Dítě, rodič, učitel a osud

Dítě má svůj život. Odlišný od života svých rodičů. Má jiný pohled na věci než oni. Školou jenom prochází. Má vliv, ale není určující pro identitu bytosti, kterou se dítě stává. Cestou po životě každý potkává mnohem více lidí, nelidí a příhod, které mu změní život, než za celé dětství a školní docházku dohromady. Náš život je příběh, který žije lidská duše na planetě Zemi. Smyslem života je poznávat život, setkávat se s ostatními a s ostatním.

Napsal Jan Kršňák

,,A v Bohu je prostor, v něm je náš vesmír, v něm planeta Země, na ní je člověk, v člověku srdce a v srdci Bůh.“ (Radůza a Aneta Langerová – Babylónská věž)

Škola není všechno. Stejně jako rodina není celý svět. Každé dítě jednou přijde na skutečnost, že rodiče nemají všechno pod kontrolou. Dříve nebo později se dozví, že rodiče neví. Podobně všichni žáci vědí, že učitelka zeměpisu nemá tak docela přehled o celé krajině. Krajina světa je rozlehlá, velmi rozlehlá a pestrá a každý si ten přehled musí udělat sám. Nicméně také platí, že ona krajina je plná cizích bytostí a mnoho z nich má k našemu životu co říct. Vybírat, kdy dáme na rady druhých, na jejich vhledy a připomínky a kdy se rozhodneme podle sebe, to se učíme celý život.

Škola stojí v ulici vedoucí ven z města. Hned za její zahradou je les. V lese je kopec, na kopci mýtina, z níž lze pozorovat dění v celém městě pěkně zezhora. Nad mýtinou letí protrhané mraky. Bude pršet. I když nejspíš až za městem. Nad mraky je noční nebe. Na nebi jsou hvězdy a měsíc svítí jakoby nebylo zítřka. Nad hvězdami jsou ještě další, vzdálenější hvězdy, tak vzdálené, že nejsou vidět. Za nimi se rozprostírají říše neviditelných bytostí. Dále se o tom těžko vypráví. Možná krajina nikde nekončí, ale spíš ano. Možná někde docela blízko.

Kde končí naše osobní krajina si rozhodujeme sami. Avšak pokud se rozhodneme, že naše představivost nesahá dál než na konec města, neznamená to ještě, že hvězdy přestaly svítit, jenom protože jsme se svobodně rozhodli se na ně nedívat.

Rodiče nejsou zodpovědní za výchovu představivosti svých dětí. Není na nich rozhodnout, kým se čerstvý člověk stane, až se jednou rozhodne vzít svůj osud na svá bedra. Je těžké tu nezodpovědnost přijmout, když je jeden rodičem malého dítěte, ale je snadné si ji uvědomit, jestliže si jeden přizná, že je také stále dítětem svých rodičů. Všichni jsme dětmi. A přiznejme si, že naši rodiče nám do toho, co si nyní dospěle myslíme, taky vlastně příliš nekecali. Sice se usmívali lehce nevěřícně, snad se i šklebili a vrtěli hlavou, ale nechali nás při tom. Anebo nenechali, ale my jsme si to stejně mysleli dál. Jsme generací, co si svůj život určila poměrně sama. Takhle to vidí všechny děti. I ty dnešní. I děti těch dětí.

ohen 04

Pseudo-Dionysios Areopagita na počátku 6. století složil spis O nebeské hierarchii, kde rozděluje neviditelné bytosti do tří kůrů. V nejnižším, nejbližším člověku, žijí andělé, archandělé a Knížectva. Ve středním Panstva, Síly a Mocnosti. Konečně v nejvyšším, jenž obklopuje samotného Boha, sídlí Serafíni, Cherubíni a Trůny. Skrz tyto bytosti vede cesta božského světla k člověku. I neviditelné bytosti mají pohledy, jež ovlivňují chod lidského života. Díky těmto sférám nebyl středověký kosmos na rozdíl od našeho nekonečný. Nebeské hierarchie fungovaly jako střechy chránící člověka před deštěm, zimou a nesmyslností. Jsou to střechy roubující cestu životem. V příbězích s anděly nejde o náboženství, ale o praktickou, každodenní stránku života. Jde o  komunikaci – andělé jsou sdělovací média, o smysl života a příhody osudu, o přirozenost světla a teplo tmy, o dobro a zlo a tak…

V 18. století se stala módní představa o mrtvém a prázdném vesmíru. Ujal se abstraktní geometrický prostor s osami x, y a z. Krajinu osídlenou bohy a věčnými bytostmi osídlila tma, chlad a ticho semtam přerušované explozí některé ze starých hvězd. Vesmír byl prohlášen za nekonečný, člověk se usadil v jeho středu a byla mu dána svoboda. Hlavní pocit, který z toho daru člověk získal však nebyl pocit kontroly nad celým tím nekonečným vesmírem, přestože se nám všem tenhle všemocný antropocentrický pocit škola snaží vštípit, ale pocit nekonečné ztracenosti v tom prázdnu rozpínajícím se všude kolem.

I proto byla zavedena povinná školní docházka, aby se ten pocit ztracenosti ukotvil. Aby se prázdno svobody něčím zaplnilo. Dítě se považovalo za tabula rasa, čistou tabuli, vhodnou k popsání. Po více než dvou stech letech testování lze říct, že to nefunguje úplně podle osvícenských představ. Dnešní absolventi základních, středních a vysokých škol (zase tři kůry) jsou všeobecně neznalí světa. Znalosti, které nabrali, jim většinou k ničemu nejsou, říká se, že nemají praxi a ví se, že v nich bylo zadušeno mnoho z toho, co z nich kdysi v dětství dělalo nadějnou budoucí generaci. Přišli o zvědavost, hravost, dětský elán i obrazotvornost…

Ve skutečnosti je škola hlavně továrna na prázdno. Prázdní lidé se dobře hodí k prázdnému vesmíru. Jenže život má rád plnost a ne prázdno. Takže by se na školách neměla vyučovat matematika nebo fyzika a vůbec by bylo lepší zamyslet se pořádně nad samotným vědeckým přístupem k životu. Namísto povídání o abstraktních souřadnicích prostoru a do nekonečna utíkajícím čase, bylo by lepší vyprávět si o andělech a Mocnostech a Trůnech. Nebo o Osudu. To jste zřejmě nečekali, co? Na takhle inovativní přístupy je připravený jen málokdo dokonce i v okruhu inovativního školství.

Ale co když se vaše dítě v rámci domácího vzdělávání nebo v rámci nevýuky na některé ze svobodných škol rozhodne podívat na to, jaké tvary má vlastně město, krajina, svět nebo bohové kolem něj? Co mu poradíte? Jaké knihy mu otevřete? Kam zavedete jeho zvědavé srdce? Otevřete před ním všechny možnosti nebo jen ty tzv. moderní, ty, v nichž se trvá na prázdnotě vesmíru?

ohen 02

A co když ten pocit, co skoro všichni občas máme, pocit, že život je dneska neobyčejně prchavý a podivuhodně prázdný, vychází právě z dominantních forem naší učené představivosti znalé fyzikálních zákonů? A nebyli bychom rádi, kdyby to naše děti měly spíš jinak? Dospělí nemají zodpovědnost za dětskou představivost, aby se do ní nekopírovaly jejich chyby založené na zkušenostech jejich vlastních přešlapů a jiné pomýlené představy.

Osud se neřídí fyzikálními zákony. Osud je příběh, kterým si prochází lidská duše na cestě životem. Není to rovnoměrně zrychlený pohyb po přímce nebo po kružnici. Vlastně se osud počítá docela blbě. Škola je krajinou, jíž dnes musíme procházet. Většina dětí to přežije. Rodina je krajinou, z níž pocházíme, z níž vycházíme směrem do světa. I rodinu většina dětí přežije. Člověk nežije jen ve společenské krajině. Společnost, jak ji chápeme, je podobně nedávným vynálezem jako škola nebo elektrické osvětlení. Osud je krajinou, po které se vypravujeme. Nikdo to nepřežije, všichni si to pouze užijí.

Všechny myšlenky, dojmy, bolesti, životní zádrhele a dobrodružství náleží Osudu. Osud je mnohem spíše jedna z neviditelných bytostí, než předem rozvržený plán cesty, po níž jdeme. Každý je sám sebou na cestě životem a každý je cestou vedoucí skrz něj. Nikdo nežije sám. Nikdo nemá svůj život na starosti sám. Každý je krajinou, v níž to žije. Hvězdy zde rozehrávají své hry, planety tu strkají do lidí, zajíci běhají po poli, rodiče vyprávějí o tom, co se má dělat a co ne. Osud je vždycky kolektivní záležitost.

Nemáme zodpovědnost za představivost, za myšlení a pocity našich dětí. Protože nemáme moc nad jejich osudem. I kdyby deset minut poté, co malá Sofie měla dávno spát, leželo v děstské postýlce milión plyšáků, vstane a půjde hledat jednoho, který tam chybí. Nemáme moc nad životem dětí, nad jejich dnem a nocí. Máme moc tak maximálně nezařvat, ať už konečně zaleze do tý postele. O čem se jí bude zdát, k čemu plyšového žabáka potřebovala a co z ní vyroste, to vše je ve hvězdách. Třeba ví, že jí v noci ten plyšák pošeptá něco o tajemství života.

Více o Smyslu života, integraci vědomí a biografickém osudu si můžete zažít na čtvrteční přednášce Emila Páleše, kterou pořádá náš institut. Takže celá tahle krajina byla vlastně reklama…

http://modernivzdelani.cz/wp-admin/post.php?post=13717&action=edit

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.