Inovativní proudy

Inovativní proudy ve vzdělávání

 

Je nad mé chápání, proč tu neexistují tucty svobodných a šťastných škol v rukou tisícovek učitelů. Není k tomu zapotřebí žádného génia. Nevyžaduje to žádné nadlidské schopnosti, jen člověka, který nepotřebuje říkat ostatním, jak mají žít.

(A. S. Neill)

Je tolik způsobů, jak učit, kolik je škol, učitelů a dětí. Pedagogika je živým organismem, neustále se vyvíjejím systémem pohledů, pouček, návodů a způsobů, jak mezi dětmi a dospělými rozvinout smysluplnou, životodárnou a poučnou komunikaci. Škola je místo, kde probíhá učení. K učení se dochází samozřejmě na všech místech, na pískovišti, na horách, v bazénu i v ledovcovém jezeře, ale ve škole zažíváme učení vědomě. Víme, že se zrovna učíme. 

 

Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.

(J. A. Komenský)

 

Během prvních třetiny 20.století se objevuje většina klasických alternativních proudů - waldorf, montessori, dalton, svobodné i přírodní školy. V České Republice se po revoluci postupně otevírají rozmanité školy čerpající inspiraci z mnoha z nich. Paralelně se rodí hnutí domácího učení. Kolem roku 2010 přichází nová vlna zakládání převážně rodičovských škol, zakládají se první lesní školy a školy vycházející z přírodní či intuitivní pedagogiky nebo z přístupů svobodných škol. Velká část nově vznikajících alternativních škol není jasně přiřaditelná k jednomu proudu či směru. V současné době je zcela běžné, že zakladatelé a průvodci inovativních škol necítí potřebu následovat nějakou konkrétní pedagogickou metodu, ale kombinují je a vybírají si z nich to, co je aktuálně nejvhodnější pro ně a pro děti v jejich okolí.

Škola je místem, kde se lidé setkávají s prouděním světa.

 

„Škola je dílna lidskosti, kdež lidé mladí a suroví bývají ku přijetí plných pravých obrysů vzdělávání, aby nezůstali pařezy, nýbrž stali se živými obrazy Boha, tvory Tvůrci nejpodobnějšími.“

(J. A. Komenský)

Tomáš Feřtek - doslov ke knize Jak se učí živě?

V těchto školách je naprosto běžné, že ruší či proměňují svatou trojici tradiční školy – předměty, vyučovací hodiny a třídy. A že respektují tři principy – svobodu, individualitu a celostní pojetí lidské bytosti.

Velmi častá je integrace předmětů do větších celků, někdy i v podobě jednoho „předmětu“ nazvaného Svět či Vesmír. Důvod je zřejmý. Historicky vzniklé dělení světa do jednotlivých disciplín, pocházející z pojetí vědy druhé poloviny devatenáctého století, brání syntetičtějšímu pohledu na realitu. A také neumožňuje zadávat komplexnější úlohy podobnější tomu, co budou žáci řešit za pouhých deset patnáct let ve svém osobním i praktickém životě.

Velmi podobný důvod stojí za rušením tradičních pětačtyřicetiminutových vyučovacích hodin. Spojování do větších celků několikahodinových bloků nebo dokonce vytváření nestrukturovaného pracovního času je snahou dát žákům větší míru samostatnosti. Naučit je sebeřízení, adaptovat je na svět, v němž většina z nás nemá přímého nadřízeného a musí vědět, jak si poradit bez pevné služební hierarchie a pracovní doby. To samozřejmě neumožňují vyučovací hodiny, kde se všechno dělá na pokyn učitele, v jednotném rytmu a stanoveném čase, jenž nerespektuje individuální tempo ani zájmy.

Rušení tříd nejen ve smyslu oněch obdélníkových místností se židlí a tabulí, ale i ve smyslu skupiny stejně starých žáků a žákyň je opět dalším způsobem, jak přiblížit školu reálnému modelu spolupráce a vzájemného učení, který vždy byl a je běžný mimo uměle vytvářené školní prostředí. Školy se velmi různým způsobem snaží promíchat děti tak, aby se učily od sebe navzájem a učitel byl spíš organizátor a kouč, než hlavní zdroj informací a pravidel učení i chování.

S tím souvisí ony tři obecné principy, s nimiž nové školy pracují, i když v tomto případě v různé míře. Individualizace, svoboda a vnímání člověka jako komplexní bytosti, která má kromě hlavy i ruce a srdce. Velmi častý je tu důraz na pohyb a ruční práci v přírodním prostředí. Obecně na fyzickou a emoční stránku člověka, kterou tradiční škola buď zcela opomíjí, nebo ji zformovala do poněkud komické podoby hodin tělesné výchovy a výchovy ke zdraví. Dalším základním principem je respekt k odlišnosti a individualitě. Rušení „svaté školské trojice“ je vlastně jen nástrojem, který má umožnit každému najít ve vyučování a školní práci svou vlastní optimální cestu.

Nejvíce se asi školy popisované v této knížce liší mírou svobody. Tedy toho, nakolik dospělí ve škole určují dětem co a kdy mají dělat. Mezi nově vznikajícími školami najdete takové, které přes všechny změny dávají dospělým poměrně velkou moc nad žáky a sice novým způsobem, ale pořád jim strukturují čas i pracovní úkoly. A vedle nich najdete školy postavené důsledně na principech svobodné školy, které respektují rozhodnutí dítěte o tom, co, kdy, jak a s kým bude dělat. A to i v případech, které se neznalému mohou zdát extrémní.

 

Člověk nemůže být svázaný nějakým učením a zároveň šťastný.

Nutnost zajistit dětem štěstí by měla být základním principem všech vzdělávacích systémů. Školy by měly být posuzovány podle výrazů na tvářích jejich žáků, ne podle studijních výsledků. 

(A.S. Neill - Summerhill)

Co myslíte, že by pomohlo proměně našeho školství?
Podpora existence co největší škály různě zaměřených škol, aby si rodiče mohli vybírat. Uzákonění povinnosti pravidelných supervizí, mentoringu a vzájemných hospitací pro učitele i vedení škol. Informovanost rodičů o různorodosti pedagogických přístupů s odkazem na úspěchy absolventů takto zaměřených škol. Zrušení známek na prvním stupni i klasifikace tělocviku, hudebky a výtvarky na tom druhém. A také zákaz brát při přijímačkách na vyšší typ školy v úvahu známkový průměr z vysvědčení z předchozí školy. Pořád je tu ještě možnost vybrat studenty na základě výsledků přijímacích testů.

Je něco, co mohou dospělí udělat teď hned?
Zajímat se o dítě jako o lidskou bytost, prozkoumávat důvody, které ho vedou k jeho jednání a chybám. Otevřít se důvěře, že malé děti vědí, co je jejich životní cesta, jakkoliv se to může zdát nereálné. Najít v sobě odvahu pracovat na vlastním sebepoznání. Být otevření různorodým metodám a být ochotni zkoušet nové věci. (Celý rozhovoru s Ivanou Málkovou si můžete přečíst zde)

„Všechno ať samo plyne, ať ve věcech násilnost není.“

(J. A. Komenský)

 

 

Komentáře jsou zakázány.