Škola, která žije v lese

Ukázka z rozhovoru s Barborou Pecháčkovou Uchytilovou, zakladatelkou lesní komunitní školy Dítě v lese v Dobříši. Celý rozhovor naleznete v knize Jak se učí živě?, jež vyjde v únoru 2018. Vznik knihy můžete do konce roku podpořit na adrese: https://www.startovac.cz/projekty/jak-se-uci-zive. I díky Vám se kniha dostane k mnohem více čtenářům. Děkujeme!

Stručně řečeno: zásadní životní pravdy jsem se ve škole nikdy nedozvěděla. Jen si představme, kdyby každé dítě bylo pro příklad obeznámeno s faktem, že jsme sami jedinečnými, (vše)mocnými tvůrci svého vlastního života a že nikdo z nás není ani horší, ani lepší než ten vedle, ale že každý z nás je na světě něčím jedinečným a zcela výjimečným a právě tím spolutvoří nedílnou součást pestrosti a úplnosti našeho světa! Celý svět by vypadal úplně jinak, kdybychom se všichni tohle dozvěděli ve škole…

Krok za krokem vše směřovalo k tomu, že na založení navazující lesní školy se budu nějak podílet. Ale ani náhodou jsem si nedovedla představit, že budu hlavním a vše propojujícím iniciátorem. Z relativního pohodlí poměrně nudné kancelářské práce jsem se ale propracovala od počátečního aktivně se zapojujícího rodiče přes opatrný jednodenní úvazek až k plnému pracovnímu (a hlavně „duchovnímu“) propadnutí lesní školce.

Takže jsem zpočátku iniciovala nejrůznější veřejná setkání s rodiči potenciálních lesních školáků a doufala, že se podaří vytvořit tým zakladatelů, které propojí touha vzdělávat děti tak, jak to sami nezažili. Způsobem, který jim našeptává jejich duše a jejich děti. Potkala jsem hodně skvělých lidí, ale žádný pevný a soudržný zakládající tým nevznikl. Jenže moje vnitřní vedení, a představa, že by naše lesní děti pokračovaly po lesní školce tak, že budou sedět u stolu mezi čtyřmi stěnami a o lese už se jim bude jen zdát, mě hnaly přes všechny mé osobní strachy a nejistoty, přes ťukání si na čelo mých nejbližších, až do zhmotnění zrodu lesní komunitní školy.

Jaké pocity provází rozjezd komunitní školy? Jaké emoce jsi v sobě musela řešit?

Je to především vnitřní přesvědčení, „že to má cenu“. Toto velmi niterné, neochvějné a pevné přesvědčení, které mne provází celým procesem, a které jakoby bylo absolutně nezávislé na obavách, strachu, ale i nadšení těsně spojeném s mou osobou, vyvěrá samo ze své podstaty, která mou osobnost dalece přesahuje (ale i zároveň zahrnuje).

Vedle tohoto vnitřního „motoru“ mne provázejí pocity nadšení, s jakým se pomalu konkretizovaly mé představy, jak by taková vysněná škola mohla vypadat. Toto nadšení šlo samozřejmě ruku v ruce s pořádnou porcí strachu. Strach, že to nezvládnu, že na to nemám, že to neumím, že je toho moc, apod. Zajímavé pro mne osobně je, že mě vůbec nenapadlo se strachovat, že by škola nebyla úspěšná, skvělá a samozřejmě plná dětí. Tyhle strachy se začínají objevovat až teď, těsně před otevřením, kdy se stále snižuje počet dětí, které k nám budou chodit.

V průběhu všech příprav to chvíli vypadalo, že začneme minimálně s devíti dětmi. Jenže počet dětí se postupně snižoval, až poslední týden prázdnin přišli rodiče odhlásit čtvrté dítko, takže jsme otevřeli školu se třemi dětmi. A to teprve byla výzva ke zpracování strachu!

Samozřejmě stále přemítám nad tím, jak vybalancovat svou představu o tom, jak by mohlo dospívání dětí vypadat, s představami rodičů. Záměrně jsem nyní nepoužila slovo vzdělávání, neboť implikuje představu, že dětem je potřeba něco vštěpovat, předkládat a soukat do hlav. Od začátku vidím, že mnoho rodičů je svázáno nejrůznějšími strachy. Jestli moje dítě nebude za hloupé, jak a kde bude pokračovat na druhém stupni, dostane se na gymnázium, zda nebude za outsidera, nebudou ho pak v tom „reálném“ světě šikanovat, apod. Takže balancuji mezi představou, že s dětmi první tři nebo čtyři roky školní docházky je potřeba především si volně hrát, nechat je zkoumat sebe i svět okolo a potřebou rodičů „něco je naučit“. Ale věřím, že časem bude vědomých rodičů víc a víc a škola se tím pádem bude moci posunout směrem k větší volnosti a svobodě dětí samých.

Nic moc z mého předchozího života nenasvědčovalo tomu, že bych se někdy do něčeho takového pustila. Jenže s narozením syna jsem pochopila, že zpět ke své časově náročné práci letušky se vrátit nechci. Mateřstvím jsem byla postupně přelaďována na úplně jiný mód bytí. Nyní si s překvapením uvědomuji, že přestože žádné z mých předchozích pracovních a studijních životních zkušeností s lesní školou ani školkou neměli nic společného, jakoby vše bylo svázáno neviditelnou nití v jediný balík s názvem „založit lesní komunitní školu“.

Vnímám, že jako lidstvo stojíme na důležité křižovatce. Vše, co jsme doposud žili a co jsme budovali v domnění, že nás to dovede dál, výš, či hlouběji, celý technokratický systém, spěje k zániku. Je čas obrátit se zpět k sobě, k našemu pravému já, k vědomí, které si vše vytvořené uvědomuje a přestat nechávat pohlcovat naše vědomí ve stvořeném a stvořené pitvat. Je to slepá ulička a já vnímám, že nastal čas, kdy se lidé začínají probouzet z tohoto kolektivního snu.

S tím souvisí také konec školy (a celého vzdělávacího systému), jak jsme ji doposud znali. Věřím, že pokud chceme zachránit a uchovat lidskou existenci, musíme najít zcela jiný přístup k Zemi a k životu na ní. Proto je potřeba najít novou cestu k novým formám vzdělávání. S tím nám právě mohou pomoci naše děti. Nejsou ještě zatížené našimi programy a koncepty, a tedy mohou najít cestu k novým způsobům života. Proto nevnímám, že bychom museli mít metodologii, jak děti něco naučit. Nejsme zde, abychom do nich něco vkládali (něco, co se nám stejně příliš neosvědčilo). Spíše naopak. Děti jsou tu pro nás, aby nás učili. Děti nám mohou (pokud se tomu otevřeme) ukázat cestu zpět k naší podstatě, k přirozenosti. Od nich můžeme odkoukat, jak se naplno rozvíjí lidský potenciál.

Více o škole Dítě v lese se můžete dovědět zde: www.facebook.com/lesniSkolyASkolkyMeniSvet/

Jak se učí živě?

první dokumentární kniha o inovativním školství

Podpořte vznik knihy, děkujeme!

Společně s Vámi se nám podaří ji vydat ve velkém nákladu a dostane se tak do rukou co nejvíce rodičům, prarodičům, učitelům, průvodcům i potenciálním zakladatelům inovativních škol.

Předplaťte si knihu a my Vám ji zašleme ještě za tepla.

https://www.startovac.cz/projekty/jak-se-uci-zive

Zbývají poslední dny… 

Děkujeme!

Podporujte, sdílejte, komentujte a mějte se krásně!

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.