Dítě je strom aneb O výchově a vzdělávání stromů

napsal Jan Kršňák

Mám před oknem strom.  Je to krásný, statný strom s tisíci nádherně se křivících větví a větviček. Má tři hlavní kmeny a zrovna teď nemá ani jeden list, protože je brzy po zimě. Vím však, že listy mít bude. A vím také, že každý z nich bude jedinečný a přesto budou všechny náležitě patřit právě k němu. Každý strom má vlastní tvary listů, jenž se liší od tvarů listů všech dalších stromů.

Každý má strom, který často pozoruje, jehož si pozorně všímá. Je to vždy výjimečný strom, speciální, zvláštní. Můj strom je ořech. Avšak stromy samy neřeší svá jména a tedy bych mu mohl říkat třeba Sofie, Vanessa nebo Jaromír. Jsou lidé, kteří mají před svými okny stromů více, často dva nebo tři, ale klidně i pět nebo šest. Každý z těch stromů má různě zohybaný kmen, jinak pokroucené větvoví a miliony rozmanitých listů, které během svého života opakovaně tvoří a ztrácí.

Můj strom je vysoký, mnohem vyšší než já, špičky jeho koruny se ztrácejí kdesi nad výhledem z mého okna a sahají až do nebe. Když fouká vítr, větve sebou klátí, mávají a škubají. Někdy tak silně a svobodně, že se zdá, že se v těch větrných výšinách zlomí a spadnou na zem, kde se roztříští na tisíce třísek. Vždycky mi připadá, že se to musí stát právě teď, ale nikdy jsem nezažil, že by se to stalo. Když vítr fouká opravdu silně, mám o svůj strom strach a nenávidím ten vichr. Chtěl bych ho zastavit, ale vítr je mocnější než já. Jsem jenom člověk. Sice jsem taky rodič, ale pořád jen člověk. A lidé nemají nad větrem žádnou moc.

Na strom se dívám, když zrovna nepracuji, když zrovna necivím do obrazovky počítače a neklikám znaky na klávesnici. Pak se opřu v křesle a dívám se, jak roste. Upřímně řečeno, nikdy jsem ještě nezahlédl, jak ten strom roste. Vím, že se to děje, ale spatřit se to nedá. Takže přesnější by bylo říci, že se dívám na pohyby větví a třepotání listů a na ptáky, kteří si na strom přilétají sednout. Často přilétá jeden pár holubic a skoro každý den se setkám také s párem sojek. Sojky vždycky pozdravím, s holubicemi nemám tak osobní vztah. Občas se po stromě prohánějí veverky a pravidelně přes něj přechází naše kočka, když jde do vedlejší zahrady.

Když pracuji, sice se na strom nedívám, ale alespoň na něj myslím. To pak čtu třeba Jamese Hillmana a říkám si s ním: ,, V psychologii se začíná s úplně převráceným předpokladem, že dětství je primární a určující, že vývoj je kumulativní, že jde o jakousi organickou evoluci, dosahování vrcholu a pak sestup. Raná zranění se stávají hnisajícími ranami nebo přehnaně léčenými silnými stránkami, ale nikdy ne nutným prořezáváním pro dobro celého stromu a kvůli jeho tvaru, který mu ukládá samotné semeno… Lidský život možná je organický, ale spíše v goetheovském smyslu negativní formy. Tvar listu, říká, je určován chybějícími prostory (jako je tvar nádoby z orientálního hlediska dán prázdným prostorem, který nádoba objímá). Možná jsou všechny chybějící kousky a neštěstí ve skutečnosti požehnání, která z nás dělají ty zvláštní lidi, jimiž jsme.“

Můj strom je starší než já. A ve skutečnosti není můj. Spíše já jsem se ocitl u něj. Rostl před tímhle oknem dávno předtím, než jsem se za něj přistěhoval a usadil tu svůj monitor, své knihy a sebe sama. Neznal jsem jej, když byl ještě semenem a nemám vůbec potuchy o jeho kořenovém systému, který jsem nikdy nekontroloval a nijak jsem se nepodílel na jeho tvorbě. Zcela důvěřuji tomu, že ví, jak rozsáhlé kořeny potřebuje, aby ho žádný vítr nevyvrátil a nepoložil na zem. Musím si přiznat, že jestliže naše kořeny určují, kdo jsme a jak, nevím vlastně vůbec, co je ten strom zač. Netuším ani, proč se rozhodl prožít život zrovna na tomto místě. V mé blízkosti. Před mým oknem. Doufám, že mu nevadí, že na něj dlouhé minuty hledím. Kdyby byl člověkem, určitě by jej to zneklidňovalo, ale je stromem, a tak mu to snad nevadí. Stromy jsou zvláštní bytosti.

flowers-look-like-animals-people-monkeys-orchids-pareidolia-9

Kromě onoho dívání se na něj, nedělám se stromem nic. Dokonce pod ním ani nehrabu listí, když na podzim shodí celou svou korunu. Listí z ořešáku není pro život ostatních rostlin nic moc, ale ořechu samotnému samozřejmě nevadí. Dalo by se říci, že se o něj vůbec nestarám. Jenže to není pravda, mám ho rád. Minulý rok jsem pod něj shrabal velkou hromadu listí spadaného z okolních lísek a blízkého jasanu. Aby měl pro své kořeny ještě výživnější půdu. Cítil jsem se přitom jako rodič, který svým ratolestem připravuje ty nejideálnější podmínky. Cítil jsem se šťastný, když jsem viděl svou hromadu listí a představil si, jak se promění v dobroty, na nichž si strom pochutná a díky nimž vyroste do krásy. Pak jsem si uvědomil, že aby se tak stalo, musí se mé rodičovské úsilí spojit ještě s úsilím deště, větru a tepla a s úsilím rozmanitých brouků, žížal a mnoha dalších červů. Výživná půda je vždy výsledkem spolupráce celého kolektivu bytostí.

Jednou ke stromu přijelo velké červené auto. Byli to správci elektrické sítě. Podívali se na strom a usoudili, že jeho větve mají výšku, sílu a moc narušit státní komunikační síť. Rozhodli se ihned zakročit. Vyletěl jsem z domu rychlostí, která by si nezadala s tím nejsilnějším větrem a oslovil pány dělníky.

,, Co tady děláte?“ zapomněl jsem pozdravit.

,,Jsme ze správy elektrických sítí. Váš strom zasahuje do drátů. Budeme ho muset ořezat.“

,,To není můj strom, ale svůj strom,“ oznámil jsem jim. ,,A když chce prorůstat vaším vedením, měli byste ho v tom nechat. Je to jeho život.“

Podíval se na mě jako na šílence. Znám ten pohled, často se mi stává, že na lidi mluvím jazykem, kterým nehovoří.

,,Je mi líto, ale ten strom může poničit dráty, takže ho musíme ořezat.“

Diskutoval jsem ještě pár minut, dokud pan dělník neřekl: ,,To je sice možný, ale je to naše práce.“ Znám ten argument. Je to šach mat dnešní doby. Když je něco něčí práce, může ten někdo přestat myslet, cítit i svobodně se rozhodovat. Vzdal jsem to a v duchu se stromu omluvil za svou neschopnost zachránit jeho nejvyšší větve. Tam, kde se táhne elektrické vedení, je zakázáno dotýkat se nebe.

Šel jsem domů a snažil se nevnímat, co se děje za oknem. Otevřel jsem si náhodně Summerhill A. S. Neilla a narazil na pasáž, kde se říká: ,,Někteří tvrdí, že moje práce měla negativní dopad, ale pro mne je to kompliment, protože ten druhý způsob přístupu, se vším tím formováním a disciplínou, je v tom případě až příliš pozitivní. Když nevíte, co by z dítěte mělo být, musíte být negativní, musíte pouze přihlížet, což je něco, co establishment neudělá a nemůže udělat. Ví, co by z dítěte mělo být. Maria Montessori a Rudolf Steiner to věděli, Homer Lane ne. Já to také nevím a nikdy jsem si nezoufal, když se mi zdálo, že dítě po celé roky zůstává stále na stejném bodě.“

Nikdy jsem ten strom neviděl růst. Protože se to děje velmi pomalu, takřka nespatřitelně a já nemám natolik vyvinutou pozornost, abych byl podobných vhledů schopen. Zato můj pohled nyní naráží na dva pahýly tyčící se na pozadí pošmourného nebe. Na konci dne slunce prochází za korunou stromu a prozařuje mezery mezi jeho větvemi a listy. V zimě je vidět skoro celé, v létě rozehrává nádhernou hru paprsků, odlesků a zářících jisker. Právě teď přiletěl strakapoud a z jedné z dolních větví vyzobává červíky. O tři větve dál se honí dvě sýkorky. Naše kočka jde k sousedům.

Zdá se, že stromu to nevadí. Zdá se dokonce, že mu nijak zvlášť nevadí ani zákrok správců elektrických sítí. Ale kdo ví. Ranění často o svých zraněních nechtějí příliš mluvit. Ale když se na strom dívám, když se na něj opravdu dívám, dochází mi, že ten strom, nezáleží, jestli se jmenuje Sofie, Vanessa nebo Jaromír, nejsou jen kořeny, kmen, větve a listí. Ten strom jsou i všichni ti špačci, kosi a sojky, které k němu přilétají si odpočinout nebo se najíst. A také vítr, když se do něj opírá, stává se stromem, jenž o záhybech svých kmenů rozhoduje právě na bázi sil zdejších větrů. A dochází mi ještě, že ve skutečnosti je ten strom ještě mnohem větší než ptáci nebo vítr. Je celou zahradou, celou krajinou odtud až k horizontu a je i zapadajícím sluncem a mrakem, co si to slunce zrovna hodlá přivlastnit.  A je i mnou, který jen sedí a dívá se na něj.

 

Citovaná literatura:

James Hillman, Michael Ventura: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je stále horší  (Malvern, Praha 2016)

A.S.Neill: Summerhill (Peoplecomm, Praha 2015)

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.