Dieter Schwartz – Jak zvládnout problematickou třídu

Německý učitel převzal třídu, která jeho předchůdkyni přivedla na psychiatrii. A uspěl.

Uvádíme článek Jitky Polanské, který vyšel 11. prosince 2017 na stránkách Rodiče vítáni

Dieter Schwartz převzal v jedné soukromé německé škole velmi problematickou třídu desetiletých dětí, poté, co to již tři učitelé vzdali a poslední učitelka dokonce skončila na psychiatrii. „Vás to taky čeká,“ řekl mu jeden z žáků, když nastoupil. Ale to se nestalo, i když cesta ke šťastnému konci nebyla snadná.

Co bylo ve třídě špatně?
Hodně agresivity, šikana, spousta dětí s velmi nízkým sebevědomím. Třída ztratila důvěru v dospělé a vytvořila si svoje pravidla chování. Celkový úpadek vztahů. Snažil jsem se nějak u žáků získat autoritu, ale nedařilo se to. Zvlášť s jedním autistickým chlapcem jsem tvrdě narážel. Cokoli jsem po něm chtěl, jeho odpověď byla: nech mě na pokoji, dělat to nebudu. Byl to stres. Po nějakém čase jsem se obrátil o radu ke své učitelce Iris Johansson, u které jsem studoval intuitivní pedagogiku. Ta mi řekla: „To je jednoduché. Budeš-li se sebou spokojený a věřit tomu, že po něm chceš správnou věc, ať už bude jeho reakce jakákoli – tak ten kluk začne dělat, co po něm chceš.“

To zní dost extrémně, jako nějaká rada z pohádky. Věřil jste tomu?
Říkal jsem si, že na tom něco bude, a byl jsem motivovaný začít to zkoušet, trénovat. Když člověk jedná s problematickými dětmi, musí hodně sledovat sebe, svoje emoce a chování, protože dítě je nevědomě odráží. Když s ním chci vyjít, musím být uvnitř přesvědčený, že to, co říkám nahlas, koresponduje s tím, co je uvnitř mě, že to opravdu i tak myslím.

Intuitivní pedagogika je směr, který vychází z přesvědčení, že děti se učí nejen ze slov, ale daleko více z činů a vnitřních postojů učitele. Zakladatelkou intuitivní pedagogiky, spolu s Pär Ahlbornem, je švédská autistická psycholožka Iris Johansson. Její žák Dieter Schwartz vede semináře intuitivní pedagogiky i v České republice.

A pomohlo to?
Ano, přišla situace, která ukázala, že Iris Johansson mi radila správně. Psali jsme diktát a já jsem po tom žákovi chtěl, aby si opravil chyby. On zase jako obvykle odmítl. Prokoumal jsem svou motivaci, zda to po něm opravdu chci kvůli němu, a ne kvůli sobě, potvrdil jsem si to a zopakoval požadavek. Zase nic a kluk navíc odešel ze třídy. Jdu za ním a znovu ho o to žádám, bez výsledku. A pak mi došlo, že on mi nevěří, že si nemyslí, že bych to dělal kvůli němu. A v té chvíli jsem to vzdal. Řekl jsem si, že to nemá cenu a pomalu se vracel zpátky do třídy, když tu ho vidím, jak se ke mně zezadu blíží a povídá: „Cože jste to chtěl, abych udělal?“

Co tedy zafungovalo?
Děti s autismem nemají žádné emoční filtry, všechny emoce k nim jdou napřímo a velmi silně. Chlapec předtím vnímal moje očekávání a vnímal je jako tlak, jako nepříjemnou emoci, a hned se vždy defenzívně stáhl. Můj požadavek k němu obvykle vůbec nedorazil. Ale když jsem mu tu samou věc řekl v nové, neutrální atmosféře, která nastala tím, že jsem to najednou vzdal a byl bez očekávání, tak to uslyšel. Byl to pro mě zásadní moment pochopení.

Od té chvíle se mi komunikace s ním dařila stále lépe a dokázal jsem ji rozšířit i na ostatní. Děti na mě začaly reagovat jinak, vstřícněji. Čím lépe jsem vnímal své pocity, tím lepší byla ve třídě atmosféra. A neodvezli mě na psychiatrii, jak mi prorokovali. Třídu jsem vedl dalších pět let a předal ji nakonec v dobrém stavu.

Zkouším se zamyslet nad tím, co na tohle řeknou učitelé, kteří mají třicet dětí ve třídě a myslí si, že na takovéto experimenty s pocity není čas. Asi by řekli: „Musím se rychle rozhodovat, jinak situace sklouzne do chaosu. Nemůžu tam přece stát a zkoumat, jak se cítím. Musím jednat!“
Jsem přesvědčený o tom, že komunikace zdegeneruje tím, že máme strach ze ztráty kontroly. Rychle se snažíme zbavit nepohody, který v nás tenhle strach vyvolává, a děláme to nějakým nátlakovým, a tudíž nedokonalým řešením, které odpovídá hrubé záplatě na hrubý pytel. Dobré řešení je naopak si dopřát čas a v situaci se porozhlédnout. To, co říkám, jsem si vyzkoušel, a aby tomu uvěřil někdo jiný, musí mít asi stejný zážitek, nebo mu aspoň dát šanci, aby se dostavil.

Mohu to ještě podpořit jiným příkladem ze stejné třídy. Když jsem tam byl asi dva a půl týdne, chtěl jsem zahájit hodinu a volal děti do třídy. Neměli jsme zvonek, byl to učitel, kdo svolával děti na hodinu. Jeden z žáků mi řekl: „No a co když nepůjdu?“ Řekl jsem mu na to: „Buď mě poslechneš, nebo zavolám tvou matku.“ To pomohlo, kluk poslechl a vešel do třídy, ale mně to nepřišlo jako dobrý způsob řešení, i když jsem neměl úplně jasno v tom proč. Až později, když jsem na to myslel, mi došlo, že jsem jednal pod vlivem strachu, že ztratím kontrolu nad situací, a tu komunikaci zavřel. Jinak bych byl přece daleko kreativnější. Mohl jsem mu třeba položit nějakou otázku, jako „a proč nechceš jít do třídy?“, nebo jsem mu mohl říct „tak zůstaň na chodbě, jestli chceš, a přijď, až budeš mít chuť“. Místo toho jsem použil svou moc učitele, vnutil svou vůli: Když neuděláš tohle, tak tě potrestám.

Co je tedy vaše rada vystresovaným kolegům učitelům, nebo komukoli, kdo je v těžké komunikační situaci?
Poradil bych jim, ať zkusí to, co jsem opakovaně dělal já. Když jsem v takové situaci, kterou vnímám jako hrozbu, zastavím se a identifikuji svůj strach. Když mě situace neohrožuje na životě, tak si dovolím nejednat rychle a zbrkle. Jednou provždy jsem si řekl, že už nechci jet v režimu „autopilot“, že mi záleží na tom být v kontaktu s tím, co se ve mně děje. Tím spíš, když vím, že to vztahy s dětmi proměňuje. Od té doby jsem už nikdy nepoužil příkaz „když tohle neuděláš, tak tě potrestám“.

Moje schopnost komunikovat jinak, lépe, se zlepšovala postupně, s tím, jak se zlepšovala má schopnost být se svými pocity, rozumět jim a nenechat se ovládnout strachem. Můžu mít strach, to nevadí, ale nemusí mě pohltit, můžu se s ním sžít.

Když jsem v sobě našel strach z toho, že děti nebudou následovat to, co po nich chci – a když jsem se tomu pocitu odevzdal, nepotlačoval ho, nebránil se mu, najednou se ve mně objevil zvláštní prostor, jakési bezčasí otevřenosti a zranitelnosti. A všiml jsem si, že tenhle stav mysli působí nakažlivě i na děti. Najednou byly také otevřené a mezi mnou a jimi nestál žádný, ale vůbec žádný důvod, proč by neměly udělat to, co jsem navrhoval.

Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře intuitivní pedagogiky a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a dva roky jako třídní učitel ve waldorfské škole. Poté převzal a pět let vedl třídu v soukromé základní škole, o které mluví v rozhovoru.

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.