu. Poskytuje dětem volnost v upraveném prostředí tak, aby bylo bohaté na aktivity.

,,Připravené prostředí umožňuje dítěti realizovat svou svobodu a uspokojovat vývojové potřeby. Je to místo, kde dítě zažívá pochopení a radost. Ohromná tvořivá energie dítěte formuje dítě a vede ho k aktivitě. Cílem této aktivity a tvoření je utvořit člověka." Maria Montessori

Učitel by neměl bránit dítěti ve zkušenostech, musí mu věnovat pozornost. Ne naopak. Učitel k dítěti chová respekt a staví se k němu, jako by jednal s dospělým člověkem. Nemá právo s žákem manipulovat a zaměřovat se na jeho špatné vlastnosti, hledá negativní rysy sám v sobě. Učitel a žák jsou rovnocennými partnery, proto k němu projevuje maximální vstřícnost, otevřenost, trpělivost. Dítě si tudíž samo určuje tempo výuky. Pedagog dává dítěti možnost svobodné volby, ale zároveň pomáhá a radí tam, kde je dítě nerozhodné. Maximální volnost udílí dítěti tehdy, když je schopno samo převzít zodpovědnost. Zasahuje, když se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost nebo jsou-li porušována pravidla. Postupně v dítěti utváří vlastní zodpovědnost.

,,Montessori sama zřejmě patřila k těm, kteří jsou schopni hluboké koncentrace k objektu svého zájmu. Tímto objektem bylo dítě a jeho výchova. Pro tento cíl se vzdala univerzitní kariéry, jemu obětovala celý svůj život. Věrna svému přesvědčení o sti­mulativním vlivu materiálního prostředí na dětský vývoj, zabývala se intenzívně teo­reticky i prakticky funkcí didaktického materiálu určeného k výchově smyslů. Tuto funkci vysvětluje ve své "Příručce vědecké pedagogiky" (Manuale di pedagogia sci­entifica, 1921) takto: "První předměty, které na sebe snadno upoutají pozornost dvou­apůletého nebo tříletého dítěte, jsou tři dřevěné podstavce, z nichž v každém je umís­těna řada deseti vysouvacích válečků nebo kotoučů, opatřených knoflíkem, aby se mohly snadno vysunouti. V prvém podstavci jsou všechny válce stejně vysoké, ale postupně menšího průměru. V druhém jsou válce, které se zmenšují ve všech roz­měrech, od největšího do nejmenšího, ale jsou vždy stejného tvaru. Ve třetím mají válce týž průměr, ale mění výšku, takže z válce stane se pak i kotouč. První válce odlišují se ve dvou rozměrech (v průřezech), druhé ve všech třech rozměrech, třetí jen jed­ním rozměrem (výškou). Takto zvolený pořad odpovídá stupni snadnosti, s jakou dítě provádí příslušné cviky.

Cvičení záleží v tom, že dítě vyndá válečky, promíchá je a znovu je ukládá na místo. Vykonává to sedíc pohodlně u svého stolečku. Cvičí ruce v půvabném držení knoflíku špičkou jednoho nebo dvou prstů a v jemných pohybech ruky a paže, když míchá válečky bez hluku, dbajíc, aby mu neupadly, když je znovu ukládá na místo. Při těchto cvičeních může učitelka zpočátku pomáhati, vyjímajíc prostě válečky, míchajíc je pozorně na stole a pak ukazujíc dítěti, jak se mají míchati, ale práce nedokončí. Obyčejně však není třeba této její pomoci, protože děti vidí své kamarády při práci a pak dostávají odvahu a chuť je napodobovati. Nejraději mají, když si to mohou dělati samy, a často i odejdou dále od druhých, obávajíce se, aby jim neposkytovaly nežá­doucí pomoci.

Ale jak se naučí dítě umístiti každý z těch válců promíchaných na stole? Nejprve to zkouší. Často se stává, že vkládá velký váleček do malého otvoru. Potom tak dlouho zkouší postupně ostatní otvory, až najde otvor, kam váleček náleží. Nebo zase vsune malý váleček do velikého otvoru, odpovídajícího většímu válečku. Pak na konec cvi­čení zbývá jeden váleček, který se nikam nevejde. Ten váleček jasně ukazuje 'chybu'. Dítě se zarazí, v jeho malé hlavičce se luští zajímavý problém. Prve se tam vešly všechny válečky, teď tam jeden vůbec nejde. Dítě se zakaboní, zamyslí se hluboce, dotkne se postupně knoflíků u válečků a pozoruje, že některé válečky mají příliš mnoho místa, myslí, že snad nejsou na patřičném místě, a zkouší je proměniti. Zkouší, až se mu to povede. Tvářička mu zazáří úsměvem zadostiučinění. Cvičení dráždí inte­ligenci dítěte; touží, aby je mohlo znovu opakovat a poučeno byvši zkušeností, učiní druhý pokus." (František Cipro) 

Celý text Františka Cipra o Marii Montessori osvětlující nejen její pedagogické postupy, ale také její život, je k dispozici zde

Komentáře jsou zakázány.