Domácí a komunitní vzdělávání

Domácí a komunitní vzdělávání

Stále více lidí není spokojeno s klasickým školstvím a volí cestu domácího učení. Hnutí domácího učení pochází ze Spojených Států, začalo sílit v sedmdesátých letech dvacátého století. V anglosaském prostředí je známo jako homeschooling popř. unschooling. U nás se toto hnutí rozvíjí od revoluce, rodinám, které se chtějí vydat touto cestou pomáhá Asociace domácího vzdělávání. Právně situace v ČR vypadá tak, že si rodič najde základní školu, u které chce zapsat své dítě, s příslušným učitelem prokonzultuje, jak bude vypadat domácí učení, co si má dítě osvojit atd. Ke konci roku či pololetí příslušný učitel dítě nějakým způsobem prozkouší, může to být jakoukoli formou. Vše záleží na dohodě. Na úrovni prvního stupně je možné se takto napojit na jakoukoli základní školu, na druhém stupni v současné době existuje pouze šest škol v republice, které mají právo přijímat děti na domácí učení. Mnozí rodiče si přejí doma učit podle waldorfské pedagogiky, jiní podle pedagogiky Montessori, popř. si hledají vlastní cestu. Více informací o situaci v ČR naleznete na stránkách Asociace domácího vzdělávání nebo na blogu Stáni Kratochvílové Učit nebo neučit.

Komunitní vzdělávání

Komunitní vzdělávání spojuje výhody svobody domácího vzdělávání a dětského kolektivu v běžné škole. O komunitním vzdělávání nemá smysl příliš teoretizovat, každá komunitní škola je jiná, svá. Nahlédnout do několika škol můžete například v knize Jak se učí živě? , kde jsou rozsáhlé rozhovory o každodenním životě (nejen) v komunitních školách.

,,Když si vzpomenu na začátek, tak jsem vědomě vůbec netušila, že chci založit školu. Já jsem spíš uvažovala, co jsou klasické školy zač. Viděla jsem na nich negativa a věděla jsem, že je pro mě nepředstavitelné, aby tam chodily moje děti. Ale tím to končilo. Potom jsem šla na kurz koučování a při jednom cvičení o plnění snů, jsem najednou vyslovila nahlas, že chci založit školu. V tu chvíli to pro mě bylo obrovské překvapení. Znělo to jako science-fiction. Hned, jak jsem to vyslovila, jsem si říkala, že je to nemožné, úplná blbost. Jak se mi to dostalo do hlavy? Hlavním impulsem musely být moje děti, u nichž jsem už před porodem přemýšlela, že je chci vychovávat a vzdělávat jinak.“ (Radana Lazarová, Jak se učí živě?)

,,Mě nikdy nenapadlo založit školu. Já jsem vlastně nikdy nechtěla ani učit, jak jsem už říkala. Až když o tom Radana začala mluvit. Přátelíme se už delší dobu a často jsme mluvily o tom, jak jinak vést naše děti. Takže na tuto cestu mě navedla ona. Mojí nejdůležitější motivací nicméně také byly mé vlastní děti. Chtěla jsem jim zajistit něco, co my jsme neměly. Přála jsem si, aby do školy chodily nezištně. Aby tam chodily jenom proto, že tam chtějí chodit a ne protože se mají někomu zalíbit a odvést nějaký výkon.“ (Lucie Saláková, Jak se učí živě?)

Komentáře jsou zakázány.